A který je to dobrý umění?

25 Zář

Když táta kdysi pracoval v bance, měli tam na zdi obraz. Jeho autora už si nepamatuju, to jméno mi nic neřeklo. Obraz ovšem spočíval v tom, že někdo vzal plátno a natřel ho (ano, prostě natřel) žlutou barvou. Táta k věci poznamenal, že chlápek by se evidentně mohl živit jako fakt dobrý malíř pokojů – zvládl to rovnoměrně a bez kocourů. Což táta umí ocenit – pokoje si doma maluje sám. Chlápek ovšem toto patrně nemá za potřebí, ten obraz v bance byl zatraceně drahý.

Historce jsme se zasmáli, ovšem v mé hlavě to vše vyvolalo řadu otázek. Ta hlavní zní:

Jak vlastně rozlišíme, co je umění a co ne? A jak rozlišíme, který umění je dobrý, kvalitní a hodnotný?

Důležitá poznámka: v článku bude řeč o výtvarném umění, konkrétně o malířství. Myslím ale, že spoustu mých závěrů lze nakonec aplikovat obecně.

Myslím, že na tohle téma zajisté vznikla spousta studií ať už od kunsthistoriků či filozofů, ale snad odpustíte, když se do toho pustí i jedna amatérská malířka a milovnice dějin umění.

A ta dotyčná došla k závěru, že najít objektivní kritéria je problém. Hodně velký problém.

U staršího výtvarného umění se jako kritérium často používá míra realističnosti. Tj. Masaccio byl větší machr než malíři před ním, protože si začal hrát s perspektivou, takže dosáhl iluze prostorovosti.

Tuto logiku můžeme použít u umění jakékoli doby a hádat se o to, čí pes vypadá víc jako pes, čí ruka víc jako ruka atd. atd. Míra věrnosti realitě je něco, co do značné míry objektivně zhodnotit lze – a pokud použijeme toto jako kritérium kvality, máme vystaráno. Ostatně, je spousta lidí, kteří to tak berou.

Jenže… jenže to zároveň znamená hodit značnou část (nejen) výtvarné tvorby 20. a 21 století šmahem do koše.

Budeme tvrdit, že výtvarné umění bylo uměním někdy do romantismu a impresionisty počínaje šlo do kopru?

Jasně, proč ne, pokud si to myslíte, nijak vám ten názor neberu. Sama mám poměrně konzervativní vkus, takže vám i docela rozumím.

Jenže – pokud naopak přistoupíme na myšlenku, že i abstraktní, nebo řekněme částečně abstraktní tvorba je umění, realističnost jako kritérium je rázem naprosto nepoužitelná.

Můžeme to zkusit jinak – co třeba originalita? Jasně, krásný kritérium – zhruba do chvíle, než začneme přemýšlet, jak ji definovat. Na originalitu není metr. Na originalitu nejsou tabulky. Dobře, můžeme si říct, že namalovat psa, který vypadá jako pes, moc originální není, protože už to udělala spousta lidí před námi – jenže u spousty jiných případů to bude zatraceně diskutabilní. Nakonec chtě nechtě dojdeme k závěru, že hodnocení toho, co je a co není originální, je ve výsledku velmi subjektivní.

Něco jiného – pracnost? Je lepší umění to, u kterého se autor víc nadřel? Pokud chcete realisticky zachytit ruce, zabere vám to mnoho hodin. Obraz z úvodu článku mohl autor střihnout během polední pauzy místo oběda. A stejně se spousta obrazů, které evidentně mnoho práce nedaly, prodává za šílené peníze. Za co se tedy platí? Za jméno. A za nápad. Jenže… nápad je opět něco, na co neexistuje tabulka. Váha. Ani metr.

