A přece se točí!

Co? Svět, váš i můj. Ať už se stane cokoli. Nic doopravdy nekončí. Pouze se proměňuje.

Nekončí ani tenhle blog. I když to s ním vypadalo všelijak. Měla jsem pocit, že už ho nedokážu snést. Jako by na mě ze všech jeho písmen koukal on, moje láska k němu. To jsem si opravdu myslela, že se od něj osvobodím, když sem přestanu přispívat? Netuším. Vím jen, že jsem padala. Kamsi do tvůrčího pekla. Naštěstí však ne dost hluboko.

Ne, netvrdím, že jsem se se vším vyrovnala. Vím ale, že nikdo neudělal nic špatně. To, co se stalo, nebyla chyba. Jeho ani moje. Prostě k tomu došlo.

Nemá smysl rýpat se v podrobnostech. Jen – uvědomuju si, jak mě tenhle rok – rok, v jehož první polovině jsem byla pološílená láskou k němu – a v druhé polovině faktem, že mi dva nikdy – nebo alespoň v tomto životě – nebudeme spolu – ve výsledku nesmírně obohatil.

To velice krátké a velice bláznivé setkání probudilo mé skryté, dlouho potlačované já. Jakousi další Julii, svobodnější, více tvůrčí, méně bojácnou. Opět jsem začala dělat věci, o kterých jsem několik let už pouze mluvila. Kreslit. Psát básně, deník, cokoli. Víc chodit do společnosti. Tančit na hudbu, o které bych v životě neřekla, že se mi může líbit.

Ukázal mi mou skrytou část. Tu, která se mu podobá. Nezáleží na tom, že patrně neměl nic podobného v úmyslu. Jak už jsem řekla, prostě se to stalo.

Vzpomínám si na svou rouhavou modlitbu. Vykřikla jsem ji jednou loni na podzim, v nepříliš mystických kulisách noci na sídlišti. „Prosím, chci se zamilovat! Ať už to dopadne jakkoli, ať už se z toho vyklube sebevětší malér. Prosím, prosím, chci se zamilovat, jedno jestli šťastně nebo nešťastně, ale doopravdy!“ Možná byla má slova místy trochu jiná, už nevím. Vyslovila jsem je na podzim. Ještě než skončil rok, přišel on. Dostala jsem, co jsem chtěla, neměla bych si tedy stěžovat.

Teď opět končí rok. Co dál? Stýská se mi po tom citovém uragánu, který mě loni touhle dobou strhl. Vím ale, že na něj nezapomenu. Nikdy nezapomeneme na ty, které milujeme. Místo s otiskem jednoho muže teď žiju se dvěma. Otisky přirozeně. Do toho sem tam někdo, kdo si usmyslel, že pro něj budu důležitá. Nikdo, kdo by dokázal zneklidnit moje srdce.

A přece chci dál psát. Na tenhle blog, do deníku, kamkoli. Proč? Protože mi to přináší potěšení. A protože jediný způsob, jak se mohu v literární tvorbě zlepšovat, je zkoušet to. Kdekoli, jakkoli. Neustále. Myslím, že právě tohle je to největší tajemství tvůrčího růstu. Praxe, praxe, praxe. Teoretické úvahy o literatuře nad prázdným papírem ještě z nikoho spisovatele neudělaly.

Zní to banálně? Pravda bývá banální velice často.
Někdy se bojím. Strašně moc. Že když nejsem zamilovaná, nedokážu už vytvořit nic, co by stálo za zaznamenání. Že Múzy si zkrátka vzaly dovolenou. Jenže v posledních dnech mi dochází cosi, čemu jsem vždycky odmítala uvěřit – totiž že inspirace nemusí nutně přijít sama, dá se přivolat. Jak? Tak, že to zkoušíme. Tvoříme, cokoli, jakkoli. Samozřejmě, ne vždycky to vyjde. Samozřejmě, často vzniknou příšernosti, které pak pohřbíme na dno šuplíku. Nicméně Múzy se obvykle nedají přemlouvat do nekonečna.

A proto budu psát dál. Cokoli. Na papír i na blog. Proč právě sem? Tušíte správně, jsem tak trochu exhibicionistka, byla jsem jí vždycky – a nebudu vám pokrytecky předstírat opak.

A přece se točí. Svět navzdory všem proklamovaným koncům – kdy že vlastně má být ten příští? – trvá dál. Svět něco vydrží. A my ostatně taky.