Pohřebácká romance

…aneb povídka o tom, že váš princ na bílém koni se může objevit někde, kde byste ho opravdu, ale opravdu nečekali. A sice – v pohřebním ústavu. Podtitul by patrně mohl znít: můj princ v černém pohřebáku. Aneb šibeničnímu humoru třikrát hurá! A kdo nemá rád morbidní vtípky, ať prosím zmizí radši hned, než stihne utrpět trauma.

Poznámka: následující text vznikl na jaře 2015, kdy jsem se nacházela v obtížné životní situaci až nepříjemně podobné tomu, co zažívám nyní. Tehdy jsem se z ní dokázala dostat. Doufám, že se zadaří i podruhé, protože… mě už to bulení prostě nebaví! A tak se snažím smát, jak to jde, i třeba vtipům černějším než moje kočka.

Pohřebácká romance

Vratislavu Vařečkovi bylo třicet pět let, když se na jeho otce zřítila knihovna. Vzhledem k tomu, že starý pán byl po celý svůj dlouhý život vášnivým bibliofilem, výsledek byl jasný – lépe řečeno, velmi placatý. Pro Vratislava z toho vyplynulo několik důsledků – především se stal sirotkem – a majitelem vcelku prosperujícího antikvariátu.

To byla přirozeně věc příznivá. Méně příznivá už byla skutečnost, že pan Vařečka sice skvěle rozuměl knížkám, o vedení obchodu však neměl ani to sebemenší ponětí. A tak mu nezbylo, než si najmout to, co sám pro sebe nazval pomocnou kancelářskou silou.

Brzy už si zájemci a hlavně zájemkyně o tuto pozici podávali dveře – a Vratislav se musel velmi krotit, aby si všímal spíše položek uvedených v životopisu než toho, která ze slečen má nejhezčí… hm, co třeba prsty na rukou?

Když tu do malé kanceláře nakráčela TA osoba. Prsty měla půvabné, stejně jako mnohé jiné partie, toho si však Vratislav Vařečka sotva všiml. Byly tu totiž i jiné skutečnosti. Slečna měla v tmavých vlasech zastrčenou papírovou květinu a pod kabátem barevné letní šaty.

Na tom by nebylo vcelku nic podivného. Kdyby ovšem nebyl únor. Krom toho si během svého entrée broukala jakousi přidrzlou melodii. Tedy, Vařečka netušil, oč jde, nicméně v podobné situaci se mu zdála být přidrzlá jakákoli melodie.

Ukázalo se, že slečna Hedvika Hellerová, tak se totiž TA osoba jmenovala, dovede na chvíli i přestat broukat a mluvit velmi rozumně. Rozumná se zdála být až do momentu, kdy uprostřed hovoru o účetnictví ležérně nadhodila: „A znáte ten vtip, jak sedí Kohn s Abelesem v kavárně…“

A Vratislav Vařečka kulil oči. Následně div neslzel smíchy – a ještě o něco později slečnu Hellerovou zaměstnal, aniž by tušil, proč to vlastně dělá.

***

Hedvika se tedy nastěhovala do malé kanceláře za antikvariátem – a Vratislav se nestačil divit. Než se vůbec rozkoukal, měl nejen účty v pořádku, ale i zbrusu nové webové stránky a brzy i prosperující internetový obchod. Slečna Hellerová se zdála být v práci velmi schopná. Jenže kromě práce měla i své zájmy – a právě zde ležel kámen úrazu.

Zájmy slečny Hedviky byly v podstatě tři – její přítel, knížky – a hudba. S prvními dvěma nebyl sebemenší problém. Vášeň pro literaturu z ní činila velmi kompetentní zaměstnankyni antikvariátu – a co se týče jejího přítele, pan Vařečka na něj sice trochu žárlil, ale historky, které mu Hedvika o jejich společných bláznivých podnicích vykládala, byly natolik zábavné, že začal mít toho kluka docela rád.

Jenže tu byla ještě vášeň číslo tři. A ta rozhodně nebyla nejméně intenzivní.

Dveře do kanceláře slečny Hellerové naštěstí dobře těsnily. O to větší byl šok pana Vařečky, když k ní jednou vstoupil – avzápětí ho uhodilo přes uši hlasité: „Andělé nám nad dědinou…“ Věc byla o to skandálnější, že únor se mezitím přehoupl v březen – a Vánoce byly v nedohlednu.

