Psychiatr, slepice a čajová konvička – kapitola 6

Pozor, důležité odhalení! Dnes se konečně dozvíte, co u všech všudy dělá v názvu příběhu slepice. A také, jestli Filip poslechl tetinu radu z první kapitoly a začal jezdit na kole. A konečně na nás čekají hned dvě nové ženské hrdinky, z nichž jedna bude opravdu hóóódně zajímavá.

Kapitola 6

Nelze rozhodně říct, že by po katastrofě se Sofií Filip hodil flintu do žita. Po pár měsících se vzpamatoval a začal se opět ohlížet po opačném pohlaví. Zaujala ho jedna studentka anglistiky a amerikanistiky, která dělala svému oboru čest – měla totiž postavu nápadně připomínající Big Mac, tudíž byla jakousi chodící reklamou na rychlé občerstvení. Filip usoudil, že taková slečna by mohla být seriózní – a začal jí nadbíhat. Jejich vztah se vyvíjel slibně, až do dne, kdy ji pozval k sobě domů. Jelikož rodiče nebyli doma, chvíle se rychle počala stávat důvěrnou. Mladý Adler si odložil brýle—

A pak jen s hrůzou sledoval svým rozostřeným zrakem, kterak se dívka posadila na psací stůl a její gigantická zadnice se zastavila snad centimetr od jeho okulárů. Romantická chvíle byla rázem zničena. Šokovaný mladík popadl brýle, honem si je nasadil – a slečnu vypoklonkoval. Pochopil totiž jednu věc – ta holka je nebezpečná. Minulé brýle si musel koupit za vlastní peníze – a ještě si je nechat vyrobit expres, aby matka nic nepoznala. Na další už prostě neměl.

Tímto Filipův vztah s onou korpulentní osobou skončil. Skončilo však ještě něco – pátý rok jeho studia. Někdy v květnu si ho rodiče zavolali a otázali se, kdy hodlá odstátnicovat. Jejich nešťastný syn sklopil oči a přiznal se, že předměty má sice splněné, nicméně na diplomce ani čárku.

„No a co, tak nemáš diplomku,“ odsekla matka. „Tak ji prostě napíšeš, to je toho! Já tu svou zvládla za dva týdny, a to jsem u toho ještě každý den vařila tvému otci teplý oběd a večeři a štupovala dědečkovi ponožky!“

„Ale mami, nestudovala jsi ty náhodou na té soukromé ekonomce, kde…“ Dál se Filip nedostal.

„Jak se opovažuješ se mnou takhle mluvit!“ zařvala matka.

„Jak se opovažuješ takhle mluvit se svou matkou!“ přizvukoval poněkud tišeji otec.

Následně se rodiče shodli, že jejich syn udělá nejdřív v předtermínu všechny zkoušky a pak se neprodleně odebere na chatu, kde do konce července napíše diplomku, aby mohl v září ke státnicím. Protože jinak prostě není Adler a basta!

A tak se Filip ocitl tam, kde jsme se s ním setkali na začátku našeho příběhu – na venkově. A jak už víme, krom psaní diplomky se zde věnoval ještě něčemu – a sice, jízdě na kole. Rozhodl se dokázat sám sobě, že tentokrát to zvládne lépe než před patnácti lety.

Začalo to dobře – podařilo se mu nasednout a rozjet se. A jak tak míjel dům za domem, ulici za ulicí a pořád nepadal, začal na sebe být opravdu pyšný. Za chvíli se ocitl na cestě, která se prudce svažovala, kolo nabralo rychlost, Filip byl bez sebe blahem, jak se na něm krásně drží, než—

Než přímo před sebou spatřil slepici, kterak přešlapuje přímo uprostřed silnice. V ten moment si uvědomil, že pořád neumí to, na čem ztroskotal, když zkoušel jezdit poprvé – a sice zastavit. Zkusil na nedisciplinovaného opeřence zazvonit, to však nezabralo. Zbývalo jediné – strhl kolo do strany, vyletěl ze silnice a rozplácl se na trávníku. Slepice dál poklidně hrabala na svém místě, zatímco on byl celý odřený a od krve. Jen brýle to – zaplať pánbůh! – přežily.

Někdy v ten moment se kousek od něj otevřela vrata a z nich vyběhla žena. Konsternovaně na ni zíral. Nepodobala se ničemu ženského pohlaví, co zatím spatřil. Předně nebyla vůbec namalovaná a měla na sobě jakousi podivnou zástěru nejspíš ještě z dob předrevolučních. Hubená, opálená, s kudrnatými tmavohnědými vlasy svázanými do ohonu a mimořádně naštvaným výrazem.

