Psychiatr, slepice a čajová konvička – kapitola 5

Dnes nic míň než další pokračovaní Filipových milostných trablů. Najde náš mladý don Quijote konečně tu pravou? Nebo ho zas čekají rozbité brýle? Zajímá vás, jak to chodí mezi (některými) českými rádoby revolucionáři? Jak si lze poněkud osobitě a nepřesně vykládat polyamorii? A která slavná osobnost prohlásila, že „resorty jsou na hovno“? Tohle všechno se dozvíte v další kapitole.

A teď už směle do čtení, netrpělivě vás čekají vaše staré známé postavy, včetně strýčka Šimona a tety Beky. Omluvil se jen dědeček, patrně si zrovna myslí, že je čajová konvička… (Ale nebojte se, ono ho to časem přejde!)

Kapitola 5

Pár měsíců po katastrofě se Slávkou se Filip odhodlal k dalšímu pokusu o dívku. Na základě neblahé předchozí zkušenosti usoudil, že seznamky jsou plné povětrných ženštin – a rozhodl se opět zkusit štěstí na fakultě. Vědomí, že je zlý, mu značně zvyšovalo sebevědomí – tentokrát to určitě musí vyjít!

Vyhlédnutá dívka byla o rok mladší bohemistka – s pozoruhodnými vůdčími schopnostmi. Než se Filip vzpamatoval, dovedla ho přímo k sobě do postele. „Takže teď spolu chodíme,“ konstatoval mladý Adler blaženě po noci plné vášně. „No jo, když nezvládneš souložit bez toho…“ pokrčila Sofie rameny.

Od té chvíle se Filipův život radikálně proměnil. Rodiče novou partnerku jednomyslně schválili. Jednak byla vysokoškolačka – a pak, z jejích chabých erotických dovedností bylo možné vyvodit, že její seznam mužských skalpů nebyl zdaleka tak dlouhý jako Slávčin. (To se později ukázalo jako omyl. Sofie nebyla ani tak nezkušená, jako spíš v některých směrech pozoruhodně natvrdlá.)

Další informace však Filip raději rodičům zatajil. Především pak skutečnost, že jeho milá je anarchistka. Anarchii uplatňovala především ve studiu – „Co bych se učila, já si můžu dělat školu klidně do třiceti, táta to zacáluje!“ – nicméně i v organizovaném boji proti… Mladý Adler nikdy tak docela nepochopil, proti čemu že to vlastně ona a její přátelé tak zapáleně bojují. Ovšem vzhledem k tomu, že boj obvykle zahrnoval v první řadě vysedávání v hospodě a konzumaci značného množství piva, usoudil, že alkoholismus to rozhodně nebude.

V rámci boje se někdy konaly rovněž demonstrace, na něž Filip Sofii oddaně doprovázel. Naučil se křičet „smrt kapitalismu“ – a také vyhlédnout ten správný moment, kdy bylo nutno zmizet z průvodu do nejbližší putyky. Jakkoli měl jisté pochybnosti o tom, zda je konzumací piva možné kapitalismus porazit, pít začal rovněž. Jednak proto, že to byl jeho odpor k alkoholu, který způsobil tragické odhalení Slávčiny nevěry a rovněž zničení zbrusu nových brýlí, a pak – opravdu nestál o to, aby mu Sofiini druzi ve zbrani neustále opakovali, že svým pitím malinovky brání světové revoluci.

Co přesně nastane, až světová revoluce zvítězí, to Filipovi nikdo z nich říct nedokázal. Shodli se ovšem na tom, že nejlepší by bylo začít okamžitě distribuovat zdarma pivo dle marxistického doporučení „každý podle svých možností, každému podle jeho potřeb.“

Mladý Adler musel uznat, že takový cíl je více než důstojný a zaslouží si, aby mu v boji bylo obětováno vše – včetně studia a financí těch „zatracených kapitalistických sráčů“, čímž Sofie myslela své rodiče.

Filipa její vulgarita poněkud znervózňovala. Jednou se na ni zeptal strýčka. „Šimone, je hodně zlý, když Sofie říká svým rodičům ‚kapitalistický sráči‘?“ otázal se se starostlivým výrazem.