Vratislav na tuto skutečnost Hedviku upozornil. Uznala, že má pravdu – a když vstoupil příště, zpívala: „Když z jara první vonný květ…“

Pak však pan Vařečka vstoupil po třetí – zrovna v okamžik, kdy kanceláří burácelo: „Poslední bitva vzplála – Dejme se na pochod – Internacionála – Je zítřka lidský rod!“ Než stačilo následovat: „Dělníci, též rolníci bratři…“, Vratislav Hedviku rázně přerušil. Důrazně jí vysvětlil, že on je drobný živnostník a jestli něco opravdu nesnáší, jsou to komunisti.

Pokud je slečna Hellerová komunistka, je to její problém, jeho zajímá hlavně to, zda za svůj plat odvádí prvotřídní práci – což skutečně zatím odvádí. Pokud aby práce byla stále tak prvotřídní, musí slečna Hellerová zpívat, tak prosím. Ale ne ty příšerné komunistické odrhovačky! Ať si zpívá třeba koledy na jaře, jen když vynechá všechny dělníky, rolníky a rudé prapory!

Hedvika nakonec s brbláním slíbila, že poslechne. A škrtla soudružské šlágry z repertoáru. Ještě předtím ovšem důrazně prohlásila, že není komunistka.

Pan Vařečka se následně trochu vyptával – aby zjistil, že v posledním bodě mluvila pravdu. Příčiny jejích hudebních preferencí se mu však zjistit nepodařilo. Chtěla snad provokovat svého pravicově orientovaného přítele? To těžko, vzhledem k tomu, že dotyčný se vyprovokovat nedal a vesele s ní vyzpěvoval Kupředu levá. Nakonec musel Vratislav uznat, že Hedvika patrně nelhala, když prohlásila, že to všechno dělá jednak z recese – a pak proto, že ty písničky mají tak krásné melodie.

***

Tak uplynul rok. Pan Vařečka tleskal pracovním výkonům slečny Hellerové, u kafe se smál jejím vtipům – a úpěl nad jejím zpěvem. Nebyl však tak nelidský, aby jí zpívat zakázal, ostatně, copak je kancelář nějaké Půlnoční království?

Pak však přišla další zima, mnohem studenější než minulá. A vše se změnilo.

***

Začalo to tím, že se Hedvika navlékla do svetru. Teplého. Černého. To Vratislava znervóznilo – nikdy předtím ji totiž v černé neviděl. U kávy neřekla ani jeden vtip – a když za ní pak přišel do kanceláře, aby se ujistil, že je vše v pořádku, do uší ho praštilo – ticho. Hedvika nezpívala.

To už byl opravdu vyděšený – není náhodou slečna Hellerová nemocná? Pokud ano, muselo to být vážné – dříve byla schopná zpívat i v situacích, kdy se během jediné sloky musela třikrát vysmrkat.

Vyptával se a zjistil, že Hedvika byla puštěna k vodě. Proč? To už mu neřekla. Přestala totiž mluvit. Pan Vařečka musel od toho dne popíjet svou kávu v tichu. A zjistil, že bez vtipů slečny Hellerové je to naprosto odporná břečka.

‚Ono ji to přejde,‘ utěšoval sám sebe. ‚Najde si nového kluka – i nové zájmy.‘

Pravdu měl jen napůl. Nového kluka si Hedvika nenašla – a všechny, kdo jí v tomto směru chtěli usnadnit situaci, poslala dosti nevybíravým způsobem ke všem čertům. Našla si však nový zájem. A od chvíle, kdy ho měla, proklínal Vratislav den, kdy po nalezení nového zájmu zatoužil. Hedvičiným novým zájmem se totiž stala – smrt!

