O svobodě a karanténě

19 Bře

„Svoboda je v první řadě stav mysli. Skutečná, vnitřní svoboda nezávisí na vnějších okolnostech.“ Tohle už jste možná někde slyšeli. A možná vám to přišlo na hlavu. Mně upřímně řečeno taky. Až do chvíle, než jsem si to vyzkoušela na vlastní kůži.

Jsou to tři týdny, co jsme se s mužem ocitli v karanténě poté, co jsme navštívili jeho rodiče – a následně se ukázalo, že jsou oba pozitivní. Po pár dnech nejistoty a pravidelného poslechu Pokáčovy písničky Já jsem tak pozitivní nám přišly výsledky PCR testů a ukázalo se, že my pozitivní nejsme. Což lze považovat téměř za zázrak, protože jinak to chytila celá rodina. Ale test ne-test, všichni víme, jak to chodí – karanténa nás stejně neminula.

Takže jsme se ocitli na dva týdny uzavření v bytě, naštěstí tedy s plnou ledničkou. Nemohli jsme ven. Nikdo nemohl za námi, ani naše kočka, kterou jsme před onou osudnou návštěvou dali na hlídání k mým rodičům.

A já si každý den uvědomovala s nelíčeným údivem, jak moc je mi fajn.

Tak fajn, že jsem se jednoho sobotního odpoledne přistihla, jak sedím na balkóně se svým rozepsaným románem, koukám na rybník, kde se slunce odráží od hladiny – a vykládám něco o tom, že ten pozlacený rybník vypadá jak moře a že si připadám jako někde v Itálii. Tím spíš, že muž následně uvařil výborné cappuccino.

Nejzvláštnější na tom bylo, že jsem si celou dobu nepřipadala nesvobodná. Ten pocit jaksi nedorazil. Nedorazil vzdor zamčeným dveřím bytu, kterými končil náš svět. A co je ještě divnější, nedorazil ani za celý ten rok ve znamení lockdownů.

A věřte mi, kdyby přišel, poznala bych ho. Znám ho totiž zatraceně dobře. Býval mým společníkem po dlouhé měsíce v dobách, kdy jsem měla deprese. Tehdy jsem teoreticky mohla jet kamkoli – a taky jsem jezdila, dokonce jsem absolvovala studijní pobyt v zahraničí.

Jenže nic z toho nemohlo změnit fakt, že jsem se cítila jako vězeň. Vězeň svojí vlastní mysli, vězeň vlastní bolesti. Nešlo tomu utéct – a to jsem zkusila utíkat na vzdálenost delší než tisíc kilometrů. Nesvoboda, kterou jsem tehdy pociťovala, byla tak drtivá, že jsem měla chuť tlouct hlavou do zdi. No, občas jsem i tloukla. Jenže ta zeď nešla prorazit. Nemohla jsem ven, za žádnou cenu jsem nemohla ven…

…dokud jsem si nepřipustila myšlenku, že ven můžu.

Možná to nedává smysl a možná to zní uhozeně. Pokud vás zajímají podrobnosti toho, jak jsem se nakonec ven dostala, můžete si o nich přečíst v mé e-knížce Pohlazení pro utrápenou duši, která je tady na webu zdarma ke stažení.

To podstatné ale je, že díky těmhle zkušenostem jsem si prožila, jak moc svoboda opravdu závisí na tom, co se nám děje uvnitř – a jak málo oproti tomu na vnějších okolnostech.

Během své karantény jsem přemýšlela, jestli je něco z toho, co zůstalo venku a co mi alespoň trochu chybí – a vyšlo mi, že příroda. Příroda je něco, bez čeho by pro mě bylo opravdu těžké se obejít dlouhodobě. Dva týdny byly… jenom dva týdny. Ale i tak jsem si užila i moment, kdy jsem musela vynést koš. V životě by mě nenapadlo, že lze zažít extatický stav bytí ve chvíli, kdy vysypáváte odpadky do kontejneru a máte u toho na puse roušku a zároveň respirátor…

Když jsem pak hned první ráno po karanténě vyrazili do polí, poskakovala jsem a prozpěvovala si, jako by mi bylo znova pět. Nebo možná o dost víc, nemyslím, že jsem v pěti letech byla až tak rozjívená. Každá buňka mého těla volala: „Jó, tohle chci!“ Když jsem pak vykládala svým studentům, jaký jsme měli krásný jarní víkend a jestli si ho taky užili, koukali na mě jako na cvoka. Jim přišlo, že bylo hnusně. Pro mě to ale byl ráj.

A s tímto bych se s vámi ráda rozloučila. Má karanténa byla totiž natolik kreativní a produktivní, že jsem po ní ještě pořád unavená jako kotě – a tudíž jdu odpočívat.

P.S.: Ano, samozřejmě že by to bylo jiné, kdybychom byli nemocní a měli těžký průběh. Nebo kdyby nám někdo umřel. O tom ale tenhle příspěvek nebyl a být neměl. Chtěla jsem pouze mluvit o tom, jak jsem vnímala svoje omezení pohybu, toť vše.

6 odpovědí na “O svobodě a karanténě

  1. Překrásně napsáno a naprosto souzním 🙂 O vězení vlastní mysli rovněž něco vím – a v porovnání s ním je všechno běžné dění, nehledě na to, jak obyčejné až nudné se na první pohled může zdát, skutečně hotová extáze 🙂 Tak ať tvé proudy a gejzíry nevysychají!

  2. Moc pěkně popsáno. Z části jsem to vnímala podobně (akorát bylo docela ouvej a strach o mamku), i ten úžasný pocit při první procházce a pohodu na balkóně.
    Taky si myslím, že je to hodně v hlavě, jak si to člověk nastaví.

    • No jasně, když se člověk bojí o někoho blízkého, je to vždycky všechno mnohem těžší. Mé pokrevní rodině se covid naštěstí zatím vyhnul, až na babičku, která je ale bezpříznaková díky první dávce vakcíny.

  3. Vzhledem k mojí extroverzi bych karanténu prožívala jistě hůř, ale snažila bych se ji proměnit v příležitost k tvoření, stejně jako ty. Jsou věci, které neovlivníme, ale svůj postoj k nim můžeme ovlivnit vždycky;) I když… věřím, že když nemůžeš rok do práce, kterou miluješ, je to velká zkouška…

    • Jo, v těchhle situacích mají introverti nepopiratelnou výhodu, kterýkoli extrovert by to měl těžší… A zcela bezpochyby jsou povolání, která se nedají přenést do onlinu a dělat z domova – a tam to musí být šílené po všech stránkách. Jedno takové, které šlo kompletně do kopru, jsem dělala taky (průvodkyně turistů). Ale naštěstí to zdaleka nebyl můj jediný zdroj obživy, takže to, že už mám druhou mrtvou sezónu, nijak zvlášť neprožívám 🙂

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *