Láska – to ohrané slovo

Mluví o ní jak o chlebě. Snaží se vám vysvětlit, že láska znamená pověsit se někomu na krk, stát se přespříliš utaženou šálou – a za její konce ho dovléci až k vytoužené metě jménem „rodina – dům – dětičky – dovolená“ plus cokoli, co si dosadíte.

Nebo naopak hlásají že „sex je láska a láska je sex“. Případně že láska je k ničemu a jen sex má smysl, jak mi před několika měsíci pravil jeden mladík dychtící dostat se mi pod sukni.

O lásce dnes píše skoro každý, skoro každý se ohání tím banálním slovem na pět písmen. Jenže – „Co je láska? Tomu, kdo to zažil, to vysvětlovat nemusíte. Tomu, kdo ne, to nevysvětlíte.“

Nabízí se tedy otázka – proč píšu tenhle článek? Jak by odpověděl Waltariho Egypťan Sinuhet – pro sebe. Já dodávám – jako jistou formu psychoterapie. Pokud chcete, můžete ji podstoupit se mnou. Pokud ne, nashledanou – a hodně lásky!

Tak tedy – láska „šáloidní“?

Česky řečeno, ta s cílem přivázat k sobě někoho cukrovými provázky, které se později změní v ostnaté dráty. Ne, tohle není láska. Láska neznamená chtít někoho mít. Láska znamená být. Být s někým nebo i bez něj, ale s láskou v srdci. Nechtít druhou osobu vlastnit – jen jí přát to nejlepší. 

Milovat druhého znamená milovat ho stejně, jako milujeme sebe. (Možná právě proto jsme lásky schopni jen tehdy, když máme vyřešený vztah ke své maličkosti. Kdo nemá rád sebe, nikdy nedokáže lásku přijímat.)

Milovat znamená říct: „Díky. Díky za to, že jsi tu teď se mnou. Pokud se ale rozhodneš v příští vteřině odejít, nebudu ti dělat scénu. Chci, abys by(a) šťastný(á).“ Že to je těžké? Ne, když milujete. Pak se takový přístup stává přirozeným, jakkoli k němu člověk musí dozrát (co si budeme nalhávat, nemůžeme chtít podobné uvažování od puberťáka).

Pokud vás někdy někdo doopravdy miloval, nebyl to ten, kdo vás ještě půl roku po rozchodu bombardoval vyčítavými zprávami. Byl to ten, který poté, co jste odmítli jeho lásku, přijal vaše přátelství – a třeba vám i pomohl získat si jiného partnera. Ten, který vám možná netoleroval veškeré nečestné chování, ale vždycky vám odpustil. Ten, pro kterého stálo na prvním místě vaše štěstí.

„Ach ta láska, jak je pomíjivá!“ či jak že to kvákají (nejen) béčkoví zpěváci

Omyl. Láska, pokud jde opravdu o lásku, je věčná. Nikdy nekončí, nikdy neodchází. Vždycky ve vás bude kousek vaší bytosti, který ji uchová. Ač dotyční lidé už dávno zmizeli z vašeho života. Milovat znamená nikdy nezapomenout. Ne se vztekat, snažit se získat dotyčného za každou cenu zpět, či se bránit další lásce. Jen milovat a vědět, že nebýt lásky, vy byste nikdy nebyli vy. A že dokud vy existujete, existuje i láska. Milovaní lidé vás snad mohou opustit, ale nemohou nikdy doopravdy odejít.

Láska – páska?

Další omyl. Maximálně tak zamilovanost – páska. Láska je možná pouze spolu s důvěrou, pochopením, oceněním druhého se vším všudy. Ano, můžete bláznit po číchsi modrých očích, nicméně pokud netušíte, co se skrývá za nimi, láska se tomu říkat nedá. Což mě vede k další otázce:

Láska a krása – svazek nerozlučný?

Odpověď je tvrdá – ano. Ale jinak, než si myslíte. Je nutné být krásný v očích toho, kdo vás miluje. Nezáleží na tom, jestli odpovídáte nějakým pofiderním měřítkům vkusu (která vymyslel a ostatním vnutil kdo?? Reklama??).

Každý má svůj vlastní pohled na svět. Ten můj je například velice praštěný a řeknu vám na rovinu, požádat mě o rande třeba Robert Pattison (či kdo je to vlastně dnes in…?), bude má odpověď znít: „No, thanks“. A konec. Ale na druhou stranu – umíte si představit, jak říkáte o milované osobě – „nedá se na něj koukat“? 

Milovat znamená vidět krásu toho druhého. Protože kus krásy máme v sobě všichni. Kolem toho, kdo nyní intenzivně zaměstnává mé myšlenky, jsem několik let chodila, aniž bych si ho všimla. Sled několikahodinových rozhovorů však způsobil, že jsem se na něj začala dívat jinýma očima. A kdybyste se mě dnes zeptali, jestli se mi zdá krásný, odpovím „Ano!!! Yes! Ja! Oui! Da! Ita est!“ A tak dále.

Samozřejmě, láska, o které zde byla řeč, je láska mezi mužem a ženou. (Či mezi ženou a ženou nebo mužem a mužem, to záleží na vaší orientaci.) Rozhodně netvrdím, že se jedná o jedinou formu lásky. Lásku můžete cítit ke komukoli a k čemukoli, to už záleží jen na vás. 

Nicméně šťastná láska v milostném slova smyslu často vede k tomu, že zároveň začnete milovat celý svět (a pak vás cosi ponouká k tomu běhat po ulicích, rozdávat květiny a volat: „Make love!! Not war!!“ Aniž byste si uvědomili, že hippies už poněkud odzvonilo). A funguje to i naopak – milovat cokoli a kohokoli vám pomůže snadněji najít lásku partnerskou.

Láska. Láska jako taková. Láska, kterou zkoušíte vysvětlit – ale nedaří se vám to. Milujete a nevíte proč. A kašlete na to. Jedna velmi dobrá kamarádka mi včera řekla, že právě takhle se láska pozná. Díky své naprosté, šílené a báječné iracionalitě. Myslím, že měla pravdu.

Ale jakkoli iracionální je, je nakonec tou nejpravděpodobnější odpovědí na všechny tuze filozofické a intelektuální otázky. Cesta po stupních poznání vede přes lásku.