Stejně jako dříve k hudbě, i ke smrti přistoupila slečna Hellerová s neutuchajím nadšením a pozoruhodnou energií. Nejprve důkladně obměnila garderobu. Všechny své barevné letní šaty hodila na dno skříně – a na jejich místa pověsila samé důstojné – a hlavně černé – modely. „Abych nepřidělávala pohřební službě práci,“ vysvětlila konsternovaného panu Vařečkovi. „Takhle mě nebudou muset do rakve převlékat. Je to velmi praktické a podle mého by to měl dělat každý.“

Z pracovního stolu odstranila fotografie svého nyní ji bývalého přítele – a nahradila je poetickým pohledem na Olšanské hřbitovy. Rovněž začala opět mluvit u kávy – ke které si nyní odmítala dát cokoli jiného než rakvičku či věneček. „Víte, jak se pohřbívá v Tibetu?“ zeptala se jednou svého šéfa a ubohý Vratislav, který se už několik měsíců vroucně modlil za jediný, byť třeba nesnesitelně morbidní, vtip, byl nucen poslouchat podrobné a velmi naturalistické líčení toho, kterak Tibeťané tuze ekologicky předhazují své mrtvé supům, přičemž je ještě předtím řádně naporcují, aby dotyčným mrchožroutům ušetřili práci.

‚To ji časem přejde,‘ říkal si pan Vařečka s nádechem zoufalství. ‚Je mladá, tohle přece nemůže trvat věčně.‘

Uplynul rok. Pak druhý. Pak třetí. Nastalo jaro čtvrtého roku. Hedvika se nezměnila. Změnil se však Vratislav, který už měl té pohřební atmosféry ve svém podniku dost.

***

„Pohřby na Bali jsou velmi nákladné. Z tohoto důvodu se obvykle konají hromadně a jen jednou za několik let, aby se ušetřilo. Mrtvoly se mezitím dočasně zakopou do země – a pak se exhumují a provede se krásná, organizovaná kremace, pěkně pro celou ves.“

Vratislav zíral do své kávy. Připadala mu přímo hřbitovně černá. A náhle – ne, nevěřil, že ta slova kdy vypustí z úst, teď tu však byla – a on se za ně rozhodně nestyděl.

„Hedviko, nechtěla byste raději něco zazpívat? Třeba Když z jara první vonný květ…? Anebo… co takhle Internacionálu?“

Sjela ho znechuceným pohledem. „Ani nápad. Takové písně jen zbytečně ruší pietní atmosféru tohoto místa. Je to velmi neuctivé vůči mrtvým. Ale pokud chcete trochu hudby, opatřila jsem si sadu CD s nejslavnějšími rekviem.“

Vařečka samým zoufalstvím převrhl kávu.

A jelikož míra onoho zoufalství se zdála být dovršena, rozhodl se k přímo zoufalému činu. Ještě toho dne spustil na plné pecky: „Ale dokud se zpívá, ještě se neumřelo…“

***

Tak to pokračovalo mnoho následujících měsíců. Hedvika truchlila, Vratislav zpíval – a zároveň přemýšlel, jestli by tu zatracenou ženskou neměl konečně vyhodit, najmout někoho jiného a tím vnést do toho umírání ve svém krámě trochu života. Nicméně vždycky ho odradila skutečnost, že slečna Hellerová byla vzdor absenci zpěvu a květin ve vlasech stále stejně výkonná jako dřív. A pak, co když se opravdu jednou zase vzpamatuje…?
Pan Vařečka tedy stále doufal – až došlo k oné osudové události. Stalo se to pět let po tom, co Hedvice po rozchodu přeskočilo – a Vratislav pochopil, že doufal déle, než by bylo bývalo vhodné. Ke své smůle to pochopil pozdě.

Osudová událost měla podobu návštěvy jeho tety Amálie. Ta měla mnoho dobrých vlastností – především byla bohatá a v letech. A jelikož neměla vlastní potomky, pan Vařečka již dlouhé roky doufal, že svůj značný majetek odkáže právě jemu. Doufal v to až do chvíle, kdy udělal onu osudovou chybu – požádal Amálii, ať na něj počká u slečny Hellerové v kanceláři.

Upovídanou tetu nenapadlo nic lepšího, než se dát s tou mlčenlivou úřednicí v černém do hovoru. A mlčenlivá úřednice rychle dospěla k závěru, že když už je nucena konverzovat, tak podle svého gusta.

„Vy už jste rozhodnutá, co si vyberete?“ zeptala se tety Amálie, neboť se mylně domnívala, že ta si se zaujetím prohlíží fotografii strašnického krematoria.

„Co prosím?“ nechápala teta Amálie.

