Přivři oči… a zkus si představit, že tvoříš z inspirace. Nic nevymýšlíš, jen necháváš svoje díla, aby se Ti ukazovala – a pak je házíš na papír. Nebo na plátno. Nebo do počítači, či kamkoli uznáš za vhodné. Nejsi ta, která plánuje a organizuje. Jsi ta, která naslouchá příběhům. Která vidí obrazy na vnitřní straně víček. A zaznamenává to vše pro ostatní. Je v tom spousta legrace, překvapení, tisíc porušených pravidel, zablácený boty a nohy svědící od kopřiv, protože jsi právě skočila přímo doprostřed divoké zahrady Múz. Mimochodem, Múzy ve Tvé společnosti předou jako kočky a pokud náhodou seknou drápkem, víš jak na ně.
Teď možná oči pomalu otvíráš a říkáš si, „hm, to je hezký, ale zní to jako totální sci-fi.“
Upřímně, před pár lety by mě napadlo to samé.
Jako dítě a puberťák jsem s sebou všude tahala tužku, blok a pastelky a sebevědomě prohlašovala, že budu spisovatelka. Nebo malířka. Vydrželo mi to i na gymplu, kde mi učení naštěstí nežralo moc času – a já ho mohla věnovat psaní, malování, focení a hraní divadla.
Tehdy už mě ale ani nenapadalo, že by cokoli z toho mohlo být víc než koníček. A asi i proto jsem po maturitě nakráčela na vysokou s tím, že budu dělat vědu a coby historička se bít za poznání minulosti.
Moje ideály si ze střetu s realitou odnesly pořádný otřes mozku, mé básnické střevo nestrávilo kvanta odborných textů zoufalé literární kvality a začalo trpět opakovanými záněty – a z malování zbylo jen čmárání do sešitů na přednáškách.
Na začátku roku 2018 jsem měla v ruce červený diplom – a život v troskách.
Muž, kterého jsem milovala, se se mnou cítil mizerně a roky se nám nedařilo najít způsob, jak být spolu a vzájemně se neničit.
Mé umělecké vlohy zahálely pověšené na rezavém hřebíku, protože „já jsem přece neschopná a nemám na to.“
Pracovala jsem jako učitelka na sídlištní základce. Ideální místo pro svobodomyslnou duši s odporem k pravidlům… když jí chytne záchvat masochismu.
Měla jsem deprese – a k nim navrch gynekologické problémy. Polykala jsem prášky na uklidnění a kolikrát mě napadlo, že tohle přece nemá cenu, co s takovým životem…
Nebylo by lepší nebýt?
Něco ve mně to ale nechtělo vzdát. Něco ve mně chtělo žít tak moc, že ho nic na světě nemohlo zastavit.
A tak jsem postupně začala lepit svůj rozbitý život dohromady.
A především jsem začala opět skládat sebe. Ze všech těch rozházených puclíků.
Během roku 2019 se mi podařilo odejít ze zaměstnání na volnou nohu – a rovněž začít uzdravovat sebe a vztah s mým milým.
Pokud Tě zajímá, jak jsem to dokázala a co mi tenkrát pomohlo, můžeš si stáhnout zdarma mou e-knížku Pohlazení pro utrápenou duši. Je příběhem o uzdravení něčeho, co se zdálo být neuzdravitelné – a dokáže předat naději těm, kdo zrovna nevidí světlo na konci tunelu.
V roce 2020 už můj svět vypadal o poznání líp.
Pořád mi ale něco chybělo. Co přesně jsem pochopila, až když jsem si konečně koupila malířský stojan a umístila ho na balkon.
V duchu jsem poděkovala všem svým učitelům, s láskou se rozloučila se starými metodami – a začala tvořit intuitivně, což mi přineslo nejen vlastní styl, ale hlavně spoustu hodin čisté extáze u plátna.
Zajímají Tě výsledky? Mrkni do mé galerie, najdeš ji tady.
Následovala otázka – co když jde totéž i s literaturou?
Co když jde psát intuitivně, bez plánů a osnov? Žádné vymýšlení a rozmýšlení, jen tanec s Múzami.
Když jsem tu myšlenku pustila do svého světa, začal se klubat můj první román. Z nápadu, který mi ležel v hlavě už dvanáct let – a který jsem si dosud nedovolila zpracovat, protože „na román já nemám.“
A jelikož svobodné psaní mě naprosto nadchlo, vytvořila jsem pro Tebe kurz, kde Tě naučím, jak nechat příběhy, ať se tvoří samy. Žádné šablony, žádná pravidla, jen spousta cviků na otevření náruče Inspiraci.
Protože pokud cítíš, že v Tobě dřímá tvořivá duše, není nutné předtím, než ji pustíš do světa, skončit s nočním stolkem narvaným krabičkami neurolu. Jde to i bez toho – a s humorem jako s příjemným bonusem. Jsem tady, abych Ti ukázala, jak následovat Tvé nejbláznivější nápady, jak si najít prostor pro hru a fantazii – a tvořit bez zábran. Tak pojď, budeme našlapovat po dosud neprošlapaných cestách, strkat nos do kopřiv a vymýšlet tisíce dalších světů. Jak na to? Můžeš se pro začátek dívat, číst… nebo se rovnou pustit do akce.