Psychiatr, slepice a čajová konvička – prolog

Co mohou mít společného psychiatr, slepice a čajová konvička? Mnohem víc, než byste si jen dokázali představit! Zvu vás do světa plného někdy ztřeštěného, někdy ironického humoru, do světa, kde být bláznem je dovoleno, protože normální lidé se v něm zásadně nevyskytují. Do světa, který je ovšem přes všechny šílené peripetie světem komediálním – a tak se můžete spolehnout na to, že v něm vždycky nakonec pravda a láska zvítězí. (Což je hrozné klišé, já vím, ale – píšu přece komedii! Takže smát se je žádoucí – klidně i naivitě autorky.)

A proč že to vlastně píšu? Víte, nacházím se momentálně v dost obtížné situaci. Můj nejmilejší se na nějaký čas dobrovolně svěřil do péče lékařů, podrobnosti by byly dost složité. Já jsem teď slamněná vdova – a mám strach. Mám strach o něj. Mám strach o náš vztah a jeho budoucnost. A mám strach i o sebe. A vím, že když se člověk moc a moc bojí, existuje něco, co může pomoct – a sice humor. Protože smích dokáže zahánět zlé duchy a léčit všechny bolesti. Proto jsem se rozhodla vrátit se k povídce, kterou jsem začala psát asi před měsícem – původně jako naprosto nevinnou legraci. Totiž, nevinná legrace to bude i nyní, zároveň ale i něco víc – pomocná ruka, kterou podávám sobě – a komukoli z vás, kdo ji chce přijmout.

Protože ze zkušenosti vím, že psaní má obrovskou moc. Psaní mi svého času zachránilo… pokud ne život, tak nervy určitě. Chci tuto moc použít opět za stejným účelem. Hledat spásu ve slovech. Snad proto jsem do příběhu zahrnula i jednu postavu, která je jakousi ideální – ovšem nikoli idealizovanou – verzí mé budoucnosti. Přesně tím, kým bych chtěla být – a kým pořád věřím, že budu. Mí pravidelní čtenáři ji myslím poznají velmi snadno. Ostatně, pravidlo číslo jedna zní – nikdy nepřivádějte k tragickému konci literární postavy, se kterými se ztotožňujete. Mohlo by se vám to ošklivě vymstít.

A teď už vzhůru do příběhu – a sice za rodinou jednoho uznávaného profesora psychiatrie!

Prolog

„Vy všichni jste blázni, jenom já jsem čajová konvička,“ pravil u oběda dědeček. Příbuzenstvo ztuhlo.

„Tak už ho to chytlo,“ zalomila rukama babička Hana. „Trávit celý život v blázinci, z toho by se ostatně zbláznil úplně každý.“ Dědeček byl totiž uznávaným profesorem psychiatrie.

„Nech si ty poznámky, Hani, to měl být vtip,“ zabručel na to zmiňovaný dědeček-profesor. Vůbec nechápal, proč se nikdo nesměje.

„Víš, jaký je rozdíl mezi psychiatrem a bláznem?“ pošeptal strýček Šimon do ucha tetě Rebece. „Psychiatr má klíče.“

Teta Rebeka vyprskla smíchy, až si naprskala přímo do polévky. Dědeček se zatvářil spokojeně, že se konečně někdo směje, nicméně ‚moje dcera měla vždycky trochu delší vedení.‘

„Nejnormálnější člověk v naší rodině jsi stejně ty,“ řekla pak teta strýčkovi Šimonovi. Vzhledem k tomu, že strýček se léčil na psychiatrii déle, než trvalo jejich manželství, bylo to tvrzení značně odvážné. Nemůžu se ale zbavit dojmu, že měla pravdu.

Co se mě týče, jsem Filip Adler, v pořadí již třetí. Vnuk Filipa Adlera, slavného psychiatra, a syn rovněž Filipa Adlera, nicméně pro změnu slavného neurochirurga. Asi tušíte, co se vždy očekávalo ode mě. Nebudu vás dlouho napínat, podle rodinných představ jsem opravdu nedopadl.

Následující příběh je o mé maličkosti a naší rodině. Chystám se ho psát ve třetí osobě. Proč, to brzy pochopíte. Jen bych rád zdůraznil, že jakákoli podobnost se skutečnými osobami, věcmi a událostmi je čistě náhodná. Bude tohle stačit, abych se vyhnul žalobě pro urážku na cti? Nejspíš ne, ale co – mám pár dobrých kamarádů právníků.

***

Jo, vím, že prolog je krátký, nicméně první kapitola bude následovat velmi brzy. Prozatím ještě písničku, která mně osobně vždycky ohromně zvedne náladu a dodá odvahu. Takže pokud na vás taky „náhle padla tíha doby“, určitě si ji poslechněte!