Zajímá vás, jak Filip postupuje s diplomkou – a s Alžbětou? Co je nového u Adlerů a Beerů? A především, jaký postoj k psychiatrii zaujímá dědeček, v čem spočívá jeho slavná Teorie – a co si myslí o vztazích mezi pacienty? To všechno a mnohem víc se dozvíte v následující kapitole. Nehledě na to, že se konečně ukáže, jak je to tou čajovou konvičkou.
Pokud po přečtení následujícího textu zatoužíte po setkání s prof. Adlerem, případně po tom, aby vás adoptoval, s politováním vám oznamuji, že mě to napadlo jako první. Takže nezavěšujte, jste v pořadí.
Kapitola 8
Filipovi se té noci nespalo nejlépe. Bolely ho naražené kosti – k nimž se přidala děsivá noční můra. V ní se mladý Adler ocitl zpět na fakultě, na semináři doc. Ptáčka, idolu studentů bez ohledu na pohlaví a sexuální orientaci. Kolem dotyčného se dokonce za roky jeho akademického působení vytvořil pravý a nefalšovaný kult osobnosti ne nepodobný tomu, jaký si kdysi pěstoval Stalin. Rozdíl spočíval pouze v tom, že pokud někdo dostatečně netleskal doc. Ptáčkovi, nehrozil mu za to gulag či oprátka, ale to, že ho spolužáci přestanou zvát na pivo – což byla ovšem pro většinu studentů pohroma téměř srovnatelná.
„Milí kolegové,“ pravil docent ve zmíněné Filipově noční můře, „dnes si probereme teorii estetiky hnusu. Jak jistě víte, krásno je pro dnešní dobu již přežitá kategorie – navíc jsou v důsledku aplikace klasických estetických teorií mnohá díla diskriminována – a to prosím jen proto, že jsou hnusná! Abychom této nespravedlnosti učinili přítrž, budeme od této chvíle v hodinách literární teorie studovat hnus jako základní stavební kámen nové, očištěné estetiky. Nejprve je ale třeba se s věcí seznámit prakticky. Nyní všichni napíšete báseň, která bude teorii hnusu odpovídat. Ne, tužky nepotřebujete, papír vám postačí. Máte všichni papír? Ano? Tak se na něj vyzvracejte!“
Filip měl za to, že docentovi pořádně nerozuměl, jeho spolužáci nicméně podle všeho rozuměli skvěle. Bez jediného slova si začali strkat prst do krku a vzápětí se všude kolem ozývaly dávivé zvuky.
„Adlere, jak to, že nezvracíte?“ zvolal doc. Ptáček hromovým hlasem.
Filip si už už chtěl najít nějakou výmluvu, pak se v něm ale zvedl naprosto nefalšovaný pocit hnusu – z pana docenta a blijících kolegů.
„Protože je to nesmysl. Zvratky na papíře, to přeci není žádná poezie!“
„Tak žádná poezie? A zkoušel jste někdy číst ve zvratcích? Vidíte, nezkoušel! Tak jak se o nich můžete takhle nevhodně vyjadřovat?!“
Mladý Adler chtěl něco namítnout, než však stačil otevřít pusu, pustili se do něj spolužáci z Ptáčkova fanklubu. Nejprve jen slovně – a následně ho počali tlouct docentovým spisem Estetika hnusu v teorii a praxi. K Filipově smůle měl i s poznámkovým aparátem něco přes tisíc stran.
S trhnutím se probudil – aby vzápětí zjistil, že ho celé tělo bolí ještě o něco víc než večer. Ve snaze uniknout ranám tou obrovskou bichlí totiž spadl z postele.
A aby toho nebylo málo, vzápětí uslyšel další rány – tentokrát na dveře. Ještě než se stihl rozčílit, kdo ho to tahá z postele v tak nekřesťanskou hodinu, zjistil, že už je půl jedenácté. Bleskurychle se oblékl a běžel otevřít.
„No nazdar, ty vypadáš,“ pravila vysoká černovláska s tváří antické bohyně a jazykem jedovatostí někdy odpovídajícím zmiji paví. „S těmi brýlemi nakřivo a poškrábaným čelem jsi celý Harry Potter.“
„Emi, co tady děláš?!“ zvolal Filip, neboť dívka před ním nebyla nikdo jiný než jeho první láska a sestřenice Emilie Beerová.
