O Bohu, o smrti a o mém muži

Aneb co jsem v poslední době pochopila a uvědomila si, mohl by znít podtitul. A jo, vím, že název článku vypadá naprosto šíleně, jenže takhle tři slova dokonale vystihují současný obsah mých myšlenek.

Houpačka se houpe jako o život. Vznáším se na obláčku – a hned zas čelím svým největším strachům. Pár dnů mám pocit, že mi vše docvaklo a cítím se pomalu jak Buddhova mladší sestřička – a hned zas div že nepropadám beznaději. Blázním radostí v náručí svého drahého – a o pár dnů později bulím sama schoulená na podlaze. A tak dále.

Uvědomění první – víra v Boha

Vyrostla jsem v ateistickém prostředí. Náboženské výchovy se mi nedostalo – maximálně ve formě pár pověrečných praktik, které mě jako dítě děsily a spíš posílily můj odpor k jakékoli víře. Věci se pomalu začaly měnit až během mého dospívání – a definitivní obrat přinesl vztah s mým nejmilejším. Ne proto, že by mi o Bohu vyprávěl. Ale věci se prostě vyvinuly směrem, který mě postrčil k víře.

Postupně jsem začala chápat, že Bůh není ten mstivý policajt, co vám připíše pár desítek let v ohni očistce za to, že vám při zakopnutí na ulici náhodou uklouzlo jedno „ježišmarjá“ (beze srandy, takhle nějak jsem ho vnímala jako dítě) – ale nekonečné Dobro a Láska. A že když poprosím, pomůže mi – jakkoli mám někdy pocit, že po tom, co jsem udělala, si žádné milosrdenství nezasloužím. Jenže jak že se to říká… chybovat je lidský, odpouštět božský.

Minulou středu se mi udělalo zle. Moje strachy mě přimáčkly ke zdi, plně jsem si uvědomila hrůznost celé Situace – a měla pocit, že se z toho snad zblázním. Potřebovala jsem pomoc, jenže nebylo na koho se obrátit. S milým jsme prakticky nebyli v kontaktu, navíc on sám na tom je dost špatně.

Přátelé se dělili na dvě kategorie – ti, co byli z dosahu – a ti, co by pro mě stejně nemohli nic udělat. A za svojí nemocnou mámou bych se v podobném stavu nevydala, to by bylo neetické. Řekla jsem si, že pokud to fakt nebudu dávat, seberu se a poběžím někam na krizovku – ale ještě předtím mě napadlo modlit se.

Prostě jsem padla na kolena a jen opakovala „Pane Bože, prosím, pomoz mi,“ na víc jsem v tu chvíli neměla. Asi tušíte pointu – nenechal mě v tom. Za chvíli „náhodou“ zazvonil telefon a na druhém konci osoba, kterou jsem chtěla slyšet ze všech nejvíc.

Ten den jsem získala úžasnou jistotu – že nejsem sama. Pokud věřím, nejsem sama nikdy – a ať vězím v sebehorším maléru, vždycky je tu jedna zaručeně spolehlivá adresa, na kterou se lze obrátit. Protože Boží milosrdenství je nekonečné. Upřímně, tohle nebylo zdaleka poprvé, co mě vytáhl z bryndy. A tak si říkám – pokud budu mít víru, třeba fakt dokážu pohnout tou horou, která se nade mnou tyčí a o které skoro všichni říkají, že mě rozmáčkne jako švába.

Uvědomění druhé – bezpodmínečná láska

„Já vím, co dělám,“ řekla jsem tuhle jedné osobě. Samozřejmě se hned ozval ten zatracený tichý hlásek mého ega se svým: „Fakt, jo? A určitě?“ Chvíli jsem si zkoušela před ním zacpávat uši, až minulou sobotu jsem se otočila a křikla na něj: „Ok, tak to vysyp!“ Protože jsem se zařekla, že se zametáním svinčíku pod koberec je konec a že si nehodlám nadále dělat z podvědomí Augiášův chlév.

Vysypal. To, že není jisté, jestli se můj drahý někdy úplně a se vším všudy uzdraví. Že není jisté, jestli budeme mít někdy stabilní vztah. „Normální“ vztah. Že je možné, že to VŽDYCKY bude jak na houpačce. Že tohle a tamto. Samozřejmě, tohle všechno jsem tak nějak tušila už dávno. Ale až tu sobotu mi to docvaklo komplet, naplno a se všemi možnými důsledky.

A v tu chvíli jsem se začala smát. Protože jsem si uvědomila, že je mi to vlastně jedno. Že je mi šumák, jak to mezi námi kdy bude a jestli to bude „normální“ nebo ne, jestli on bude „normální“ nebo ne, jestli to bude těžký a těžší a ještě těžší a jestli tohle a jestli tamto…

Protože ho prostě miluju, ať se děje cokoli, a ta láska je natolik silná, že cokoli proti ní vypadá jako směšná prkotina. Že ho miluju ve všech verzích a ve všech vydáních a za všech okolností. Že je pro mě tím nejúžasnějším a nejdokonalejším člověkem na světě a dokonalost už z principu žádné „vylepšování“ nepotřebuje. A prostě tak a tečka.