„Jestli už víte, zda zvolíte kremaci, či pohřeb do země. Osobně si myslím, že v takovýchto zásadních otázkách by měl mít člověk jasno co možná nejdříve – a zvláště ve vašem věku je problém již velmi aktuální. Radím vám tedy důrazně vaše rozhodnutí neodkládat a řádně ho uvést v závěti, nechcete přece, aby pozůstalí váš pohřeb zpackali! Já například původně chtěla optovat pro žeh, nicméně po zralé úvaze…“

Proč Hedvika změnila svůj názor na žeh, se však už nikdy nikdo nedozvěděl. Tetě Amálii totiž právě došel význam jejích předcházejících vět, zasypala slečnu Hellerovou urážkami a s křikem vyběhla z kanceláře. Svému vyděšenému synovci překotně oznámila, že ta příšerná ženština, kterou on ve své nekonečné hlouposti zaměstnává, jí právě drze vmetla do tváře, že je stará a na umření, což ona rozhodně není, ale až bude a až doopravdy zesne, její nemožný připitomělý synovec nedostane z pozůstalosti ani korunu. Na ta slova navždy opustila Vařečkův antikvariát.

Vratislav si uvařil obzvlášť silnou kávu. To v situaci, kdy se o něj pokoušel infarkt, rozhodně nebylo rozumné. Obešlo se to však bez následků. Bez následků se však neobešlo jednání slečny Hedviky, která ještě téhož dne dostala padáka. Na hodinu.

Toto rozhodnutí, jakkoli se na první pohled jevilo nelidsky, nakonec prospělo všem zúčastněným. V první řadě panu Vařečkovi. Ten si konečně mohl vychutnat kávu bez vyprávění o pohřebních zvycích napříč zeměkoulí – a když si ten klid dostatečně užil, rozhodl se, že Hedvičino prázdné místo v kanceláři je na čase zaplnit. ‚Ale tentokrát to nutně musí být někdo normální. Žádný zpěv, žádná Internacionála, ani žádný funus. Chci úplně obyčejného, standardního zaměstnance,‘ říkal si důrazně a přesvědčivě, zatímco si mezi kandidáty vybral slečnu, která mu zaslala motivační dopis ve verších.

***

Na situaci netratila ovšem ani slečna Hellerová. Té totiž vyhazov z antikvariátu konečně otevřel oči. Pochopila, že u Vařečky jen marnila čas – a že už pět let měla být někde úplně jinde. Někde, kde by mohla plně rozvinout své schopnosti. V pohřebním ústavu.

Majitel ústavu Václav Vocásek si nejdřív myslel, že se mu ta osoba snaží podlézat. Na pohovor přišla celá v černém a v životopise uvedla mezi zájmy na prvním místě smrt. Rázem však zjistil, že Hedvika svůj zájem o poslední věci člověka rozhodně nepředstírá – a že je pro práci v pohřebnictví jako dělaná. Byly-li totiž její výkony v antikvariátu skvělé, to, co předváděla zde, bylo doslova fenomenální.

Pan Vocásek brzy s neskrývaným zájmem pozoroval, jak skvělé ta slečna píše smuteční projevy, jak půvabná vyrábí parte… A když u toho všeho popíjela černou kávu, ukusovala rakvičku či věneček, na který obvykle umístila vlastnoručně vyšívanou stuhu s nápisem „Vzpomínáme“… A ty její černé šaty, jak krásně by se v nich vyjímala v rakvi, byla hubená a bledá jako čerstvý nebožtík… A když jí skládal komplimenty, reagovala s uchvacujícím chladem mrtvoly po třech dnech v márnici.

Václav brzy zjistil, že pro ni docela ztratil hlavu.

Začal se tedy slečně Hellerové dvořit. Tu nadchla skutečnost, že může konverzovat s někým, kdo toho ví o posledních věcech člověka stejně jako ona. A když jí Václav jednou místo kytice přinesl překrásný pohřební věnec, věděla, že našla toho pravého. Totéž soudil i Václav, nicméně jistý si byl až po jejich prvním milování. Když se mu podařilo přivést ji na vrchol, Hedvika zařvala na celé kolo: „Kremace!!!“ Pan Vocásek již ani v nejmenším nepochyboval a týden na to ji požádal o ruku.

