Psychiatr, slepice a čajová konvička – kapitola 3

Aneb okno do milostného života hned dvou generací rodiny Adlerů. Zajímá vás, kterak se Filip poprvé zamiloval? Jak se seznámili Šimon a Beky Beerovi? A co se musí stát, aby i dědeček-slovutný psychiatr sáhl po neurolu? Odpovědi na všechny tyto otázky najdete v následující kapitole mé praštěné rodinné ságy.

Kapitola 3

Přesto se Filip rozhodl vzít si tetinu radu k srdci. Ostatně, skutečnost, že ve svých devatenácti letech ještě nemá s dívkami žádné zkušenosti, ho dosti frustrovala. Ne že by byl pro opačné pohlaví zcela nezajímavý. Naštěstí byl totiž překvapivě hezký. Dobře, sice hubený jako tyčka a od raného dětství s brýlemi na nose, nicméně jeho obličej se matičce Přírodě povedl natolik, že to všechny zmíněné nedostatky kompenzovalo.

Horší bylo něco jiného – totiž, nejmladší Adler byl dobrák od kosti. A to do té míry, že to často hraničilo s trestuhodnou naivitou. A tak se dívky vždy pokochaly pohledem na jeho pěknou tvářičku, řekly něco o tom, že „jsi úžasnej kamarád, Filipe, a píšeš parádní básničky“ – a běžely za namachrovaným grázlem, který byl obvykle méně pohledný a o poezii věděl houby, zato však dovedl říkat věci typu: „Hele, vole, já tomu zasranýmu kreténovi rozmlátím držku!“ – a jak řekl, tak i často udělal. Filipa doma vedli k tomu, aby se sprostým slovům vyhýbal – a držku nerozmlátil nikdy nikomu, hlavně proto, že ji většinou ostatní kluci rozmlátili jemu. A tak zůstával sám.

„Nevěš hlavu, všechny holky nejedou po podobných pitomcích,“ snažila se ho vždycky uklidnit teta a poukazovala na skutečnost, že strýček Šimon taky nikdy nikoho nezmlátil – a že to nijak nenarušuje spokojenost jejich manželství. Filipovo pošramocené sebevědomí však pozvednout nedokázala.

Samozřejmě, pár dívek o něj zájem přeci jen projevilo – ty ale pro změnu nezaujaly jeho. Vždycky se domníval, že básníkova Múza by měla být krásná – a tento požadavek splňovala málokterá. Tedy doopravdy jen jedna, ta měla ovšem naneštěstí jednu velmi podstatnou vadu – a sice, byla to Filipova sestřenice Emička.

Filip se přesto odhodlal napsat Emičce milostnou báseň. Ta mu ji ovšem hodila na hlavu s poukazem na to, že „některý věci jsou mezi příbuznýma trestný a za tohle by nás mohli oba zavřít na sto padesát let do vězení.“ (Emička se v poslední době ráda dívala na americké detektivky.) „A vůbec, můj táta sice zatím nikdy nikoho nezmlátil, ale to neznamená, že nemůžeš být první!“

Filip uznal, že Emička má v něčem pravdu – jakkoli pro básníky romantismu byl incest vítaným zpestřením a zdrojem inspirace, v době postmoderní vše vypadalo mnohem méně růžově. Rozhodl se tedy, že se poohlédne jinde. Na vysoké škole však úspěchy nezaznamenal. „Rýmuje se ti to, kámo,“ pravila půvabná spolužačka. „Nezlob se na mě, ale ty tvý romantický žvásty byly v módě naposled tak před sto padesáti lety.“ Na ta slova odplachtila k jinému spolužákovi, u nějž nebyl Filip od pohledu sto rozpoznat, k jakému se řadí pohlaví, a který psal strhující verše o „kapitalistických housenkách zvracejících sliz na igelitové ledviny melancholických žížal“ – aniž by ho trápilo, že žížala žádné ledviny nemá – a už vůbec ne igelitové.

Mladý Adler pochopil, že takhle nemá šanci – a zkusil seznamku. Po několika měsících pátrání díky ní objevil dívku, která, ač jinak nepříliš vzdělaná, věděla, že slovo „vážný vztah“ se píše s tvrdým y a s h na konci. Filip tedy usoudil, že dívka je perspektivní – a začal s ní chodit.

