Kalvárie jménem manželství… nebo ne?

30 Pro

Tuhle na mě kdesi z hlubin internetu vykouklo srdceryvné video tuším made in USA. Jeho obsah lze stručně shrnout takto: chlápek má manželku, děti… a milenku. Milence pravidelně opakuje, že ta jeho je tlustá, zanedbaná, nezajímavá a tak dále a on je s ní tuze nešťastný… jen se čert ví proč pořád ne a ne rozvést. Milenka toho má po čase plné zuby a tak se rozhodne řešit věci následovně – skamarádí se s manželkou a samozřejmě počítá s tím, že tu čůzu časem přesvědčí, aby nevěrného manžela vykopla ona.

Postupně se však ukáže, že manželka není až zas taková čůza. Dotyčná milence řekne něco v tom smyslu: : „Podívej, jsem sice tlustá, zanedbaná, nudná a čert ví co ještě, ale já se od rána do noci obětuju pro rodinu, veškerý čas pátou ranní počínaje a půlnocí konče dávám jen dětem a práci, na sebe už nemám ani chvilku, dřu jak mezek, ale víš co, jsem šťastná, protože podívej, jak skvělou rodinu jsem vybudovala!“

Rodina je tedy fakt skvělá, až na to, že manžel je v ní nešťastný a tak radši hledá to štěstí jinde, že, ale to je naprosto podružný detail.

Milenka se po vyslechnutí výše uvedeného hluboce zastydí, pochopí, že manželka není čůza, zato manžel je mizera – a tak záletníka kopne do zadku a najde si chlapa, který si ji vezme. Video končí tím, že milenka má nakonec navlas stejný život jako předtím manželka, je v něm šťastná jak blecha a jen doufá, že její nový manžel si taky nenajde milenku.

Bohužel tím vše končí – druhý díl, ve kterém si manžel fakt milenku najde, zatím nenatočili. Netrpělivě ho očekávám.


Přiznám se, že mě to vytočilo. A má prvotní reakce byla: „Hele, jestli je manželství fakt o tomhle, tak já na to kašlu, ruším svatbu a budu radši spokojená stará slečna až do smrti!“

Následně jsem po pár minutách sakrování vychladla, uvědomila si, že já to takhle fakt mít nemusím – a natáhla si ten prstýnek zpátky na prst.

A začala jsem přemýšlet:

Proč se vlastně manželství a rodina tak často prezentuje jako synonymum pro sebeobjevování a nic nekončící dřinu, kde sice trpíme jak ten Bezručův horník, co sto roků v šachtě žil a mlčel, ale ve výsledku ze sebe máme skvělej pocit?

Nebo bychom alespoň měli mít, že jo. Takže pak nejsme ani tak Bezručův horník, ale spíš Ježíš, co táhne svůj kříž. S tím rozdílem, že Ježíše nekřižovali desítky let v kuse.

Jako v té písničce z pohádky: „Ten kdo chce mít samou starost, ať se honem vdá, nechci starost pod svou střechu, chci být veselá.“

Poznámka: jestli mi tohle někdo zazpívá na svatbě, fláknu ho střevícem po hlavě.

Slyšela jsem toho o manželství spoustu. Nejčastější tvrzení byla tahle:

1) Rodina je nekonečná dřina.

Jinými slovy, se svatbou, nebo nejpozději s narozením prvního dítěte, končí veškerá zábava, končí všechny koníčky, končí knihy, obrazy, umění, cestování, hudba… a nastupují směny 18 hodin plus bez pauzy.

A jo, znám ženy, pro které tohle platí. (Mužů tedy moc ne.) A pak znám jiné, které i s manželem a dítětem vytváří i spoustu jiných věcí, než dětské kašičky.

Ne, fakt si nemyslím, že rodina nedá žádnou práci, jsem ale přesvědčená, že je to něco, pro co není nutné udělat ze svého života galeje a ze sebe lidskou trosku.

