Jak se pozná dospělost?

Samozřejmě, oficiální verzi víme všichni. Osmnáct v občance. K tomu se může doplnit spousta dalších kritérií. Hotová škola, práce, odstěhování se od rodičů, schopnost postarat se sám o sebe, případně manželství… Napadne nás toho určitě dost a něco z toho nám může připadat úplně mimo. Jenže co když je tu ještě něco, něco, co nám nezaručí žádný diplom, ani sebelíp placené zaměstnání? Co když je jedno z důležitých kritérií…

…schopnost rozhodovat se sám za sebe a nést za to zodpovědnost?

Nechci, abyste mi rozuměli špatně. Samozřejmě je jasné, že člověk si nemůže vždy jet jen podle sebe – a v některých případech by to byla i pěkná pitomost, jako třeba když zařizujete společnou domácnost.

Jenže ruku na srdce – kolikrát jste udělali něco, co jste vlastně vůbec udělat nechtěli, jen proto, že vám někdo tvrdil, že je to pro vás to nejlepší? Kolikrát jste se prostě chtěli zavděčit, ač jste u toho skřípali zuby? A kolikrát to pak blbě dopadlo a vy jste nadávali střídavě na druhého, střídavě na sebe?

Tím neříkám, že není fajn občas se na někoho obrátit o radu. A pravděpodobnost, že by vás někdo z vašich blízkých chtěl úmyslně přivést do neštěstí, je dost malá. Dotyčná osoba dost možná bude mít ty nejlepší úmysly. Jenže… všichni víme, čím že je to dlážděná ta pomyslná cesta do pekel.

Pokud se tedy chceme poradit, je třeba si dát pozor přinejmenším na dvě věci:

1) Jděte za tím, kdo dané věci rozumí. 

Pokud potřebujete pomoct s daňovým přiznáním, taky neběžíte za řidičem tramvaje. A pokud chcete třeba probrat své potíže s dětmi, je dobré jít za někým, kdo jich pár úspěšně vychoval – a ne za někým, kdo nikdy žádné neměl. Jakkoli druhá zmiňovaná osoba se často považuje za odborníka na výchovu, který ví vše nejlíp.

Ono čím méně praxe, tím jednodušeji a jednoznačněji se často jeví teorie. Jakákoli teorie může jít v důsledku praktického použití do kytek. Ale když ji nikdy nepoužijete, můžete spokojeně umřít s myšlenkou, jak moc byla skvělá.

2) Konečné rozhodnutí by mělo být VAŠE.

 Protože vy sami víte, co je pro vás nejlepší. Druhý vás může znát sebelíp, ale do hlavy ani do srdce vám nevidí. Tím neříkám, že si občas nelžeme do kapsy a že nám dobrý přítel nebo dobrý terapeut nemůže pomoct, abychom s tím přestali.

Jenže… dobrý učitel vám odpovědi nikdy nenaservíruje na stříbrném podnose s tím, že „jsi byl úplně mimo a teď jsem tu já a ukážu ti, jak se věci doopravdy mají.“ Dobrý učitel vás postrčí, abyste si na vše přišli sami.

(Nemluvím tady o učitelích ve školách, jak jste asi pochopili – ale možná to, že právě ti většinou upřednostňují možnost a, je důvodem skutečnosti, že nám toho ze školní docházky zůstane v hlavě tak málo.)

Jinými slovy – dejte si pozor i na to, co vám právě teď píšu já – a vše si důkladně profiltrujte vlastním rozumem. Možná to vůbec, ale vůbec není pro vás…

Dlouho jsem si myslela, že rozhodování se sama za sebe je něco, co mám v malíčku. Že nejsem snadno ovlivnitelný člověk, že si jedu podle sebe a houby mě zajímá, co si kdo pomyslí. Vlastně vše důležité, pro co jsem se kdy v životě rozhodla, se mému okolí – nebo alespoň jeho části – nějak nepozdávalo. Rodiče by mě raději viděli v jiném oboru, někdo jiný zas s jinými koníčky – a tak dále. Věřila jsem, že nad tím umím mávnout rukou – a byla jsem na sebe náležitě pyšná.

Jenže… jenže… Jenže můj nejmilejší mi častokrát říkával, že ho trápí, co si o našem vztahu myslí mí přátelé a rodina, že mu přijde, že se jim nezdá být dost dobrý a že by si pro mě představovali někoho jiného.

Vždycky mě tím hrozně rozčiloval. Odpovídala jsem mu, že by mu mělo stačit, že pro mě je tím nejúžasnějším, nejvíc zbožňování hodným člověkem na světě – a na ostatní ať peče, jako na ně peču já, ostatně, je přece důležité, aby se zamlouval mně, ne mým kamarádkám!

Tohle přesvědčování ale obvykle nezabíralo. Až teď, když se učím chápat princip zrcadlení, mi dochází proč.

Takže, vážení, krutá pravda je ta, že pokud vám vaši nejbližší nevěří to, co jim říkáte, je vysoká pravděpodobnost, že to má jeden ze dvou následujících důvodů:

1) Rozhodli jste se změnit a jednat a mluvit jinak, než dřív. 

V tom případě musíte mít trpělivost, druhým chvíli potrvá, než vám uvěří, že to myslíte vážně.

