A co když prostě nevím? aneb O právu na to být občas úplně ztracený

Valí se to na nás ze všech stran. Tisíc a jeden návod na to, jak objevit své životní poslání. Tisíc a jeden způsob, jak být pozitivní čtyřiadvacet hodin denně. Tisíc a jeden způsob, jak dokázat cokoli.

A my podlehneme iluzi, že vždycky musíme mít jasno. Že podmínkou naší existence je někam směřovat. A hlavně, že vždycky všechno bude tak, jak chceme my. „Existuje-li cesta, najdu ji. Pokud neexistuje, vytvořím ji,“ říkávala jsem loni touhle dobou plna naivního sebevědomí šťastného a úspěšného člověka.

Jenže dřív nebo později to přijde. Kruté poznání, že život nikdy není a nemůže být nepřetržitou řadou vítězství. Že existují i prohry. Velké prohry. Že jsou věci, které nemůžeme změnit. Že onu cestu sice můžeme vytvořit pro sebe, ale ne pro někoho druhého, kdo o to vlastně ani nestojí.

A že se někdy stane cosi, co docela otřese naší představou o tom, kdo jsme a proč jsme tady. V takových chvílích se někdy neubráníme myšlence – a nebylo by lepší s tím seknout? A pošilháváme po prádelní šňůře. Protože máme pocit, že náš život ztratil smysl a není k ničemu.

V takové chvíli se dá dělat jen jedna věc – uvědomit si, že život není svině, protože nám tohle provedl. Že všechno má svůj důvod. Naše osobní katastrofa – i naše lidská existence. Neznat příčinu neznamená, že neexistuje. Existuje. Jen o ní nevíme.

Přiznám se bez mučení, že na tohle bych byla bývala nedokázala přijít sama, potřebovala jsem pomoct. Pomoci se mi dostalo. Teď už vím, proč mě potkalo to, co mě potkalo. Vědět to je úžasně osvobozující. Nepřipadáte si už jako oběť. Ani jako blázen.

Dost osobních výlevů. Zpět k životnímu poslání. Proč jsem tady? Nevím. Možná to taky nevíte. A nejsme proto horší než ostatní. Jen potřebujeme trochu času.

Moje máma už v deseti věděla, že chce být doktorkou. Jiní ale půl života dělali něco, co je nebavilo – aby si po čtyřicítce uvědomili, že chtějí směřovat úplně jinam.

Rimbaud byl v sedmnácti geniálním básníkem. Ortenovi se podařilo stvořit obdivuhodné dílo do své smrti ve 22 letech. Wolker měl o dva roky více času. A pak jsou lidé, které to k literatuře přitáhlo až mnohem později.

Někdo ví už brzy. Někdo dlouho tápe. Někdo si myslí, že ví – a pak je nucen vše přehodnotit.

Kdybyste se mě loni touhle dobou zeptali na mé životní poslání, neváhala bych ani vteřinu. Řekla bych vám, že jednak bych se chtěla vdát, za něj, samozřejmě. Protože ho miluju. Protože vedle něj mám pocit, že život má SMYSL a zároveň cítím PŘINÁLEŽITOST. Řekla bych vám, že s ním chci mít děti, protože člověk by tu měl po sobě něco zanechat.

A konečně, avšak nikoli na posledním místě, bych dodala, že chci psát. Básně a příběhy, které lidi pohladí po duši a dodají jim naději a chuť do života. Přiznám se bez uzardění, že krom tohoto bohulibého záměru mě lákala i představa literární slávy – plus jistého přivýdělku, který by nebyl na škodu, vzhledem k tomu, že já i on jsme si vybrali ne zrovna dobře placená povolání.

O rok později z výše uvedeného mnoho nezůstalo. On je pryč a stav mé literární tvorby nelze dost dobře vyjádřit slušnými a publikovatelnými výrazy. Zbyly otázky – opravdu je mým životním posláním být manželka, matka a spisovatelka? Nebo se hodím na něco docela jiného?

Nevím. Nemám sebemenší tušení.

Jako většina lidí v této motivací posedlé společnosti mám své cíle. Hodlám jich dosáhnout. Problém je, že mezi nimi není ani jeden jediný, který bych jako cíl cítila. Který bych měla v srdci. Který by mi svým uskutečněním mohl udělat radost.

Jsou to cíle. Ne poslání.

Napadá mě ovšem bláznivá myšlenka – neskrývá se životní poslání ve dvou už zmíněných slovech – SMYSL a PŘINÁLEŽITOST? PŘINÁLEŽITOST je velmi prostá. Vědomí, že někam patříme. Že máme v životě své místo. V tom, čím jsme, v tom, co děláme. Že právě to je pro nás to nejlepší. SMYSL je taky jednoduchý. Je to tehdy, když smysl dává tak nějak všechno. Věci se nám zdají být na svém místě. Tak, jak jsou. Nechceme je jinak.

Možná jsem se nevyjádřila dost jasně. Ostatně, podobné pocity jsem zažila spíše v záblescích. Záblesky podobného druhu zná patrně většina lidí. Záblesky podobného druhu jsou patrně tím, co bych si nyní doopravdy přála. Ne cíle, které jsem si racionálně stanovila. SMYSL a PŘINÁLEŽITOST.

Ne, nejsem osoba moudrá a nemám páru, jak si tohle přání splnit. V otázce svého životního poslání tápu. Nyní už beze studu. Tápat je někdy normální. Tolik lidí tápalo roky, někdy i celá desetiletí. Patrně to mělo své důvody.

A co že jsem vlastně chtěla tímto článkem říct? Neznáte-li své životní poslání a ne a ne se k němu dopracovat, dejte si pauzu. Vykašlete se na všechny zaručeně úspěšné postupy a uvařte si čaj. Ono to přijde. Ale ne tehdy, když se k tomu člověk snaží dostat násilím.

S pozdravem Julie, která se na férovku přiznává, že své životní poslání NEZNÁ.