„Coby, jdu tě zkontrolovat, jestli se ti z té diplomky moc nehorší diagnóza – a taky nesu jídlo a pozdravy od celé rodiny. Naši ti upekli bábovku. Vaši neposílají nic, tvoje máma si totiž myslí, že hlad tě donutí dopsat to co nejdřív. A dědeček posílá neurol.“
„Jé, bábovka,“ zvolal Filip nadšeně. Vzhledem k dramatickým událostem včerejšího dne totiž zapomněl koupit cokoli na snídani. A zatímco se jí s Emilií ládovali na verandě, vyzvídal, co je nového.
„No, doma je to docela v pohodě, jen s Maxem není v poslední době k vydržení. Nevíme s jistotou, jestli s ním jen mlátí puberta, nebo nám začal adlerovatět. Ale bojíme se, že asi obojí dohromady.“
Max byl Emin nejmladší bratr, který si se svými sourozenci hrával jen do chvíle, kdy kdesi objevil Filipův odložený anatomický atlas. Pak už byly jeho zájmy velmi vyhraněné. To samozřejmě nadchlo dědečka – tak přeci jen bude mít rodinná lékařská tradice své pokračování! Od té doby si vzal vnuka do parády – k jeho velké radosti a neméně velkému zoufalství rodičů.
„V poslední době se baví tím, že nám všem stanovuje diagnózu.“
„Ale to už přeci dávno udělal děda, ne?“
„Max si myslí, že v tom nebyl dost důsledný. Třeba tuhle tvrdil tátovi, že je určitě schizofrenik.“
„Schizofrenik?!“
„Jo. Máma ho s tím poslala do háje a řekla mu, že to, že má taťka trochu rozpolcenou osobnost, ví už pětadvacet let – a že vážně není nutné si to komplikovat pitomými cizími slovy. Max se urazil a šel radši pitvat žáby. To je pak od něj pokoj, jen by nemusel házet jejich mozky do kuchyňského dřezu k nádobí…“
Filip potlačil představu žabího mozku rezignovaně plovoucího v hrníčku od kávy. „Na tebe to zkoušel taky?“
„No jistě, že váháš! Prý jsem emočně labilní, s neurotickými sklony a narušeným sebeovládáním. Měl jsi vidět, jak jsem ho za ty kecy seřvala!“
Mladý Adler se v duchu zařekl, že pro příště k Beerovým půjde, jen když bude Max z dosahu. Opravdu nestál o to, aby mu jeho čtrnáctiletý bratranec vykládal, že je těžký psychotik, který by pokud možno měl strávit zbytek života na uzavřeném oddělení v Bohnicích – a mával u toho žabím mozkem umístěným v tetině oblíbeném hrnku s malovanými koťaty.
„A co tady vůbec vyvádíš ty? Počítám, že nesedíš pořád nad diplomkou, nechce se mi věřit, že ty modřiny sis udělal při jejím psaní – to by na tebe musela spadnout půlka knihovny!“
Filip jí v krátkosti vylíčil své včerejší dobrodružství s Alžbětou. „Rád bych se s ní zas viděl,“ svěřil se nesměle, „ale dost se toho bojím.“
„Copak? Snad si nemyslíš, že na tebe poštve hejno slepic?“
„Haha, děsně vtipný… Já mám spíš strach, abych… Totiž, mám takový pocit, že když ji ještě jednou potkám, už na ni nedokážu zapomenout,“ vyhrkl a zrudl až za ušima.