„Ale proboha, chudinko moje, co ti to udělali!“ zvolala hlasitě. Filip se nejdřív domníval, že myslí jeho – a že se chystá ho obejmout a následně mu ošetřit rány. Od té podivné venkovské divoženky by se nechal opečovávat docela rád. Ona se ale vrhla – ke slepici. Popadla zmiňovaného kura do náručí a začala ho kolébat jako miminko.

„Drahoušku, neboj, maminka je u tebe. Ošklivej pán tě vyplašil, viď? Neboj, maminka dá ošklivému pánovi co proto.“ Nutno říct, že slepice snášela ženino mazlení se stejným stoickým klidem, jako před chvílí skutečnost, že ji Filip málem přejel. Mladý Adler musel konstatovat, že tak vyrovnanou příslušnici drůbeže v životě neviděl – to zvíře bylo hotový Buddha.

Jeho majitelka však měla k Buddhovi daleko. Poté, co vypustil zmiňovaného kura – který se opět jal popelit na svém oblíbeném místě přímo uprostřed cesty, v tomto směru ho evidentně nemohlo nic odradit – obrátila se k Filipovi. A kvůli ošetření jeho zranění to rozhodně nebylo.

„Ty nezodpovědnej pitomče, uvědomuješ si, že jsi to zvíře málem přejel?! Chudinka moje, způsobil jsi jí šok! Bude kvůli tobě mít psychické trauma!“

„Uklidněte se, slečno, té slepici evidentně nic není…“

„Tak nic není? Jak to, že nic není? Nevidíš, jak se třese?! Ty vrahu, ty piráte silnic, co sakra lezeš na kolo, když ani neumíš pořádně brzdit?!“

„No, mně to poradila teta…“ kuňknul Filip.

„Pak tvý tetě evidentně straší ve věži. Člověk jako ty je nebezpečím pro celou společnost! Jen doufám, že nemáš v úmyslu si časem dělat řidičák! To už by byla úplná tragédie! A vůbec, kde bydlí vaši? Ať si pořádně podám tvojí mámu! Garantuju ti, že z tohohle budeš mít domácí vězení na měsíc! I když vůbec nejlepší by bylo zmalovat ti zadek vařečkou, že by sis tejden nesed!“

Filip toho měl právě dost. „Tak podívejte, vážená dámo, za prvé nejsem žádné dítě, je mi dvacet čtyři a mám skoro hotovou vysokou školu, tak se mnou nemluvte jako s třináctiletým spratkem! A za druhé jsem tu vaši slepici vlastně zachránil, nechtěla uhnout, tak jsem strhnul řidítka do strany a prostě jsem to neustál. Měla byste mi spíš děkovat, že jsem se vám nepostaral o slepičí polívku na zítra k obědu! Zvířata nemají na veřejné komunikaci co dělat. A když se podíváte na tu slepici a na mě, celkem jasně uvidíte, kdo tady utrpěl větší újmu! Vždyť já tomu zvířeti nezkřivil ani peříčko! Takže na mě laskavě neřvěte.“

Žena se zarazila. „Tak teď jste promluvil jak chlap,“ konstatovala pak uznale. „No dobře, beru to…“

„To jsem rád, že jsme si to vyjasnili. A mimochodem, nemáte náplasti a dezinfekci? Teče mi krev…“

„Jasně, mám,“ zamručela, vzala ho za rameno a odvedla do domu. Rozhlížel se kolem. Seděli v poměrně prostorné kuchyni s minimem nábytku. V domě těžko mohlo být víc místností než ještě jedna další. Staré, nejmíň stoleté venkovské stavení. Přinesla vodu a vymyla mu rány. Pak do nich dost nešetrně nastříkala dezinfekci a přelepila je náplastmi. Měl co dělat, aby nekřičel. Ta holka rozhodně nebyla žádná matka Tereza, spíš hotový Mengele.

„Tak prosím, je to v cajku. A zpátky to kolo radši veďte, ať si zas nerozbijete nos.“ Na ta slova ho rázně vystrčila ze dveří.

Zatímco ona rázovala pryč, Filip ještě dlouho zůstal stát a zíral na plechová vrata. Nevěděl proč, ale ta žena ho čímsi fascinovala. Podvědomě tušil, že se setkal s jakýmsi novým, jemu zcela neznámým živočišným druhem. Takovým, na který jednou narazíte – a víckrát už ho nepustíte z hlavy. Prohlédl si poštovní schránku. Mgr. Alžběta Fügnerová, PhD., stálo tam. A Filip Adler měl rázem v hlavě kromě ženy a slepice i brouka – a sice, tohle neupravené, vzteklé stvoření má doktorát??