„Z jejího pohledu rozhodně ne,“ ubezpečil ho strýček Šimon. „Podívej, i sám velký Vladimír Iljič Lenin v jednom dopise z roku 1922 napsal, že: ‚Resorty jsou na hovno.‘ A když může Lenin, proč by nemohla Sofie?“

„Na tom něco bude,“ uznal Filip. Lenin byl pro Sofii a její kamarády totéž, co pro křesťanskou mládež Ježíš – tedy s tím rozdílem, že Lenin ze svého mauzolea nikdy nevylezl.

Vše nasvědčovalo tomu, že on a Sofie spolu budou šťastně demonstrovat a pít až do chvíle, než „kapitalistickým sráčům“ dojde trpělivost a zavřou penězovod. Osud tomu však chtěl jinak.

„Hele, co kdybychom zkusili chodit ještě s Lukášem?“ navrhla jednou Sofie.

„Jako chodit na demonstrace a do hospody? To už přece děláme, ne?“ Lukáš byl totiž další kolega-anarchista.

„Ne, já myslím jako mít vztah ve třech.“

Filip na ni nevěřícně a naprosto nechápavě zíral. „Tys mě s ním podvedla?!“ vyhrkl nakonec – a mimoděk si vzpomněl na rvačku s Tondou a na své rozbité brýle.

„Jaképak podvedla! Tohle nemá s podváděním nic společného. Tomu se říká polyamorie.“

„Poly-co?“

„Polyamorie. Vztah ve dvou je totiž buržoazně-klerikální přežitek, navíc nechutně sexistický, protože je založen na tom, že muž ženu vlastní. No a aby byla anarchistická revoluce zdárně dovedena do konce, musíme rozbít nejen kapitalismus, ale i zkostnatělou tradiční morálku a její okovy. Polyamorie je k tomu výtečný prostředek. Takže ode dneška chodím s tebou i s Lukášem. Jo a ty samozřejmě chodíš s Lukášem taky – netvař se takhle, nebo si ještě budu myslet, že jsi homofob!“

„Nestačilo by pro světovou revoluci, kdybychom dál prostě pili pivo?“ pokusil se Filip o odpor.

„Tak to by tedy nestačilo!“

Někdy v ten moment se ovšem odehrála revoluce ve Filipovi. Vzpomněl si na Tondu a na Slávku a dospěl k závěru, že něco takového už podruhé prostě zažít nechce. I kdyby to mělo zlikvidovat kapitalismus na věčné časy a nikdy jinak.

„Ok, tak si vyber, Sofie. Buď budeš chodit se mnou, nebo s Lukášem. Pro nás pro oba tu prostě není dost místa!“

„Tak v tom případě beru Lukáše. Nezlob se, Filipe, ale ty jsi nechutně konzervativní! Bylo mi to jasné od začátku, ale říkala jsem si, že tě třeba přeci jen dokážu změnit. No, evidentně jsem se spletla. Jsi naprosto nemožný – a Lukáš mi navíc v posteli četl komunistický manifest!“

„Takže ty už jsi s ním—“ Filip viděl náhle ruději, než kdyby přečetl hned celého Marxe.

„A co sis myslel? Že se tě snad budu dovolovat? Do toho, s kým spím, ti nic není, ty kapitalisto!“

Na nadávku „ty kapitalisto“ odpověděl Filip jinou nadávkou od písmene k – tou, která se užívá pro ženy lehkých mravů – a kterou použil teprve podruhé v životě. Sofie rovněž odpověděla, nicméně ručně – a jeho brýle se již podruhé v jednom jediném roce poroučely k zemi. Pád nepřežily – a tak se Filip opět odebral k Beerovým. Obával se, že kdyby matce oznámil, že během dvanácti měsíců dvakrát přišel o brýle za několik tisíc, nepřežil by to pro změnu on.

„Já jsem asi fakt strašlivě zlej,“ povzdechl si na pohovce tety Beky.

„Ty jsi spíš strašlivej trubka. Příště buď nechoď s takovýma pochybnýma holčinama – nebo si pořiď kontaktní čočky,“ odvětila s bohorovným klidem teta.