„Buď mou,“ pravil, „dokud nás smrt nerozdělí.“

„Nás nerozdělí ani smrt,“ ujistila ho Hedvika. „Necháme se společně pohřbít na Olšanech. Už jsem nakreslila nějaké návrhy hrobky. Chceš se podívat?“

***

Brzy se konala slavná svatba. Nikdo nepochyboval, že Hedvika si Václava bere z lásky. Zda to bylo z lásky k němu či k jeho pohřebnímu ústavu, už se nikdo neptal. Ostatně to ani nebylo podstatné.

Obřad a následná oslava odpovídali přesně zájmům novomanželů. Svatební oznámení vyhotovila Hedvika sama. Mělo podobu parte. „V hluboké radosti vám oznamujeme, že naše dcera, vnučka, neteř a sestra Hedvika Hellerová a náš syn, vnuk, synovec a bratr Václav Vocásek se rozhodli vstoupit do stavu manželského. Poslední rozloučení s jejich svobodou se uskuteční…“

Nevěsta se oblékla do šatů z černé krajky, za něž by se nemusela stydět ani zesnulá šlechtična. Obřad se konal přímo ve staré části Olšanských hřbitovů. Následovala hostina. Podávali se rakvičky, věnečky – a vrcholem všeho byl svatební dort v podobě hrobky z černé žuly, na níž byla vyryta jména obou novomanželů. Přirozeně bez data úmrtí – zatím. Právě takovou hrobku totiž Václav věnoval Hedvice jako svatební dar. Dojalo ji to – o to víc, že pocházela ze skromných poměrů a nikdy ji nenapadlo, že se dočká takového luxusu. Sám majitel pohřební služby! Och a ach!

Rekviem hrála až do brzkých ranních hodin, kdy se někteří hosté odvázali a začali sborově zpívat V mládí jsem se učil hrobařem. „Já taky, kamarádi, já taky,“ volal pan Vocásek. „Učil jsem se hrobařem – a podívejte, kam až jsem to dotáhl!“

Novopečená paní Hellerová se k němu celá opilá tiskla. Ano, paní Hellerová, Hedvika totiž trvala na tom, že si ponechá své dívčí příjmení. Nebyla sice žádná feminista, ale jmenovat se Vocásková… Co je moc, to je moc. Václav její přání respektoval a dokonce dal na její počest přejmenovat svůj podnik na Pohřebnictví Vocásek – Hellerová. Téměř umíral láskou, jak jí stále opakoval. „Ještě ne,“ říkala mu vždycky Hedvika, „ještě s tím počkej, nemáme dosud vymyšlené detaily našeho pohřbu.“

Po oslavě se novomanželé vydali na svatební cestu po nejslavnějších hřbitovech celé Evropy.

***

Co ještě dodat? To, že spolu žili velmi šťastně ve smutečním duchu, dokud je smrt nerozdělila. První proti všem očekáváním zesnul Václav. Vdova Hedvika mu uspořádala překrásný pohřeb – a přežila ho o patnáct let. Navzdory tomu, že se již od svých třiadvaceti chystala na smrt a nemluvila pomalu o ničem jiném, dožila se velmi vysokého věku. Jak se to té vyhublé, bledé ženštině, která skoro celý život vypadala, že v příštích pěti minutách umře, podařilo, nikdo netušil. Že by jí tak svědčila práce v pohřebnictví?

Jednoho dne však přece ulehla a už nevstala. Přihlížející zaznamenali její poslední slova. „Už jdu. Tak se konečně zase uvidíme,“ zašeptala paní Hellerová. Koho měla na mysli? Většina lidí se domnívala, že svého muže Václava Vocáska. Jiní říkali, že určitě mínila svou zbožňovanou Smrt. To ale nedávalo dobrý smysl, proč by pak vyslovila ono zase? Ještě jiní tvrdili, že myslela někoho úplně jiného. Soudili tak především z Hedvičina podivného úsměvu, který se nepodobal ničemu, co se na její tváři za posledních pár desítek let mihlo. Vypadala ve smrti tak šťastně, že si ji jeden přihlížející vyfotografoval a snímek pak použil na reklamní plakát pohřebního ústavu Veselý nebožtík.

Význam jejích posledních slov ovšem nikdy s jistotou objasněn nebyl. Nikdo nevěděl – a Hedviky se zeptat nemohli. Poslední slova mají totiž tu nevýhodu, že bývají… poslední.