…opakuju si jako modlitbu spolu s básníkem Percym Bysshem Shelleym, který se stal mým společníkem na tento víkend.
Vyjmenovávám všechny své důvody k pláči – a pak se směju, zpívám si… Proč? Proto!
Se vší svou umíněností se držím naděje. Situace jisté oblasti mého života je příliš zoufalá na to, abych si mohla dovolit zoufat si.
Snažím se řídit podle následujícího hesla: „Být optimistou, když se vám vše daří, to dokáže každý hlupák. Ale být optimistou, když všechno stojí za pendrek, to už vyžaduje umění!“ Nevím, od koho ten výrok pochází, možná ho nakonec nevyslovil žádný velikán. To je jedno. Je pravdivý.
„Směji se v pláči, doufám v zoufání“ – tentokrát pro změnu s básníkem Villonem. Ano, pochopili jste to správně, poezie je moje velká vášeň.
A z mého života se stává surrealistická báseň. Jenže už jí nerozumím ani já sama.
„Dávej si pozor, co si přeješ. Mohlo by se ti to totiž splnit.“
A stalo se. Přála jsem si milostná dobrodružství. Čím víc, tím líp. Vesmír reagoval tuze ochotně – a já v jednom týdnu potkala tři muže, kteří o mě projevili zájem. Byla to legrace, to ano – a já si náramně užívala. Ale ani jeden z nich se mi doopravdy nelíbil. První dva se mi podařilo zase včas vystrčit pryč ze svého života. U čísla tři nastal malér. Ten nešťastník se do mě dočista zbláznil.
Patrně nechápete, proč si tedy zoufám. Nechápaly to ani mé kamarádky. Lépe řečeno, koukaly na mě dost naštvaně. Je o ni takový zájem – a ona si ještě stěžuje! To se dělá?
Jenže já dotyčného nemiluju. Nemohla bych s ním být. Zažila jsem vztah s nemilovaným mužem, bylo to to nejhorší, co mě kdy potkalo. Hodně jsem tehdy ublížila jemu i sobě – a nikdy toho nepřestala litovat.
A teď? Co teď? Budu čestná a svému ctiteli vysvětlím situaci. Je mi ho líto. A navíc jsem udělala tu hloupost, že jsem se o něm zmínila příbuzenstvu – které je z něj doslova nadšené a když jsem jim řekla, že ho nechci, propadalo hysterii. Báječné, vážně!
Vím, co je třeba udělat. Čím dřív, tím líp. Tento čtvrtek nebo pátek. A pak…
Je tu ještě někdo, někdo čtvrtý. Ten, po němž jsem nesměle pokukovala už dva roky, aniž bych se odvážila ho milovat.
Nyní jsem se odvážila. Jsem do něj dočista zblázněná. Problém je, že on to dosud neví. A už mi stihl provést cosi nepěkného. Cosi, co způsobilo, že mi má hrdost nedovoluje za ním jít a… A co? Spoustu věcí!
A přesto doufám. Věřím. Víra v zázrak je to jediné, co mi zbývá. Samozřejmě, snažím se přidat i činy. Mám však dost ohraničené pole působnosti.
A přesto. Má naděje umírá – a stále znovu se rodí z popela. Jako fénix. Nesmrtelná.
Zápletka jako z červené knihovny. Volím mezi dvěma muži. Jeden mě miluje – a podle všeho se ke mně i hodí. Druhý neví o mé lásce – a jeho povaha je v mnohém negativem té mé. Něco mě však k němu táhne, něco hlubokého, základního.
Doufám, věřím, jsem si jistá. Cosi se stane, už brzy. Každá buňka mého těla to ví.
Proč vlastně píšu tento článek? Pro sebe, abych ze sebe dostala slova, která mi blázní v hlavě. Pro vás. Abych vám pověděla – doufejte! Doufejte, „i když zoufá naděje“ – a přečtěte si Odpoutaného Prométhea, je to úžasné dílo!
Tak už to na světě chodí, mně se většinou stalo, že ten koho jsem milovala o mne nestál a naopak.
Přeji hodně štěstí, ať to dopadne podle tvých představ.
Děkuju za krásné, milé komentáře, potěšilo mě, že mladý člověk neodsuzuje.
Píšeš moc hezky, celý blog je zajímavý, určitě se vrátím, až bude trochu víc času.
Napsala jsem komentář k Déjà vu, protože i já s tím mám jakousi zkušenost.
Hezký den ☼
Znova kvalitný článok 🙂 ja sa tiež snažím držať tohto hesla, lebo vždy viem , že raz musí prísť nejaké šťastie.
[1]: Tyhle zkušenosti mám za sebou bohužel taky – a tak nějak cítím, že přišel čas na změnu.
[2]: Díky moc, já mohu říct totéž, Tvůj blog mě hodně zaujal.
[3]: Jsem ráda, že bereš život takhle – je pak mnohem krásnější.
Som rada že niesom sama kto musí znášať nešťastie za nešťastím Aspoň si mi dala nádej.
Nic nemusí být tak zoufalé, jak se na první pohled jeví… tedy apoň doufám! Pokud ne, tak právě umřela veškerá má naděje na spokojené časy… Takže držím palce.