Vtloukali nám do hlavy, že nemáme druhé soudit podle vzhledu. Tak důkladně, že mnoho z nás uvěřilo, že krásný člověk musí být nutně bezcharakterní – a ten nehezký zase ušlechtilý Quasimodo připravený třeba zemřít pro svou Esmeraldu. Jenže takový názor je úplně stejně předpojatý jako tvrdit, že krása jde vždy ruku v ruce s dobrem a naopak.
Protože často se z někoho pohledného vyklube dobrák od kosti. A z Quasimoda zase pěkná potvora. Nevím, jak vy, ale já ve svém životě viděla andělských lidí s andělskou tváří a ďábelských s ďábelskou docela dost.
Dva příklady za všechny. Potkala jsem ho na večírku – a při každém dalším setkání si říkala: „Je moc hezký na to, aby z toho něco bylo. Nebo alespoň něco dlouhodobého. Ten prostě musí být děvkař.“
Když pak konstatoval, že spolu chodíme, bylo to pro mě překvapení. Pointa je, že překvapení trvá už tři čtvrtě roku. Z děvkaře se vyklubal kluk, z jehož poněkud idealistického založení mělo už pár slečen legraci – a já ho naopak upřímně oceňuju. A za to, že se mi na něj krásně kouká, se opravdu kát nebudu.
Číslo dvě za mnou dosti vytrvale běhal tak rok a půl zpátky. Vymyslela jsem si pro něj sáhodlouhou historii o tom, jak mám zlomené srdce a nechci s nikým chodit. Protože nejsem taková potvora, abych mu na tvrdo sdělila, že pohled na něj prostě nemohu vydržet.
Kvůli mé povrchnosti jsme se stali „jenom kamarády“ – a já tak mohla sledovat jeho další osudy. Ukázalo se, že můj Quasimodo byl opravdu dáreček – děvče si sehnal, což mu nebránilo v průběhu vztahu uhánět vytrvale jinou slečnu. Dlouho nebyl schopen si vybrat. Proč nebojovat na dvou frontách, že? V tu chvíli jsem si uvědomila, že má povrchnost mě vlastně uchránila pěkného maléru.
Víte, mnozí mě označují za povrchní. Což možná čtenáře tohoto poeticko-filosoficky zaměřeného blogu překvapí. Pravda je ale taková, že se ráda dívám na někoho či něco krásného. Krása je pro mě léčivá, krása mě nabíjí pozitivní energií. Možná je to povrchnost, nevím. Pokud ano, jsem za ni vděčná, protože mi pomohla a pomáhá překonat dost těžké životní okamžiky.
Nemohla bych milovat někoho, kdo by se mi nelíbil. Myslím, že někoho, kdo by se mu/jí líbil, nakonec hledá každý. A pro každého krása znamená něco úplně jiného. Což je zajisté dobrá zpráva.
Edit 6 let poté: muž číslo jedna z tohoto příběhu právě sedí vedle mě u nás doma na kanapi. Hezký je pořád stejně. Muž číslo dvě dostal rozum a oženil se. Zdá se, že celá tato historka se nakonec dočkala svého happy-endu.
Přesně! Věšina ošklivých lidí má i ošklivou duši 😀 Znám hodně krásných lidí, kteří jsou ušlechtilý a dobří. Výjímky jsou všude.
I když si to hodně lidí nedokáže přiznat, tak všichni soudíme podle vzhledu… Nikdo by nedokázal milovat někoho, kdo by se mu alespoň trochu nezamlouval, takže v podstatě jsme trochu povrchní všichni 🙂
Zařazuji tvůj článek do výběru na http://tema-tydne.blog.cz/
Ano, jsme, jen ne každý je ochoten si to přiznat. A díky za zařazení do výběru!
Skvělý článek, který je právem ve výběru.
moc krásne napísané :). Musím s tebou súhlasiť. Vždy som sa snažila zaprisahať, že na kráse mi nezáleží, dôležité je to aké má srdce. Ale opak je pravdou. Tiež neviem ľúbiť toho, kto sa mi nepáči. Tiež sa neviem dať dokopy s takým a môžem ti úprimne povedať, že sú teraz taký dvaja. Jeden je quasimodo s dobrým srdcom, čo by mi možno zniesol aj modré z neba a ten druhý pohľadný krásavec, lámač ženských sŕdc, možno aj sukničkár… no pod povrchom veľmi citlivý chalan. Skús hádam ku ktorému ma to ťahá viac… ;). A nepomôžeš si…
[4]: Díky moc!
