Psychiatr, slepice a čajová konvička – kapitola 4

Jak dopadla poněkud nevyvážená romance našeho Filipa a jisté Slávky? A jak uklidnit svého synovce, který se poněkud neoprávněně domnívá, že je „strašně, ale fakt strašně zlej“? (Vy, kdo příběh sledujete od začátku, víte, že zrovna Filip k tomu má opravdu daleko.) To vše se dozvíte v dnešním díle mé rodinné ságy.

Tato kapitola vznikla, když jsem se jednou zas trápila vlastní nedokonalostí – a následně zkoušela sama sebe utěšovat, jak jinak než s humorem. A jak je mým zvykem, požádala jsem ve svých představách o pomoc své starší, moudřejší já, kterému nikdy nechybí potřebný nadhled.

Kapitola 4

Za to, že vztah Slávky a Filipa nakonec ke šťastnému manželství a třem dětem nedospěl, mohla patrně skutečnost, že Filip byl abstinent. Snad proto se jednou vrátil ze studentské party dřív – pohled na namol opilé spolužáky vyřvávající Internacionálu ho poněkud znervózňoval. Kdyby zůstal o něco déle, patrně by neobjevil to, co objevil – totiž Slávku v intimní chvilce s jejím bývalým přítelem Tondou.

To mladého Adlera vytočilo a rozhodl se udělat něco, co ještě nikdy neudělal – a sice rozbít Tondovi hubu. Naneštěstí to skončilo tak, že o dvacet kilo svalů těžší Tonda ji rozbil Filipovi – a navrch mu rozšlápl jeho nové brýle. Slávka se pokusila svému milému ošetřit rány s poukazem na to, že s Tondou se schází jen kvůli sexu a „když v tom nejsou city, tak se to nepočítá.“ To Filipa rozzuřilo natolik, že poprvé v životě použil slovo kurva – načež dal Slávce kopačky a rozběhl se domů. Běžet poslepu se ukázalo jako zatraceně špatný nápad – počet jeho modřin se tím značně zvýšil. Filip tedy usoudil, že raději než k rodičům se vydá ke strýčkovi a k tetě Beerovým – obával se totiž, že matčin řev by jeho hlava, kterou Tonda několikrát třískl o podlahu, opravdu nevydržela.

„Já jsem asi zlej, Beky,“ prohlásil pak někdy ve dvě hodiny ráno, když seděl na tetině gauči s obličejem samá náplast a s šálkem heřmánkového čaje v ruce. „Fakt jsem ho chtěl zmlátit, toho mizeru – a taky bych ho zmlátil, nebýt takový dřevo.“

„No paráda,“ zaradovala se teta. „Vždycky jsi říkal, že tě holky nechtějí, protože jsi moc hodnej. Jestli ses konečně naučil být zlej, najdeš si za Slávku nějakou lepší do týdne!“

„Ale já nikdy nechtěl bejt zlej,“ namítl Filip sklesle. Upřímně se za ten výbuch agresivity styděl – a pěkně ho štvaly rozbité brýle.

„Proč by ne? Zlý lidi jsou ohromně důležitý. Dokonce bych řekla, že bez nich by to vůbec nešlo! Podívej, třeba knížku bez záporáka prostě nenapíšeš – byla by úplně o ničem. A s filmy to máš stejný. Svět prostě svý padouchy potřebuje!“

„Jenže zlý lidi nemá nikdo rád. Zlý lidi se nehodí pro vztahy. Slávka určitě poznala, že jsem zlej – a proto mě začala podvádět.“

„Neblázni, proč by se zlý lidi nehodili pro vztahy? Podívej třeba na takovýho Stalina, ten byl hned dvakrát ženatý – a že to byl jeden z největších masových vrahů v dějinách!“

„Stejně si myslím, že zlý lidi by udělali líp, kdyby zůstali sami – a hlavně si nepořizovali děti. Zlý lidi by se neměli množit. Já jsem zlej a tak zůstanu už napořád sám, Beky.“

„A to právě rozhodně nesmíš, Filipe. A už vůbec ne, pokud jsi opravdu zlej.“

„Proč, Beky?“

„Protože zlí lidi jsou hrozně důležitý. Jen díky nim tohle lidstvo existuje.“

„To fakt nechápu.“

„Je to úplně jednoduchý. Nás zlých lidí je totiž drtivá většina. A tím nemyslím jen masový vrahy jako ten Stalin. Máme tu i vrahy-troškaře s jednou či se dvěma mrtvolami na kontě, taky zloděje, podvodníky, padělatele, tuneláře… A krom nich spoustu lhářů, sobců, vzteklounů, násilníků, opilců, protivů, otravů, žárlivců, křiklounů a miliónů a miliónů jiných nesnesitelných existencí. Když to tak posčítáš, vyjde ti, že drtivá většina lidstva je alespoň trošičku zlá. Takže i proto se zlý lidi prostě musej množit – bez nich by lidstvo vymřelo.

Dobráci sami prostě nemají šanci to všechno zvládnout – je jich málo a navíc, jak má jeden dobrák v tom moři padouchů najít druhého dobráka? To ti musí být jak hledat špendlíkovou hlavičku v mraveništi! A většinou to skončí tak, že chudák dobrák druhého dobráka nenajde – a skončí s padouchem. A pak, světe div se, za chvíli je na světě o padoucha víc. Třeba nebožka prateta Hedvika. To byla nejhodnější ženská široko daleko, ale po pár letech manželství s prastrýčkem Arnoštem se naučila ječet, až se třásly okenní tabulky – a taky mávat válečkem na nudle.“

Filipa nicméně z jejího sáhodlouhého proslovu zaujala jen jediná informace. „Řekla jsi ‚nás zlých‘?“ Tetu Beky totiž považoval za všechno možné, jen ne za zlou ženskou.

„No jasně, Filipe! Já jsem ti někdy zlá až hanba. Třeba když byly děti malý, dala jsem jim párkrát na zadek. Ostatně tobě taky, jen už si to asi nepamatuješ. I mýmu Šimonovi jsem kdysi jednu ubalila, to bylo ještě za studií – a radši se ani neptej, co tomu předcházelo! A jak dovedu řvát, to bys měl slyšet, Filipe! Věř mi, že druhou tak zlou, nemožnou, příšernou a pro vztah naprosto nevhodnou ženskou bys těžko hledal! A stejně jsem se vdala. Jako drtivá většina nás zlých lidí.“

Filipovi z toho šla hlava kolem. Uvědomil si ale jedno – pokud je nemožná a příšerná teta Beky, pak být nemožný a příšerný vlastně vůbec není tak špatné. A hned mu bylo líp! „Já těm mám rád, teto,“ zvolal a vlepil jí pusu na tvář.