…parafrázuji pro změnu Jana Skácela. A chovám se nemístně. (Neparafrázuji náhodou básníky i tím…?) Protože v noci by se mělo spát. Ne si povídat hodiny a hodiny s někým, koho jste předtím prakticky neznali. Ne se pak společně ztratit na místě, kde to oba znáte pro změnu perfektně. Ne se po návratu domů místo okamžitého zalehnutí a upadnutí do předepsaného spánku pustit do četby Nezvala.
„bylo tu však něco krásného co drtí
odvaha a radost z života i smrti“
Ano. Tak. Přesně tak. Odvaha a radost. Příliš šílená na to, aby ji šlo analyzovat. Poetická nálada, příliš poetická na to, aby vám dovolila usnout.
K dovršení vší nemístnosti se druhý den nedostaví únava. Naopak, jste hyperaktivní a vyzpěvujete si velenevhodné písně.
A Edison. O čem že ta báseň je? O hledání smyslu – a jeho nalezení v tvůrčí činnosti. Alespoň taková je moje interpretace. Nejspíš vám ve škole říkali ještě spoustu jiných věcí. Cosi o formální výstavbě. O obdivu k moderní době. A tak dále. Jenže to zásadní je vlastně prosté – oslava tvůrčí činnosti, tvůrčí činnosti sdílené, tvůrčí činnosti prospěšné všem. A konstatování, že někde tady se skrývá lék na melancholii všeho druhu.
Ne, nebudu se pokoušet o rozbor Nezvalova nočního monologu. Básně pitvám spíš výjimečně, raději je prostě nechávám promlouvat. S vědomím, že výkladů existuje vždycky nekonečné množství – alespoň tedy u poezie, která za něco stojí. A že to, co nás učili na literatuře, nemusí mít se skutečným autorovým záměrem nic společného. Neměli bychom si namlouvat, že komukoli vidíme do hlavy. Ani básníkům.
Že skáču z tématu na téma? Ano. A bude to horší. Z mých myšlenek se stal ohňostroj. Z mé nálady rozhoupaná houpačka. A do toho můj analytický duch, který mě trhá na kusy. Neustálý sklon vše rozebírat. Čím více se snažím o racionální pohled, tím je vše zamotanější. Nakonec se dostávám od „něčeho krásného co drtí“ k drcení zcela jiného druhu. K dovršení pohromy dobře míněné rady těch, kteří považují svět za lidskou džungli, kde by vám i nejlepší přátelé nejraději prokousli krční tepnu, kde všichni muži jsou v zásadě bestie, šťastné konce utopie – a kde věřit člověk nemůže pro jistotu ani sobě.
Pak si nadáváte, že jste se vůbec o něčem zmínili. Připomínáte si, že ani s těmi nejbližšími se nedá mluvit o všem. Ve snaze vás chránit vás nakonec jen vyděsí k smrti. A strach není bezpečí. Strach je nakonec to jediné, čeho se lze bát.
„Našlapuj lehce, protože šlapeš po mých snech.“ Teď přisvědčuji pro změnu Yeatsovi. A dodávám – šlapat po snech zlehka nedovede každý. Někteří si totiž spíše dupnou. Ne že by byli tak sadističtí. Jinak to zkrátka neumí.
Co zbývá? Jediné. Zbavit se závislosti na výsledku. S vědomím, že „kdybychom se víckrát nesetkali, bylo to překrásné a bylo toho dost“. Pochopili jste správně, Nezval je můj oblíbenec a pokoj s ním jen tak nedám.