Psychiatr, slepice a čajová konvička – kapitola 2

Co bude s Filipovým snem stát se básníkem? Jak zareaguje matka? Co Šimon a Rebeka Beerovi? Jak dědeček-psychiatr přistupuje ke svým pacientům a co soudí o duševním zdraví světové populace? A konečně – je dědeček blázen, nebo čajová konvička? (Odpověď na tuto otázku nepřináším explicitně, je však možné si ji domyslet.)

To všechno a ještě mnohem víc se dozvíte v dalším díle mé náramně bláznivé komediální rodinné ságy. Příjemnou zábavu!

Kapitola 2.

Osudový moment nastal při rodinném obědě u dědečka. „Tak co, Filipe, jak se připravuješ na přijímačky na medicínu?“ optala se babička Hana.

„Totiž… babi… já na medicínu nakonec nepůjdu,“ vysoukal ze sebe Filip. „Chci studovat bohemistiku na Filozofické fakultě – a stát se básníkem.“

„Cože?!“ Matka s hlasitým cinknutím upustila příbor. „O tom jsi nám nic neřekl!“

„Poslyš, synu…“ začal pomalu otec-neurochirurg, matka mu však skočila do řeči: „Ty se do toho nepleť, pořád jen trčíš v nemocnici a ani nevíš, že náš syn se žene do takového neštěstí!“

„Hlavně že tys to tak dobře věděla,“ zamumlal si otec pod vousy.

„Cos to říkal?“ štěkla po něm matka.

„Ale nic, Amálko, vůbec nic!“ Matce totiž nebylo radno odporovat. Dědeček Adler o své snaše tvrdil, že v jakémsi minulém životě musela být nutně samotným Napoleonem. Otec Adler namítl, že Napoleon byl ve srovnání s jeho ženou až příliš mírumilovný dobrák a že on si je jistý, že Amálie byla Josif Vissarionovič Stalin. Nutno podotknout, že to pronesl ve značné opilosti, zatímco matka byla na služební cestě v Německu a tudíž bezpečně z doslechu.

Matka-Stalin již otci nevěnovala pozornost a jala se křičet na syna. „Jakým básníkem? Na medicínu půjdeš! To by tak hrálo, aby se z tebe stal nějaký umělec a my tě museli do smrti živit! Podívej se na svoji tetu! Ta zatracená Beerová si maluje svoje pitomé obrázky a chodí s kabelkou za pár stovek! Za pár stovek, chápeš? Vždyť do kabelky by měl člověk vrazit alespoň deset tisíc! To chceš, aby tvoje žena neměla na pořádnou kabelku?!“

Filip se pokusil zamumlat něco o tom, že se mu dělá špatně z krve, z biologie měl trojku a vůbec nemá pro medicínu ani ty sebemenší předpoklady, jeho argumenty však přehlušil rázný hlas babičky Hany, která matku utnula s tím, že takhle se o její dceři, tedy tetě Rebece, vyjadřovat nebude, zvlášť když dotyčná není přítomná a nemůže se tudíž bránit. Matka byla tak vyvedená z míry skutečností, že jí někdo odporuje, že se nezmohla ani na slovo, jen v obličeji nebezpečně zrudla. To zneklidnilo dědečka, který zrudnutí vyhodnotil coby předzvěst neurotického záchvatu.

„Tohle nemá smysl,“ pravil důrazně. „Je třeba, aby se do věci vložila věda. Filipe, pojď se mnou do ordinace, vyšetřím tě.“

Rodina ztuhla. Všichni totiž věděli, co to znamená jít k dědečkovi do ordinace. Aby to bylo jasné i vám, je nutno podotknout, že dědeček dělil celé lidstvo v zásadě na dvě kategorie. A sice na osoby psychicky nemocné – a na ty, kterým dosud nebyla stanovena diagnóza. Byl totiž pevně přesvědčen, že dobrý psychiatr najde odpovídající diagnózu každému, kdo se mu dostane do péče. Prohlásit někoho duševně zdravým považoval za ostudné selhání daného lékaře.

„Tak z mého syna bude blázen,“ špitla zděšená matka. Nikdo jí však nevěnoval pozornost.
Za dvě hodiny se otevřely dveře ordinace a z nich vyšel dědeček s čerstvě diagnostikovaným Filipem. Sdělil otci, že nejmladší Adler trpí několika závažnými psychickými chorobami, mimo jiné fobií z krve a z nemocnic, která u něj může vést až k panickým atakům. Doporučil vnukovi, ať u sebe vždy nosí neurol – a ať si jde studovat tu svou bohemistiku, neboť pro lékařské povolání je zdravotně nezpůsobilý.

„Tak z mého syna je blázen,“ zaúpěla o něco hlasitěji matka. Dědeček ji okřikl, ať sem netahá podobné neodborné termíny, neboť Filip není blázen, ale neurotik. Filip sám by se v daný moment nechal prohlásit klidně i za schizofrenika se sklony k bipolární poruše – jeho nová diagnóza mu totiž otevřela dveře do světa umění. Dědečka objal a jal se mu děkovat – a profesor Adler se radoval nad tím, jak vděčné má pacienty.

Když o svém úspěchu druhý den vyprávěl Beerovým, oba mu nadšeně gratulovali a strýc Šimon prohlásil, že ho těší, že není jediným oficiálně potvrzeným neurotikem v rodině. Teta Beky na to namítla, že ona je zas umělkyně, což je podle názoru mnohých diagnóza ještě mnohem vážnější. Filip trochu znervózněl – jelikož byl neurotikem i umělcem zároveň, obával se, aby ho dědeček nedal zavřít do léčebny. Teta ho však uklidnila. „Tvůj děda se nesnáší s bohnickým ředitelem, a to zhruba od doby, kdy mu stanovil diagnózu na třicet osm stránek formátu A4 a doporučil mu pobyt na uzavřeném oddělení. A do léčebny mimo Prahu by tě určitě neposlal.“

„A i kdyby, tak si z toho nic nedělej, v léčebnách se podporuje všelijaká kreativní činnost – takže psaní básní samozřejmě taky,“ dodal strýček Šimon.

„Jen si nesmíš myslet, že tě na té fildě naučí, jak psát poezii,“ ozvala se vzápětí teta. „To se totiž naučit nedá – a už vůbec ne tím, že budeš šprtat literární teorii.“

„A co mám tedy dělat, aby ze mě byl pořádný básník?“ otázal se Filip.

„To je jasné jako facka. Potřebuješ ženskou. Ale ne jen tak ledajakou – musíš se do ní zamilovat až po uši. A pak ti to půjde jedna dvě.“

„K tomu se ti ale filda může náramně hodit,“ poznamenal strýček. „Tam je pěkných holek spousta – já tam třeba potkal tady Beky.“

Filip si představil, jak by se asi jeho matka tvářila, kdyby jí coby svou budoucí manželku představil kopii tety Rebeky v mladším vydání – a dospěl k závěru, že takovou situaci už by nezachránil ani všechen neurol světa.