Ale kudy se z trýznivého města vychází? Spíše tohle by mne zajímalo, pane Dante Allighieri. A žádné vaše „zanechte naděje, kdo vstupujete“. Jenže – tohle není Božská komedie. Tohle je… nevím co, ale božské to není ani omylem – a komediální rovněž ne. I když – slovo „komedie“ mělo za Dantových časů docela jiný význam než dnes.
Patrně píšu zmateně. A varuju vás, lepší to nebude. Protože já jsem zmatená, potácím se jakousi podivnou noční můrou – a netuším, jak se z ní probudit. Mám strach, že tu bude stále, bez ohledu na spánek či bdění.
Včera jsem strávila báječný večer s lidmi, které mám ráda a jimž mohu naprosto důvěřovat. Má dobrá přítelkyně se však stala poslem špatných zpráv. Tak špatných, že jsem místo obvyklých dvou skleniček vína vypila čtyři a přidala několik cigaret, což normálně nedělám už vůbec. Jenže tohle nebyla normální situace. Tohle bylo v čemsi horší než cokoli, co se mi stalo kdy předtím.
Šlo o něj. Však víte. O „muže z mých snů“. O toho, jehož obličej hledám ve světlech. O toho, pro nějž jsem psala bláznivé básně na tomto blogu, na nějž jsem patrně v hloubi duše myslela, už když jsem tyto stránky zakládala – aniž bych však byla ochotná si to připustit. Táhlo mě to k němu celé roky. Strach mi však ucpal ústa.
Na tom nezáleží. Teď už ne. Nebo na tom nezáleželo nikdy? Věděla jsem už nějakou dobu, že je to marné, kdyby mu na mně alespoň trochu záleželo, uslyšel by už dávno mé myšlenky. Nejen myšlenky. Pořád jsem si ale říkala: třeba jednou… Snad za spoustu let… Pokud je ale pravda, co mi má kamarádka řekla, pak žádné „jednou“ nebude. Nikdy.
Nebo přinejmenším ne v tomto životě. Nebo přinejmenším ne takové, jaké jsem si představovala.
Pořád to nedokážu pochopit. Porozumět tomu. Je to dokonale absurdní, nelogické. Jak mám vstřebat a přijmout něco, co nedává smysl? Má logika se ze všech sil vzpírá. Snaží se mě jen chránit?
Nevím. Vím jen, že doopravdy o něj nepřijdu nikdy. Otisk lásky k němu bude navždycky mou součástí, stejně jako otisk toho, koho jsem milovala před ním. Ti, kteří se dovedou dotknout naší duše, nás nemohou nikdy doopravdy opustit. Láska má v sobě kus nesmrtelnosti. Láska je nesmrtelnost.
Přijmout. A říct si: snad příště. Snad v jiném století. Jednou. Jednou určitě. Kdekoli, kdykoli to bude. Duše si pamatuje.
Musím to zvládnout. Mou modlitbou se stala jediná věta:
„Noc se často zdá nejtemnější těsně před tím, než začne svítat.“