„Tak ty se bojíš, aby ses nezamiloval! V klidu, bratránku, tvoje brýle už jedno setkání s ní přežily, to je dobrý znamení.“
„O to nejde. Spíš… no, podle dědečka jsem neurotik, ne?“
„No jasně že jsi a díky Bohu za to, jinak se dnes dusíš na medicíně, kterou nesnášíš!“
„Jenže ona s tou svou náklonností ke slepicím určitě taky není úplně normální!“
„Tím líp, alespoň si budete rozumět. Diagnóza spojuje, hned máte téma ke konverzaci – a slušný předpoklady pro spokojený manželství.“
Nervózně se poškrábal za uchem. „Mně ale jeden dědův kolega tvrdil, že pacienti by spolu nikdy neměli chodit. Že to v léčebnách zakazujou, protože z toho kouká malér.“
„To ti tvrdil? A ptal ses na to dědy?“
„To ne, ale…“
„Ale to byla zatracená chyba, protože ten by ti to vysvětlil mnohem líp! Sakryš, Filipe, to si říkáš Adler, když si necháš kecat do života od cizího psychiatra? To neznáš dědovu teorii?“
„Jakou teorii? Já se s dědou o psychiatrii nikdy moc nebavil…“
„Tak to jsi ale měl, když už máš tu svou diagnózu! Člověče, taky by ses mohl trochu informovat! To já s dědou mluvím pořád, už odmalička na mě zkoumá dědičnost psychických poruch.“
„A co vyzkoumal?“
„No, na to, jaké všechny mám genetické předpoklady, jsem mu přišla příšerně normální. Byl z toho hrozně smutný. Tak jsem si vymyslela nějaké bludné představy, aby měl radost. Říkala jsem mu, že si občas myslím, že jsem veverka. Ale obávám se, že poznal, že si z něj dělám legraci, nesnáším totiž lískové oříšky.“
Filip se smíchy div nepoprskal bábovkou. „A ta teorie?“
„No, znáš přece dědovu hlavní zásadu – bod první – svět se dělí na pacienty a na ty, jimž ještě nebyla stanovena diagnóza. Bod druhý – duševně zdravý člověk není nic než omyl vědy.“
„No jasně, to víme všichni, ale…“
„Ty ses nad tím nikdy pořádně nezamyslel?“
„Ne, já o medicíně nepřemýšlím, děda mě patnáct let honil po zahradě s anatomickým atlasem, takže mám podobných věcí fakt plné zuby.“
„To je ale chyba, bratránku. Protože když vezmeš ty dědovy zásady do důsledků, vyjdou ti z toho zatraceně zajímavý věci. Tak za prvé, pokud je každý člověk případ pro psychiatra, ta rada ohledně výběru partnera je totální pitomost. Nemůžeš si k sobě najít duševně zdravou holku, protože taková neexistuje.“
„Ale kdyby ji děda nediagnostikoval…“
„Ty si vážně myslíš, že by ses mohl oženit bez toho, aby děda tvojí nastávající stanovil diagnózu? Tak to ho špatně znáš! Víš, co byla první věc, na kterou se ptal tvé mámy, když ji tvůj táta přivedl představit? ‚A u kterého psychiatra se léčíte, slečno?'“
„To mi naši nikdy neřekli!“
„Mně to řekl děda. Jak mu tvoje máma odpověděla, že je duševně naprosto zdravá, prohlásil, že to nevadí, že se jí ujme sám – a že je to tak lepší, ostatně, jeho zásada vždycky byla – jedna rodina, jedna ordinace, jeden doktor. A měls vidět, co jí všechno našel! Hned, jak přišla, začala mu přerovnávat časopisy v čekárně. Děda byl nadšený, takový jasný symptom!“
„Tím chceš říct…“
„Že tvoje nastávající se psychiatrickou pacientkou stane nejpozději ve chvíli, kdy ji představíš dědečkovi. Pokud jí bude už předtím, tím líp, děda bude rád, že nemusí všechnu práci odvést sám.“
„No jo, ale podle toho, co říkal ten jeho kamarád…“
„To je ve světle dědovy teorie úplná pitomost. Pokud jsou všichni lidé na světě pacienti, víš, co by to znamenalo, kdyby si pacienti nesměli s pacienty začínat milostné vztahy? Konec světa! Apokalypsu! Lidstvo by vymřelo! A ty přece nechceš přispět k vymření lidstva, nebo snad jo?“
„Když tě tak poslouchám, Emo, říkám si, že bych mohl zaskočit za Alžbětou a přinést jí kytku…“
„Paráda, takhle se mi líbíš! Podle toho, jak jsi mi ji líčil, může být fakt zajímavý případ. Báječně by se hodila k nám do rodiny!“
„Jen by mě zajímala jedna věc. Pokud je každý člověk psychiatrický pacient, co je potom dědeček?“
„Co by byl! Přece čajová konvička!“
Psychiatrie, psychika…, jéje, velmi ošemetné téma, držím všem palce.