[5]: Rozumím Ti a jsem ten poslední, kdo by Ti dělal kázání. Nemá smysl, aby člověk sám sobě cokoli nalhával. Před lety jsem strávila spoustu času tím, že jsem se pokoušela svou touhu po kráse zlikvidovat – a výsledek mě málem stál nervy i zdraví. V praxi se později mnohem víc osvědčilo si prostě připustit, že jsem jaká jsem, asi trochu povrchní, ale přinejmenším upřímná sama k sobě.
Dokázala bych milovat ošklivého člověka.. Dokonce se mi to stalo, dvakrát, že jsem se zamilovala do někoho, kdo pro mě byl na první pohled ošklivý, nebo objektivně stále je… Ale prostě je jinak úžasný.
Jinak ale myslím, že vzhled o charakteru moc nevypovídá. Krásný může být hodný, ušlechtilý a chytrý a ošklivý může být úplně blbý 🙂 A naopak.
Hm, já teď bohužel zaživám jen to zažité "ďábel převlečený za anděla". Lidi, ze kterých se vyklubou teda "pěkné nádhery"… Ale tímhle by se člověk samozřejmě řídit neměl, protože, jak vidíme, nebývá to pravidlem. 🙂
Zvláštní pravda je taková, že když se zamiluješ, rázem zjistíš, že je na něm něco pohledného.
Třebas můj kamarád. Není na něm nic hezkého, je drobný, malý, vlastně bych se s ním necítila dobře, mám ráda pevné objetí opravdového muže, už jen proto, že sama jsem malá a mám pár kilo navíc, když mě obejme tenhle kamarád, mám pocit, že musím chránit já jeho. Divnej pocit, fakt. Ale když se na mě podívá a usměje se, upřímně se usměje, to se mi rozbuší srdce a z mostu bych pro něj skočila. A pak začnu vnímat jeho přednosti, oči, ruce a tak. Jenže pak se přestane usmívat, mě přestanou lítat motýlci v žaludku a ty přednosti, kterých jsem si všímala zase zmizí 😀
Prej jsem jeho crush. No, friendzoned forever. 😀
Láska v estetično je zcela logická a naprosto jí chápu. Jediná věc, která mě v životě naplňuje je dívat se na hezký věci. Na hezkou ulici, na nově namalovanej dům v ní, na obrazy na mojí zdi, na krásný webový stránky, na krásně napsanej kód nějaký aplikace, na pěkně nasázený noviny, na čistě nastylovanou knížku.
Zcela ti rozumím. Ale taky, co se tobě může zdát hezké, jiným příjde ošklivé a naopak. Třeba ten tvůj princ krasoň by pro mě byl onen Quasimodo.
Mimochodem dodatek: Najdi si kampaň od dove, forenzní malíř kreslí lidi. Nejdřív je samotné podle jejich popisu (sedí za plentou) a potom je kreslí podle popisu osoby, která se s nimi potkala při příchodu/odchodu. Člověk sám sebe popíše jinak, než jiný. Vsadím se ale, že kdyby našel dva stejné charaktery, co mají popsat někoho koho pár vteřin potkali, popíší ho téměř stejně.
Ten na proti tobě u romantické večeře u desetiletého výročí bude zrcadlo tebe samé.
Souhlasim, ze je nemozny milovat nekoho, kdo te fyzicky nepritahuje. Nebo se nezamilujes do jeho povahy tak moc, ze te pritahovat zacne.
Nastesti krasa je relativni, a tak na svete je nekdo pro kazdyho 🙂
Hezky napsané.. musím říct, že bych asi nechodila s někým, kdo by se mi vůbec nelíbil.. zkrátka se zamilovávám do hezkých kluků..
Krása je opravdu relativní pojem, je velmi pravděpodobné, že pro tebe krásný člověk by pro mě byl Quasimodem a naopak.. nicméně pointa článku je pravdivá a já s tebou souhlasím. 🙂
Presne, aj ja si o tom myslím zruba to isté 😀 Takisto si myslím, že by som nemohla milovať toho, kto sa mi nepáči, ale, vieš, nie vždy je to tak. Poznám príbeh dievčaťa, ktoré sa ani za mak nepáčil jeden chalan, ale na večierku jej narodenín ju zrazu pobozkal, a ona sa doňho zamilovala. Teraz spolu majú rodinu a sú šťastní. Takže, nie vždy to platí 😉 Ale, s myšlienkou súhlasím 🙂
Legrační, já vždycky byla z lidí, co se řídili citátem "někdy je nutné naučit se milovat, co je pro člověka dobré". A funguje mi to. Nedokázala bych být s člověkem, který by mě odpuzoval, ale že by to musel být model, to rozhodně neplatí. A rozhodně, i když většina holek to vidí obráceně, mám ráda právě ty "hodné" kluky, co jsou vždycky ve friendzone. Protože oni prostě dokážou mít srdce ze zlata, a váží si tě, narozdíl od jiných, co se otáčí za každou sukní, a pak ti ještě tvrdí, že to je normální, že přece mají potřeby.