Po nějakém čase dospěl k závěru, že by se o ní měl zmínit rodičům. Na její fotografii se sice oba zatvářili neutrálně, jakmile však Filip na otázku ohledně vzdělání přiznal, že jeho vyvolená nemá ani maturitu, matka zrudla jako ředkvička a otec začal pobíhat kolem stolu jako křeček v teráriu. Následoval dotaz, kolik měla dotyčná před Filipem partnerů – a když Filip ono číslo prozradil, sesunula se matka pod stůl. Vzápětí se však zvedla a následující hodinu strávili s otcem v prudké hádce, kdo že jejich syna tak špatně vychoval. Hádku zakončil otec, řka, že on není strážce morálky, ale lékař – a pokud se jeho syn chce stýkat s lehkými ženami, měl by být řádně poučen o pohlavních chorobách. Na ta slova se jal o dotyčných chorobách přednášet – a když skončil, Filip, zelený jako mimozemšťan, nabyl pevného přesvědčení, že se mu za půl roku vztahu s Miroslavou, jak se dotyčná jmenovala, podařilo chytit kapavku, syfilis, AIDS – a nejspíš i dýmějový mor.

Následující krevní testy přinejmenším virus HIV vyloučily – nicméně rodiče to příliš neuklidnilo. Filip se tedy odebral za tetou Beky. Poté, co jí vylíčil své trápení, požádal ji, aby mu pověděla, kterak to bylo s ní a se strýčkem Šimonem. Věděl totiž, že i Beky byla vždy tím, čím se nyní stal i on – černou ovcí rodiny. Nutno říct, že její otec, profesor-psychiatr Adler, zažil za svůj život jen třikrát stav podobný projevům těžké neurózy. Poprvé to bylo ještě za studií, když u zkoušky z patologie dostal dvojku. Za druhé dva případy mohla právě jeho dcera Rebeka.

S tou odjakživa nebylo něco v pořádku. Tedy, něco! Úplně všechno. Beky nejevila sebemenší zájem o biologii, zato chodila pořád s rukama upatlanýma od barev. V maturitním ročníku si dala několik přihlášek na vysoké školy – a ani jedna nebyla na medicínu. Na Akademii výtvarných umění ji naštěstí nevzali – otec si oddechl – zato byla přijata na Filozofickou fakultu – obor estetika. Otci se zatmělo před očima a byl nucen podruhé v životě sáhnout po neurolu.

Rebeka totiž dospěla k názoru, že to jediné, čemu kromě malování opravdu rozumí, je krása jako taková. Studium estetiky se tudíž jevilo jako logický krok – a to zhruba do konce prvního týdne semestru. Tehdy Beky s hrůzou zjistila, že drtivá většina učitelů estetiky je asi stejně estetická jako otcova hromada špinavého prádla, kterou důsledně ukrýval před matkou ve skříni – a takové osoby slečna Adlerová nepovažovala za důvěryhodné pro svůj obor.

Jelikož na Akademii výtvarných umění ji nevzali ani na druhý pokus – snad to souviselo s tím, že její figury měly obvykle dvě ruce, dvě nohy a pouze jedinou hlavu – rozhodla se odejít na fakultu pedagogickou a studovat výtvarnou výchovu.

A tak se její rodiče poněkud uklidnili, pokud šlo o dceřinu profesní budoucnost – přeci jen, učitelství je plus minus seriózní zaměstnání – báli se však o její budoucnost vztahovou. Beky totiž odmítala nápadníky jako na běžícím pásu s poukazem na to, že se na ně nedá koukat a že by je tudíž nemohla malovat. „Ta holka skončí jako stará panna!“ lomila rukama matka Hana a otec Filip se dcery párkrát nenápadně zeptal, zda by nestála o malé vyšetření.

Nakonec však Rebeka na muže, který jejím požadavkům vyhovoval, přeci jen narazila – a to na Filozofické fakultě, kam občas docházela na některé přednášky. Byla to láska na první pohled – jak ovšem zajistit, aby se konal i pohled druhý? V tomto směru naštěstí zasáhl osud – a sice, Beky dotyčného o pár dní později spatřila, kterak vychází z ordinace jejího otce. Jak asi tušíte, jednalo se o strýčka Šimona, dlouholetého pacienta mnohých psychiatrů – včetně profesora Adlera.

Když o pár let později Šimon zašel za profesorem Adlerem, aby požádal nikoli o antidepresiva, ale o ruku jeho dcery, profesor Adler pocítil, jak se o něj pokouší infarkt. Okamžitě spolykal několik neurolů a následně ve stavu kdesi mezi spánkem a bděním odkýval vše, co se po něm chtělo.

Výsledkem setkání Šimona a Rebeky bylo šťastné manželství, tři děti – a rovněž paradoxně lepší zdraví Rebečina otce. Ten totiž aby se vzpamatoval z faktu, že se mu dcera vdala za jeho vlastního pacienta, začal chodit pravidelně běhat.

„Tak vidíš,“ zakončila své vyprávění teta Rebeka. „Pokud máš tu Slávku rád a ona tebe, bude to dobrý – a třeba se tvůj táta taky dá na sport, rozhodně by mu to prospělo. Podívej na dědu, jak mu klesl krevní tlak!“