Čím to, že já Manon… Kacířské úvahy o lásce

„Čím to, že já Manon, tak šťastna jsem? Čím to, že já Manon, se líbím všem?“  Čtu původní románovou verzi od Prévosta d’Exile – a myslím na Nezvala. Protože opravdu dobrá poezie dovede proniknout i tam, kam próza nedosáhne. Pokud se tedy nestane básní v próze… Odbíhám. Zpět k Manon. Líbit se všem… Nechtěli jsme to alespoň na okamžik všichni? Být obdivovaní, obletovaní, milovaní? Čím větším počtem ctitelů či ctitelek, tím lépe. Mysleli jsme, že budeme šťastní.

A pak se nám to možná alespoň do určité míry podařilo. Pochopili jsme, že mít pár obdivovatelů je až překvapivě snadné. Že lidé, kteří nás zahrnou hezkými slovíčky – a ne vždy jen za účelem rychlého vysvlečení z šatů – jsou k dostání pomalu na každém rohu – někdy doslova a do písmene.

Někteří zmizí stejně rychle, jako se objevili. Jiní jsou vytrvalí. Naše telefonní číslo vypátrají bůhvíkde a volají a volají… Nebo za námi běhají jako pejsci, přičemž si nejsme vědomi, že bychom je kdy cvičili. Nebo— Je tisíc různým způsobů. Brzy nám ale přijde, že je jeden jako druhý.

Zahrnou nás proudem slov, někdy i dárky. A my to náhle nedokážeme snést, odcházíme, nejprve v myšlenkách, neposloucháme, co říkají. Pak odejdeme úplně.

„Čím to, že já Manon si přesto všímám jich? Čím to, že já Manon si tropím z nich ráda smích?“

Ano, tohle také. Někdy. Někdy se probudí naše horší já, zoufalé z té záplavy lásky, kterou nedovede přijmout – a začne se vysmívat. Hrát si s druhými. Ubližovat.

A pak se jednou možná sami nad sebou zhrozíme.

Nejen to. Pochopíme. Uvědomíme si, že ti nešťastní jsme my, ne oni.

Oni totiž milují. Mají v sobě něco posvátného. Snad nechceme přijímat, snad odmítáme – ale oni dávají. Dávají a obohacují přitom svou duši. Oni objevují něco věčného.

My jen sedíme, nedovedeme přijímat, nedovedeme přijmout pozvání do jejich kouzelné zahrady, sedíme a máme v sobě propast. Strašlivou.

Vím, o čem mluvím. Stála jsem na obou stranách. Dvakrát v životě jsem se zamilovala – a byla jsem odmítnuta. Kolikrát jsem sama odmítla něčí lásku? Nevím. Že to bylo více než dvakrát je jisté, statistiku si však nevedu – a pak, těžko říct, v kolika případech se ze strany oněch zájemců o mou osobu dalo mluvit o lásce. Nevidím nikomu do hlavy, někdy mám zmatek i v té vlastní.

To je ale teď vedlejší. Zásadní je jiná věc. Když jsem byla zamilovaná, byla jsem vždycky svým způsobem šťastná. Zamilovat se je jako dotknout se klíče, odemykat postupně různá tajemství světa, chápat lépe sebe sama. Protože člověk dává. Protože má možnost si uvědomit, že je zde něco, co nikdy neskončí.

Platon psal v Symposiu, že láska je způsob, jak dojít toho nejvyššího poznání. Poznání absolutního dobra. Skoro se zde nabízí ono proslulé „již staří Řekové…“ Staří Řekové, Platona nevyjímaje, samozřejmě neměli pravdu vždy a ve všem – nicméně platónské pojetí lásky je mi velmi blízké.

Jenže – láska je aktivní princip. Láska, kterou probudíme sami v sobě, procítíme a prožijeme. Můžete mít vedle sebe někoho, kdo vás bude milovat až za hrob, jenže pokud vy sami máte v duši jen černou díru – a zatímco on vám vypráví, jak bez vás nemůže žít, vy myslíte na vlak (v lepším případě na vlak, který vás unáší pryč, v horším na vlak, pod který se vrháte) – takto prožívaná láska vás rozhodně při stoupání po pomyslných stupních filosofického poznání nikam neposune. Spíše než idea absolutního dobra se vám nejspíš otevře idea absolutní deprese – jakkoli o té Platon patrně nikdy nepsal.

Samozřejmě se nabízí otázka – jak se tedy zamilovat do někoho, kdo miluje nás?

Odpověď pro vás bohužel nemám. Zkoušela jsem to mnohokrát – a nepodařilo se mi to ani jednou. Poradit mohu jediné – nenuťte se do ničeho. Víte sami, že každý člověk bytostně nenávidí, když ho někdo násilím nutí mít něco či někoho rád. Kdyby po vás něco takového chtěla vaše rodina či přátelé, vzbouřili byste se, udělali scénu, křičeli. Když se podobně násilně chováte sami k sobě, výsledek bude stejně katastrofický.

A jak že končily verše z úvodu? „Čím to, že já Manon, tak šťastna jsem? Čím to, že já Manon, se líbím všem? Co na mě lidé mají? Mě nezajímají. Jen jeden, jen jeden, jen jeden.“

Víc netřeba dodat.