MÍT ty správné míry = BÝT hezký?

…aneb malá estetická úvaha mimo jiné o tom, proč se člověk podobá lustru. Pořád slýcháme, že aby byl jedinec uznán krásným, musí MÍT tohle a tamto. Pokud je žena, pak míry 90 – 60 – 90, pokud muž, tak svalnatou vysportovanou postavu. Dále je třeba napatlat na sebe kvanta různé kosmetiky, něco vylepšit, něco vyretušovat… Ideálně vyretušovat i fotky, protože oné kýžené dokonalosti se jinde než na fotce dosáhnout nedá.

Ale co když tajemství toho BÝT krásný leží nakonec někde jinde…?

Teď stop. Nechci čtenáře přesvědčovat, že jsem něčím, čím nejsem. Názor, že jediná skutečná krása je krása vnitřní mi není vlastní. Kdybych to tvrdila, byla bych pokrytec – a pokrytce nesnáším. Ráda se dívám na dobře vypadající lidi. Na dobře vypadající a upravené lidi. Upřímně řečeno je to jedna z věcí, které jsem dělávala vůbec nejraději.

Mám svou představu o estetickém ideálu – stejně jako své zásoby kosmetiky. Nicméně během svých dlouhých a pečlivých pozorování jsem si všimla, že s krásou je to složitější. Nejde jen o tom, jak nás matka příroda vybavila a jak sami sebe umíme vylepšit. Vtip je někde jinde.

Před pár měsíci jsem měla vybrat svou fotku, kterou bych věnovala babičce. Chtěla jsem samozřejmě takovou, na které bych vypadala hezky, jakkoli vím, že babičkám na podobných věcech obvykle nesejde. Fotek bylo dost. Dost těch, na kterých jsem byla perfektně učesaná, oblečená a nalíčená…

Jenže vyhrála jiná. Snímek, který fotil můj milý po společné noci, kdy jsme spali sotva tři nebo čtyři hodiny. Z nalíčení nezbylo prakticky nic, vlasy jsem neměla čím pročísnout, hodila jsem na sebe jen jednoduchou blůzu a ani jsem se nenamáhala se šperky. A přesto – jakkoli nemám moc vysoké sebevědomí, právě na tomto snímku si připadám krásná. A nelíbil se zdaleka jen mně.

Proč sakra? Protože šperky a šminky nahradilo něco jiného.

Rozsvícený obličej.

Lidská tvář je úžasně proměnlivá. To víme všichni – ale plně si to uvědomíme až ve chvíli, kdy dlouhodobě pozorujeme jednu konkrétní – pokud možno ne svou vlastní, na kterou jsme až příliš zvyklí.

Pokud se ale pečlivě díváme na jinou tvář, měsíc za měsícem, všimneme si, že existuje v několika různých verzích. Nejen to. Jako by se v jednom obličeji skrývalo obličejů několik, diametrálně odlišných. Někdy máme pocit, že skoro nevidíme téhož člověka.

On byl docela jiný, když se v tichu díval na mě, když se zabral do debaty s kamarády, když se dostal do konfliktu s příbuzenstvem… Když byl víceméně v pohodě a když mu bylo špatně. Spousta různých obličejů. Některé pozoruhodně krásné, některé jako by ani nebyly jeho.

Dost možná má tak pozoruhodně široký repertoár tváří každý. Jen ne u každého si toho všimneme.

Nicméně nakonec zjistíme, že oním základním prvkem je světlo. A to už se konečně dostávám k výše uvedenému lustru. Totiž, i ten, kdo má všechny předpoklady k tomu být výjimečně krásný je bez NĚČEHO jako zhasnutý lustr. Zhasnutý lustr samozřejmě může být krásný. Zvlášť když se jedná o nějaký nákladný, křišťálový, jaké vídáme v zámcích. Ale něco mu chybí. Protože lustr je tu od toho, aby svítil. Opravdu krásný je lustr jen tehdy, když se rozsvítí.

S člověkem je to stejné. Pro krásu je nutné světlo. V očích a ve tváři.

Tím netvrdím, že pokud máte rozpláclý obličej a sto kilo nadváhy, světlo v očích všechno zachrání. Dokáže ale hodně. Člověk průměrný se díky němu může stát krásným. A člověk hezký zase krásným natolik, že budete mít problém odtrhnout oči.

To je všechno samozřejmě moc pěkné – ale kde to světlo vzít?

Přirozeně, v první řadě z lásky. Tohle je důvod, proč to zamilovaným lidem tolik sluší. A ať vám kdokoli tvrdí cokoli, jak jste to jednou viděli, poznáte to. Zcela bezpečně.

Řekla bych ale, že v principu jde o něco obecnějšího. O radost ze života. O pocit, že vaše existence má smysl. O jakési vnitřní naplnění.

Protože když TO tady není, bude vašemu půvabu vždycky něco chybět.Před pár dny se můj bývalý přítel vyjádřil k jedné mé nové fotografii. Velmi pochvalně, nicméně s dodatkem, že jsem „nebyla nejveselejší nálady“. Nikdo si toho dne mé melancholie nevšiml. Jenom on. Ví totiž, jak vypadám ve verzi „rozsvícený lustr“. Lustr zhasnutý tedy bezpečně pozná.

Dobrá zpráva tedy je, že ke skutečné kráse stačí vlastně málo. Špatná ovšem, že to málo je nezbytné a nenahraditelné.

Věnováno všem, kdo kdy svítili, svítí, či svítit budou.