No, ako si na konci povedala vždy záleží na tom čo považuješ za krásne. Človek nemusí mať krásnu tvár aby z neho vyžarovala krása a naopak. Ale s tým že by som nedokázala randiť s nekým kto sa mi nepáči máš úplnú pravdu, myslím že to tak má každý
Ano, je to dobra zprava pro nas hnusne 😀
Souhlasím. Taky nám odjakživa cpali do hlavy, abychom nesoudili podle vzhledu, ale já to dělám denně a nestydím se za to, ba naopak. Vzhled o člověku řekne víc, než se někdy zdá. Sice zatím nejsem na takovém levelu, abych mrkla a věděla o člověku všechno, ale dokážu posoudit, jestli mi bude sympatický, nebo naopak a jsem za to ráda.
Já jsem tedy povrchní az běda… Ale prej mám prisernej vkus, takže se to zas trochu kompenzuje 😀
Jinak si myslím, ze ve světě je to tak nějak vyrovnaný… Někdo vypadá, zlej a je a někdo naopak..
A mně zase připadá, že spousta hezkých lidí je krutých… 😛
Potkala jsem takové i makové. Potkala jsem dobré lidi s hezkou i ošklivější tváří…
Já se BOJÍM dokonalých lidí, zklamali mě a ublížili mi…
Ale je pravda, že když je někdo hezký, nemusí to nutně znamenat, že je to křivák… A máš pravdu i v tom, že nemusí znamenat, že když je někdo ošklivý je to dobráček…
ÁCH, kéž by se v zevnějšku odrážela krása…
Jenže to by pak mnohé barbíny a steroidové krabice splakali nad výdělkem…
A možná je to tak dobře… Aspoň se snažíme neodsuzovat nikoho předem – jak doufám.
Někdy se ošklivý lidé stávají zákeřnými právě proto, že jsou ošklivý a okolí se k nim podle toho chová. Není to tak sice vždycky, ale znám spoustu lidí, co si berou na paškál ty mnohem méně pohledné, proto se jim potom nikdo nemůže divit, když se stanou zatrpklým a hnusným. Obráceně myslím, že někteří "andělští" lidé jsou někdy takový mrchy protože jim jejich krása leze na mozek. Ale samozřejmě existují jak hodní oškliví lidé, tak zlí oškliví lidi a z těmi hezkými je to úplně stejně. Pěkný článek 🙂
No… povrchnosti se svět asi nikdy nezbaví. Jsme už zkrátka takoví – příroda nás nutí vybírat si ty "lepší kusy". Jenže pod slupkou se může skrýva leccos – proto lituji skutečně povrchní lidi, kteří nemají nebo nechtějí mít dost rozumu soudit i na základě jiných kritérií, než vzhled. A za svůj obdiv ke kráse se nestyď, to je přece přirozené… 🙂
Když jsem si přečetla ten titulek na blog.cz – Nemohla bych chodit s hnusákem, říkala jsem si: no, jo asi by ji ani on nechtěl… Článek je ale velmi pěkný a pravdivý. Tím nechci říci, že by se oškliví lidé měli střílet, ale proč dělat rovnítko mezi hezký-hloupý a povrchní?
Vystihla si to!Nejvíce se mi líbí věta: Nemohla bych milovat někoho, kdo by se mi nelíbil. Pravdivá věta.
Dávám 5 hvězdiček 😀
I když se snažím nesoudit druhé podle vzhledu, samozřejmě že bych raději chodila s klukem svých představ. Od mala nám sice vtloukají do hlavy, že nemáme koukat na vzhled, ale na srdce, což jak ty říkáš a já s tebou souhlasím, nemusí být vždycky to pravé. Je ale těžké říct o někom, že je to Quasimodo. Vždyť co se nelíbí nám ještě neznamená, že ne nelíbí ani ostatním 😉
Bezva článek..pravdivý nezbývá mi nic jiného než souhlasit 😉
No, vlastně máš svým způsobem pravdu. Ale jak zde někdo psal výše, může se ti někdo začít líbit, až když se do něj zamiluješ.