Doma zatím fungujeme dle dvou hesel – dělba práce a „rozumná míra bordelu“. Přičemž si plně uvědomuju, že s přibývajícími dětmi bude nutno definici toho, co je „rozumná míra“, poněkud upravit. Ostatně, jak se říká, „bordel v bytě, šťastné dítě“. Protože pevně věřím, že to dítě mnohem víc ocení veselou mamku, která s ním bude blbnout, než naklizený obývák. Já to tak jako malá alespoň viděla – naklizený obývák mi vždycky byl putna:-D

2) Do manželství sex nepatří

Určitě ty lidi znáte taky. Na začátku patrně něco jako sex občas provozovali, jak jinak by taky přišli k těm dětem, že… Nicméně po prvním děcku sexu ubylo… Opět se vzchopili, když chtěli to druhé, vybičovali se k aktivitě vždy kolem ovulace… A pak dospěli k závěru, že třetí děcko už nechtějí. A tak to bylo ve třiceti dvakrát do měsíce. Ve čtyřiceti dvakrát za půl roku. A po padesátce to zkoušeli občas na výročí svatby a pak už se na to vykašlali úplně.

Upřímně, podobný scénář mě děsí víc než četba hororové knížky o půlnoci (a to se pak někdy skoro bojím jít na záchod:-D Na druhou stranu ale znám lidi, kteří se milují i po sedmdesátce.

A tak si říkám, že to je nakonec otázka priorit. A pokud něco člověk fakt chce, tak s tím nepřestane, i kdyby čert na koze jezdil. Jakkoli chápu, že řvoucí dítě, nedostatek spánku a hormonální změny můžou s jedním nadělat pěkný hokej. Ale některé věci prostě na hřebík pověsit odmítám, dokud budu jen trochu pohyblivá a svéprávná.

3) V manželství stárneme třikrát rychleji

Plus minus. Určitě jste takové lidi viděli taky. Ve třiceti vypadají na padesát, v lepším případě jen na čtyřicet. Žena přibrala po dětech nejméně patnáct kilo, která už nikdy neshodila. Chlap vyplešatěl a vypadá jako dědeček, ačkoli chodí na pískoviště s batoletem, které je jeho syn, nikoli vnuk.

Tím netvrdím, že je něco děsivého na tom vypadat staře. Říkám jen, že sama bych se toho ráda dočkala až tehdy, kdy fakt stará budu. Až budu sedět v křesle a s obrovskýma brejlema na nose číst svým vnoučatům pohádky. A učit je sprosté říkanky, jako učívala moje babi mě:-D Jenže místo toho vídám své třicetileté bývalé spolužáky, na které by jeden, kdyby je neznal, skoro volal babi a dědo.

A stejně tak znám lidi, kteří vzdor manželství a rodině vypadají… řekněme přiměřeně jejich věku. Ve třiceti na třicet, ve čtyřiceti na čtyřicet, v padesáti na padesát. Někteří dokonce i na míň.

Kam se vůbec chci s těmihle úvahami dostat? Že ano, jsou lidi, které manželství a rodina vcucly jako nějaká mořská potvora a za deset let je vyplivly vysáté a sežvýkané, bez energie a k nepoznání. A pak jsou lidi, kterým se to nestalo.

A já chci patřit mezi ty druhé.

Nechci se v manželství obětovat. Nechci se ničit. Chci si to užít.

Pevně věřím, že manželství a rodinný život není sám o sobě takový nebo makový. Platí tu to, co všude jinde.

Jaký si to uděláš, takový to máš.

A možná mě pak spousta lidí označí za krkavčí matku a mizernou ženskou a čert ví co ještě.

Ale já věřím, že tímhle dám svým dětem mnohem víc než teplýma večeřema. (Moje máma je taky nedělala a nemyslím, že by to poškodilo můj vývoj.) Dám jim příklad do života. A jak se říká, příklady táhnou.

Ukážu jim, že ženská nemusí být citron. Nemusí se vymačkat až do mrtě, skončit suchá a oschlá… a nakonec se nechat vyhodit do koše.