2) To, co říkáte, neodpovídá tak docela tomu, co máte uvnitř. 

Tím nemyslím, že lžete – jen to, že se hluboko pod vašimi slovy nejspíš ukrývá nějaký ten starý zahrabaný kostlivec – a nedůvěra vašich blízkých vám má pomoct, abyste ho konečně vytáhli ven.

Můj kostlivec na mě doslova vypadl při mém velkém duševním gruntování, které jsem začala tento týden. Tedy, ono jich vypadlo mnohem víc, někdy mám pocit, jako bych měla v sobě hotové katakomby – a z toho, co nacházím, je mi místy fakt zle. Jenže vím, že pokud to všechno nevymetu na světlo Boží, sežere mě to zevnitř. A tak skřípu zuby a pokračuju dál.

Pravda je taková, že moje mávání rukou nad soudy a odsudky druhých nebylo nikdy stoprocentně upřímné. Protože někde hluboko pod maskou suveréna byla schovaná malá holčička, která přímo zoufale toužila po tom, aby ji někdo pochválil. Aby jí okolí opakovalo, že je skvělá a dělá to fakt dobře. Což okolí samozřejmě nedělalo, jak by taky mohlo, když holčička zase nedělala to, co si oni mysleli, že je pro ni nejlepší!

A na mně nyní je být DOOPRAVDY dospělá. 

Což samozřejmě neznamená, že poběžím za kýmkoli, kdo bude ochotný poslouchat, a řeknu mu: „Udělám, cokoli chceš, jen mě prosím pochval!“

Ne, o tu malou Julinku se musím postarat já sama, nikdo jiný to za mě udělat nemůže – a ani by to nebylo správné. Úkol tedy zní – chválit své vnitřní dítě a pečovat o něj.

 Říct jí: „Ty přece nepotřebuješ ničí razítko na to, že to děláš správně. To dokážeš poznat sama. Víš, co doopravdy chceš, víš, že si za tím chceš jít. A to je skvělý a úžasný a pokud to nikomu dalšímu skvělý a úžasný nepřijde, je to šumák.“

A až ta malá dostane, co potřebuje, bude si ta velká moct doopravdy stát za svou pravdou, aniž by ji v tom cokoli brzdilo.

V poslední době občas vídám na reklamních poutačích větu: „Když ve vás někdo věří, dokážete víc.“ Já bych k tomu ale dodala – „Když vy věříte v sebe, dokážete úplně všechno!“

Protože i když ve svém životě člověka, který by ve vás věřil, nemáte, není to důvod se vzdávat. Je to důvod mít víc kuráže.

Jedna kamarádka mi svého času řekla cosi o tom, že ve své současné situaci zkysnu po zbytek života. A upřímně, když se tak podívám kolem sebe, je problém najít někoho, kdo by věděl, jak se věci mají – a zároveň mě nepovažoval za cosi na způsob brzkého „kandidáta žehu“.

Někdy mám pocit, že ve mě věří jen moje psycholožka (lze namítnout, že ta je za to placená) – a pak moje tarotové karty. Což zní na jednu stranu jako děsivá bilance, ale na druhou… Tarot vnímám jako zrcadlo duše. Jako nástroj, jak s ní rozmlouvat, pokud to ještě neumíme přímo. Takže to, že v kartách vidím příznivé věci, znamená jediné – 

moje duše se nedala umlátit a nevzdává to! A tohle je základní předpoklad, aby se člověk vyhrabal prakticky z čehokoli.

O své zhruba rok a půl trvající lásce k tarotu se na blogu někdy rozepíšu víc, rozhodla jsem se ho totiž od podzimu začít studovat víc do hloubky v kurzu. A neuvěřitelně moc se na to těším! Teď jen pár slov – karty nepovažuju za nástroj k věštění budoucnosti, to nedělám a ani dělat nechci. Jsou pro mě pomůcka, jak se napojit na vlastní nitro, nic víc, nic míň.

Svůj současný balíček jsem koupila v lednu 2016. Tehdy jsem byla v zoufalé situaci. Nikdo pro mě neviděl možnost řešení. Ty karty ano. Ukázaly mi cestu tam, kde všichni říkali, že prostě žádná není, já se po ní vydala – a během pouhých dvou měsíců jsem dokázala ze svého totálně rozvráceného světa udělat tak úžasné místo k životu, o jakém se mi ani nesnilo. Dnes si říkám, kdybych je pak na nějaký čas z lenosti neodložila, nemusela jsem zas spadnout do tak příšerného maléru, nemusela jsem to tak strašlivě podělat…

No, kdyby chyby a nad rozlitým mlékem nemá cenu bědovat. Místo sklouzávání k sebelítosti jdu tahat další kostlivce ze skříně. Protože pokud chce člověk opravdu „stát za svou pravdou“, bez tohohle se neobejde. Jakkoli je to všechno, jen ne příjemná procházka růžovou zahradou.

Dnes je 4. června 2020, uplynuly tři roky – a já bych zde jen ráda dodala, že výše uvedené zabralo. Jakkoli moje tehdejší situace byla opravdu příšerná, nevzdala jsem to a nakonec dokázala poskládat svůj život opět do podoby, ve které je mi fajn.