Ale na druhou stranu, krása se nedá definovat. Co kdyby se někomu Quasimodo přece jen líbil? Mě se zase nelíbí muži (respektive "muži") přibližující se dnešnímu ideálu krásy…
To je moc hezký, že se z toho krasavce vyklubal i dobrák, tak jen ať vám to stále klape. 🙂
Taky bych nikdy nemohla nic mít s ošklivým klukem. Já prostě nemám ráda ošklivé lidi. Neříkám, že bych byla krásná, ale z koukání na mě, se ještě zatím nikomu špatně neudělalo. Nevadí mi, když někdo není úplný krasavec, ale musí mi být vizáží sympatický a koukatelný.
A je to vo ksichtě! Přesně tak, nebuďme pokrytečtí…
Předem říkám, že po dlouhé době jsem opět nějaký tip přečetla celý a poctivě…
Pěkný článek.
Dovol, abych řekla svůj názor. Krása neexistuje. Buď má člověk charisma a nebo nemá. Buď ho má takové, aby mě okouzlil a já se do něj zamilovala anebo má charisma určené někomu jinému.
Taková je realita krásy-nekrásy… :))
Ještě jednou – pěkné :))
No jasně! 🙂 Člověk nemůže chodit s někým, kdo ho nepřitahuje, to je prostě blbost.
Jenže, jaká je ta definice krásy?:)
Tedy, musím říct, že komentáře mě doslova zavalily, nejsem na tak plodné diskuse zvyklá… Tak jen pár poznámek:
[23]: Titulek na blog.cz jsem nevymýšlela já, i když nebudu tvrdit, že bych se pod to nepodepsala. Ani jsem nevěděla, že tam můj článek dali, netuším, jak se to vybírá. Jednoduše jsem klikla na blog.cz, vidím upoutávku, řeknu si – to by mohlo být zajímavé – a rázem se octnu na svém vlastním blogu. Což byl pro mě docela šok…
A víckrát se tu objevil názor, že krása je relativní. S tím naprosto souhlasím. Jedno přísloví tuším říká, že "krása je v očích toho, kdo se dívá". Nejsem si jistá, jak přesně vypadá současný mužský ideál, ale pokud je to nagelovaný frajírek se svaly kulturisty, nad jakými některé slečny slintají, tak říkám rovnou, že o toho bych si neopřela ani kolo.
Moje definice krásy je asi taková: krása je to, co mě v pozitivním slova smyslu praští do očí. Krásu si zapamatuju. Krása je pro mě výrazná i jemná zároveň. A kvůli tomu "praštění do očí" pro mě ke kráse patří i kontrast, což je patrně důvod, proč jsem se vždycky otáčela za tmavšími typy. Ale samozřejmě, tohle je moje soukromá definice, kterou nemusí nikdo sdílet. Každý má totiž tu svoji.
[7]:[9]:[14]: Souhlasím. Někdy "zamilovat se" může znamenat "najít krásu tam, kde jsme ji předtím nehledali". Podobný byl případ mé první lásky, nejdřív jsem pořád opakovala – jen kamarádi, jen kamarádi, vypadal na můj vkus totiž poněkud "vyblitě". A pak jsem po něm šílela nějaké čtyři roky. Z čehož plyne – že bych dnes byla povrchnější než v šestnácti…? Pozoruhodný vývoj.
[10]: Tu kampaň jsem viděla, bylo to opravdu zajímavé. A představa romantické večeře k desetiletému výročí se mi náramně zamlouvá!
Takto funguje bohužiaľ táto spoločnosť. Keď je podľa nich človek škaredý, nemôže si dovolovať, nemá toľko možností. Potom je tu druhý extrém: každý pekný, je hneď zákerná sviňa. A hlavne ako vyhlasujú, že sa nemá súdiť podľa vzhľadu. A robia to. Jednoducho sú to kuracie mozgy, tých si netreba všímať.
Nojo, ale někdy se někdo někomu líbí pro svou povahu, chování a vlastnosti, i když fyzická krása jako taková chybí. každý hledá onu krásu jinde. Protože ne vždycky nějaký hezoun je i solidní a společhlivý člověk. Zálěží na každém z nás, co upřednostní.