Mezi modlitbou a výkřikem. Psáno před měsícem. Literárně zdatní čtenáři mi snad prominou asonanci v poslední sloce, normálně se k nim neuchyluju, ale sem se jaksi vloudila. Že by proto, že jsem psala za chůze cestou z pošty?
Text nemá zvláštní název, označila jsem ho jen incipitem. V poslední době vůbec nevymýšlím svým básním názvy, začínám chápat autory, kteří je pouze číslují. Pojmenovat znamená ohraničit. Postrčit čtenáře určitým směrem. Někdy je však lepší mu dát prostor, aby cesty interpretace hledal sám.
Mám
Cáry ticha, svoje prázdné ruce
A roztřesenou krev, co nehřeje
NIC zní mi nahlas do úderů srdce
A ve hvězdách mřou moje naděje
Mám
Obraz čísi, který neustále
Má duše touží v světlech spatřiti
Rozum už neví, co by radil dále
Zbývá jen srdce nutit do bití
Mám
Prázdné ruce, touhy neurvalé
A pevnou víru, že cos se musí stát
Myšlenky všechny už mi daly vale
Nezbývá než si počkat na zázrak
Velmi zajímavými uličkami se ubírají Tvé myšlenky cestou z pošty:)
Moc se mi líbí vzhled blogu.
Moc krásné! 🙂
Jinak samozřejmě mi to nevadí, naopak jsem ráda. 🙂
Moc držím palce, aby obraz čísi Tvoje duše spatřila, aby se zázrak stal co nejdřív.
Já neumím psát básničky, o to víc se mi některé líbí a tahle mě doslova chytla za ♥
Dávám 5* a kdyby to šlo, dala bych jich tisíc. 🙂
Koukám, že ani poetické nadání ti neschází…
Hluboké a citlivé…
[1]: vzhľad máš skutočne super 😉 a veľmi pekná, hlboká báseň 😉
Já mám taky problémy s názvy svých básní nebo povídek. Člověk jim už dá určitý směr, od kterého se čtenář potom nemusí odpoutat – což je veliká škoda, když je báseň psána více smyslně.