A co takhle nějaká ta Autorita? Chlápek či ženská se jménem ověšeným tituly jak zastávka MHD reklamními plakáty, který nám řekne, co že je tedy dobré a co ne, protože on na to má profesuru. Nebo alespoň doktorát. Problém nastává ve chvíli, kdy přizveme druhého chlápka či ženskou s profesurou – který nám řekne pravý opak. Problém chlápků a ženských s profesurou spočívá v tom, že se málokdy shodnou. Kterému z nich budeme věřit? Tomu z prestižnější univerzity? (Která že to je?) Nebo je necháme hlasovat? Kolik jich musíme zahrnout, aby to bylo reprezentativní? A co když to vyjde padesát na padesát?

A nebo cena? Je lepší ten obraz, který je dražší? Jen tak pro zajímavost jsem se podívala na stránky galerie s uvedenými cenami – a tuhle hypotézu se mi chce hned shodit ze stolu. Dodejme k tomu – některé obrazy se prodávají draze, protože si o nich někteří lidé myslí, že mají takto vysokou hodnotu. Lze předpokládat, že si to myslí jak kupující, tak prodávající – a že se na tom oba shodnou, jinak by obchod patrně neproběhl. Jenže… jak na to přišli? A kolik dalších lidí si myslí totéž? A má ta poslední věta vůbec nějaký význam?

Chtě nechtě nakonec docházím k závěru, že jediné, co dává smysl, je čistý subjektivismus. Neboli:

Není dobré a špatné umění. Jen umění, které někomu dobré nebo špatné přijde.

Jsou lidé, kterým se zdá být dobrým uměním plátno natřené žlutou barvou a kteří za něj vysolí nemalou částku, jako banka z úvodní historky.

Jsou lidé, kteří za dobré umění nepovažují ani takového Botticelliho, protože ta pravá renesance je pro ně až 16. století, nikoli 15. (S čímž osobně nesouhlasím, jednak Sandra žeru – a pak, 15. století je mi – alespoň v Itálii – sympatičtější i co do pánské módy. Prostě mám úchylku na florentské máničky:-D)

A pak je tu moje švagrová, které na stěně nejvíc vyhovují obrazy z IKEA – a myslím, že nebude jediná.

Mám právo o komkoli z výše uvedených tvrdit, že je blbec a barbar? Nemyslím si, ačkoli netvrdím, že k tomu někdy nesklouznu. Mám svá estetická kritéria, ale opravdu si nemyslím, že jsou univerzálně uplatnitelná. Zase docházím k totálnímu estetickému subjektivismu, jako v jednom z mých starších článků, který najdete tady.

Ovšem pokud si myslíte, že jsem totálně mimo a že vy o objektivních, obecně uplatnitelných měřítkách na umění víte, sem s nimi, třeba mě přesvědčíte:-)

4 odpovědi na “A který je to dobrý umění?

  1. Moc dobře napsáno. A na vlas stejné je to v hudbě a literatuře a… vlastně všude. Jen u hudby měřítkem nikdy nemohla být realističnost, tak jím byla harmonie a pak přišel Šostakovič a Janáček a Schönberg a všichni ti zatraceně těžcí klasikové, kteří na první dobrou znějí přinejlepším rozladěně.
    Asi za největší slabinu moderního umění všeobecně považuji to, že si ho člověk zpravidla neužije, pokud nezná ten příběh předtím. Malevič zkrátka nedává sám o sobě moc velký smysl. Ano, do určité míry to platilo vždycky a každá nová generace umělců se od určité doby vymezovala vůči těm před ní, ale myslím, že až s tou hodně velkou abstrakcí se to stalo pro nezasvěceného člověka prakticky nestravitelné.

    • Jo, s tím souhlasím – a je to jeden z hlavních důvodů, proč sama abstraktní umění dvakrát nemusím ani jako konzument, ani jako tvůrce. Někdy si u něj totiž připadám jako totální blbec, což není něco, co by mi bylo příjemné. Takže se sama snažím držet někde na půl cesty, ale blíž k realismu. I když, před pár lety mi kamarádka řekla na jeden můj lyrický text, že ho absolutně nechápe, takže někdy se ta snaha evidentně míjí účinkem…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *