Když si vzpomenu na duben 2014, vybaví se mi dvě písně. Obě od mé oblíbené autorské dvojice Suchý + Šlitr. Blues touhy po světle – a Píseň o rose. Přijde mi ale, že doopravdy jsem je obě pochopila až dnes…
Já zpívám píseň o rose
Která se v trávě třpytí
Nikdo však na ni není zvědavý
Poprvé jsem ji slyšela v Kdyby tisíc klarinetů. Když je hráli v Divadle pod Palmovkou. Geniální představení. Podle mého dokonce působivější než film. Ne hudebně, ono těžko najít někoho, kdo by trumfl takového Matušku nebo Hegerovou. Nicméně herecké výkony byly perfektní – a hlavně pojetí inscenace. Snad nejvíc mě dostal závěr, to jsem skoro brečela, ač tehdy jsem zrovna neměla plačtivé období. Nejdřív hlavní hrdina zpívá Jó, to jsem ještě žil, a pak, úplně na konci, vystoupí dítě s Písní o rose.
A vy pochopíte celé poselství. Že svět je někdy hrozný, život je někdy hrozný… Ale přesto jsou tu stále ty krásné, prosté, obyčejné věci. Ty nesmírně cenné, které nejde zničit.
A proto píseň o rose
Začal jsem tady zpívat
Na první pohled zdálo se že chytí
Co už se stalo stalo se
Můžete klidně zívat
Rosa se přesto den co den
Po ránu na louce zatřpytí
Přesně tak. Lidé žijí, trpí a umírají. Lidské životy se hroutí, hroutí se celé světy. Někdy přijde tragédie. Někdy jen prostá lhostejnost, nezájem a nepochopení. Ale ať už nastane cokoli, jedna věc je jistá:
To cenné, to krásné, to dobré nelze nikdy doopravdy zničit. Nelze zabránit tomu, aby padla rosa. Aby vyšlo slunce. A stejně tak nelze zcela smazat to lidské v člověku. Nelze zabít duši.
Možná máte pocit, že jste v koncích a že už ve vás nic hodnotného nezbylo. Ale… představte si to vše jako protrženou přehradu. Někde ve vás nevydržela hráz, jezero se vylilo, smetlo města i vesnice, všude je jen bahno a zkáza… Ale pod tím vším zůstává země, zůstává s kameny a s hlínou připravená se znovu obnovit. Možná za spoustu let. Ale jednou.
Zdá se vám, že v sobě nemáte nic než špínu. Že to, co se stalo, zabilo vaši duši. Ale duši zabít nejde. A pod špínou a bolestí jste to pořád vy.
Pokud jste někdy, byť jen na okamžik, byli šťastní a naplnění, pamatujte, že tu schopnost vám nikdo a nic nemůže vzít. Je tu pořád, někde hodně hluboko. Jen možná potrvá, než se k ní zas dostanete.
Nikdo a nic vás nemůže zcela připravit o vaši podstatu. Ani o vaši schopnost milovat. Nebo o vaše nadání. Nedávno jsem se při pročítání starých básní přistihla při smutném konstatování: „Jo, mívala jsem docela slušný talent…“ Ale to je nesmysl! Pokud jsem někdy nějaký talent měla, mám ho pořád! Nemohla jsem ho ztratit. Jen mi prostě chybí síla ho uplatnit. Ale to nepotrvá věčně. Je něco, co věčně potrvá? Ano. To pod bahnem z protržené přehrady. To, co nejde zničit.
Jakkoli si myslíte, že jste přišli o to nejcennější v životě, jste na omylu. To skutečné, dobré, krásné a pravdivé, to podstatné a zásadní nikdy nekončí ani navždy nemizí.
Možná se to na nějaký čas schová. Možná pozapomenete. Možná budete myslet, že je to skoro pryč… Ale to je omyl.
Vždycky, za všech okolností to bude na určité úrovni existovat. To opravdu dobré a krásné nikdy nemizí zcela. Patří věčnosti. Je to věčnost.
Co už se stalo stalo se
Můžete klidně zívat
Rosa se přesto den co den
Po ránu na louce zatřpytí
Věnováno všem, kdo tohle potřebují slyšet.
A na závěr písnička:
Miriam, to je moc hezký článek. A naprosto s tebou souhlasím. A víš co je zvláštní? To jak jsi sem dala ten úryvek písně o rose, i písničku. Tak já se dnes zrovna také probudila a první co vidím, venku už svítilo sluníčko. A mě prostě jen tak zničeho nic napadlo, jak je dobře, že svítí a jak se mi rozlévá světlo na chodbě přes luxfery 🙂 Ten tvůj článek je nadějný, a můj dnešní ranní pocit štěstí s ním souzní 🙂 Přeji hezký den 🙂
Moc krásně napsané, takové povznášející z prachu našich cest…