Měla jsem pocit, jako by ze mě najednou spadl obrovský kámen. Co, celá hora ze žuly! Protože co když jsem se narodila a zamilovala do něj jen proto, abych se učila tohle? Bezpodmínečnou lásku? Co když je tohle smysl mojí existence – a zároveň odpověď na všechny otázky a řešení na všechny problémy?

Protože pokud ho miluju, ať se děje cokoli, pak není třeba na nic čekat, na žádné bájné zlepšení, je možné být šťastná už teď! V tom, co je právě teď! S ním, jaký je právě teď – a i bez něj, vzhledem k tomu, že se chce vídat jen velmi málo. Doktoři ať dělají, co umí – a on ať se svým zdravím naloží, jak uzná za vhodné, vždyť on sám ví ze všech nejlíp, co potřebuje. Já můžu jediné. Prostě milovat a tečka.

Tohle uvědomění mě dostalo do jakéhosi podivuhodného euforického stavu, který mi od víkendu vydržel do půlky tohohle týdne. A asi by vydržel i déle, kdyby se o slovo nepřihlásila má osobní strašidla…

Uvědomění třetí – čeho se bojím ze všeho nejvíc

Teď bude řeč o strašácích. Jo, o těch, kteří ve mně vzbuzují panickou hrůzu – a jakkoli jsem se ji naučila s pomocí modliteb nějak zvládat, dost mi znepříjemňuje život. Neřekla bych o sobě, že jsem zbabělec – upřímně, život, který jsem si vybrala, se pro bábovky zrovna moc nehodí – ale přesto jsou zde dvě věci, před kterými se klepu jako osika. A psát o nich mi pomáhá si na ně pořádně posvítit.

Strašák číslo dvě, ten o něco menší, je jaksi univerzální. Neboli těžko hledat v naší západní kultuře někoho, komu by se při pomyšlení na něj alespoň jednou za život neroztřásla kolena. Zároveň se právě tomuhle strašákovi nikdo z nás nemůže vyhnout. Kdo hádá, že myslím smrt, hádá správně.

Respektive, neděsí mě smrt sama o sobě, protože věřím, že duše neumírá, a na setkání s Bohem se těším. Ale děsí mě představa smrti, která přijde brzy. Moc brzy. Protože kdyby dorazila dejme tomu zítra, tenhle měsíc, tenhle rok, měla bych pocit, že odcházím, aniž by tu po mně cokoli hodnotného zůstalo. Že odcházím od rozdělané práce.

A strašák číslo jedna, ten největší? Strach, že ztratím svého drahého.

Samozřejmě, bát se tak moc výše uvedeného člověku život neusnadňuje. Svým strachem ze ztráty našemu vztahu zrovna moc nepomáhám. Někdy si říkám, jak by se vedle mě můj drahý mohl cítit uvolněně, když někde hluboko ve mně hlodá šílená hrůza, že o něj přijdu? Když na něm lpím víc, než je zdrávo?

Pravda nicméně je, že drahý je svobodný člověk a může odejít kdykoli. Dnes, zítra. Kdykoli ho napadne. Může odejít a už se nikdy nevrátit.

A Bůh je… prostě Bůh. A pokud se rozhodne mě povolat k sobě, může to udělat rovněž kdykoli. Dnes, zítra. Jak uzná za vhodné. Což se týká KAŽDÉHO z nás – a kdo si myslí, že je výjimka, lže si do kapsy. Jsme lidé a naše těla jsou smrtelná.

A mně nezbývá, než obojí přijmout. Odevzdat se.

Na různých místech jsem narazila na myšlenku, že žena se skrze odevzdání se svému muži učí odevzdat Bohu. Na rovinu, já mám s obojím problém. V tuhle chvíli mi začíná docházet proč. Obojí znamená přestat si definitivně hrát na velkého šéfa, kterým stejně nejsem.

Plně se odevzdat milému, to zahrnuje mimo jiné přijetí toho, že ho můžu kdykoli ztratit. Že si na něj nemůžu dělat nějaké výhradní nároky. Až bude chtít odejít, odejde. Tečka. Do té doby můžu jediné – dávat lásku a být vděčná za to, že je se mnou. A nelpět na něm. Protože mé štěstí ve výsledku závisí pouze na mně samotné. Plně se odevzdat Bohu zas znamená říct – buď vůle Tvá, ne má. A především – přijmout smrt.

Tak se o to snažím. A skřípe to, zatraceně to skřípe. Ale něco ve mně věří, že to dám – už jen proto, že tahle Julie má zatraceně tuhý kořínek a devět kočičích životů. A pak, jak zpíval Suchý, „ti kdo žijou s chutí jen tak nezahynou,“ což pro mě zcela rozhodně platí.