Chci to jinak. Věřím, že to můžu udělat jinak. Věřím, že dělat to jinak nakonec pomůže vybudovat lepší život pro všechny zúčastěný. A možná i lepší svět a světovej mír:-D

I když já se chci mít v první řadě dobře, světovej mír je až bonus:-D

P.S.: Jo, tenhle článek je napsanej poněkud drsnějším tónem. Prostě jsem to tak potřebovala. Protože to video v úvodu mi zvedlo mandle. Protože všechny ty výše uvedené vzorce mi taky pěkně zvedají mandle. Takže pokud vám zvedne mandle taky, je to ok:-D Ale pokud si nad ním potom, až mandle zas klesnou, kapánek popřemýšlíte, budu moc ráda.

P.P.S.: Milé čtenářky, pokud je mezi vámi nějaká vdaná žena, která ještě nemá chuť mě zabít a má naopak chuť se podělit o svou zkušenost, budu moc ráda.

6 odpovědí na “Kalvárie jménem manželství… nebo ne?

  1. Amen! Tady žena vdaná čtyři a půl roku (ovšem nutno dodat, že bez dětí) a souhlasím do posledního puntíku. Slyšela jsem za svůj život tolik odstrašujících historek, že jsem si v sedmnácti říkala, proč se lidé vůbec berou, když jsou stejně pak všichni nešťastní, a proč by kdo vůbec kdy měl udělat takovou šílenost, jako je chtít dítě. Neviděla jsem ani na jednom, ani na druhém naprosto nic pozitivního, a připadalo mi, že lidé jsou prostě jenom blázni, které na čas ovládnou hormony, a tak začnou litovat, až když už je pozdě. Trvalo dlouho, než se mi tohle přesvědčení povedlo zlomit alespoň zčásti; a ohledně dětí zlomené stále ještě není. Kéž by v tomhle bylo víc hlasů, jako je ten tvůj. Vzhůru ke světovému míru! 🙂

    • Děkuju moc za komentář, jsem ráda, že to někdo vidí podobně! Těch historek jsem taky slyšela, že by to vydalo na román 😀 Ani se nedivím, že nám pak klesá sňatečnost… A doufám, že za čtyři a půl roku po svatbě to pořád budu vidět stejně.

  2. Z mého úhlu pohledu, někdy to není tak úplně jednoduché a jednoznačné, jak se může před dětmi zdát. Teprve potom je umění to dobře vybalancovat a opravdu ne vždy a ne každému se to podaří. Mě to taky na nějakou dobu smetlo, ale vedly k tomu i některé nečekané okolnosti ohledně zdraví chotě – což člověk dopředu nenaplánuje.

    Nicméně, taky si myslím, že je škoda být „důchodcem“ v …-ceti (což u někoho ani nemusí souviset s manželstvím) a jsem všemi deseti pro tu určitou vyváženost, hravost a svěžest si uchovat, co to jen jde.

    A rozhodně všem držím palce, ať se to podaří.

    • Děkuju moc! A jo, jednoznačné a jednoduché je v životě máloco. Mám muže, který taky není zdravotně úplně ok – a nikdo neví, jestli někdy v tomto životě bude. O to víc se snažím si některé věci hlídat, ale ne vždy mi to jde tak, jak bych si představovala, prostoru pro zlepšování je spousta. Je pro mě důležité vidět určitý směr, kterým chci jít – a nebrat některé věci jako nutné zlo, ale jako něco, s čím se dá pracovat.

  3. Můj otec umýval nádobí, vytíral a mamka přibíjela a věšela obrazy. Je jedno o jakou dělbu práce jde, ale musí nějaká být, bez toho to nejde.
    Jsme s ženou 45 let. Teď je manželka unavená, protože jsem těžce zdravotně postižený, na invalidním vozíku, tak má toho dost (např. nádobí z myčky ale vyndávám…).

    • Jasně, dělba práce je vždy o tom, jak kdo může a jak to oběma vyhovuje. Můj muž zas ze zdravotních důvodů nemůže zvedat těžké věci, takže to buď dělám já, nebo improvizujeme. Člověk si prostě musí hledat cesty, jak fungovat, i když situace není úplně optimální. Každopádně gratuluju, 45 let je krásný číslo <3

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *