To temné ve mně

Ta část lidského já, se kterou je obtížné vydržet. Normálně spí. Někdy se však probere. Co s ní? Zazpívat jí ukolébavku? Ale kterou?

Nemá jméno. Nechci jí žádné dávat, bojím se, že bych tím až příliš jasně uznala její existenci. Ovšem pokaždé, když se objeví, je to výlet na dno propasti. Který se protáhne.

V takových chvílích mám strach. Strach naprosto iracionální. Což je horší, než kdyby jaksi dával smysl. Na iracionální strach jsou veškeré racionální argumenty krátké.

Připadám si zoufale nicotná. Bezcenná v důsledku faktu, že jsem v šesti letech nebyla klavírním virtuosem – a nesložila maturitu v době, kdy ostatní teprve nastupují na gymnázium. Samozřejmě logicky vzato vím, že pokud by právo na život náleželo pouze géniům, lidstvo by dávno vymřelo. Jenže stejně dobře vím, že i kdybych si udělala IQ test a výsledek byl nad sto padesát, nepomohlo by to.

Od chvíle, kdy jsem uviděla velký svět, se mi začaly třást ruce. Malý svět měl své pohodlí, své jistoty, své pohodlné místečko ke schoulení kdesi v teple. V malém světě bylo velmi snadné být skvělá ve všem možném. V malém světě bylo snadné být obdivovaná. Což je jedna z věcí, kterou zkrátka potřebuju.

Ne že by ve světě o něco větším nic z toho nebylo možné. Ne že by to bylo obtížné. Ale… za světem o něco větším se nalézá svět velký – a já nevím kudy do něj. Chtěla bych, moc bych chtěla. Jenže to temné ve mně křičí: „Kde sakra bereš tu drzost?!“

A přitom vím, že někde hlouběji, velmi hluboko, je ještě jedna Miriam – která tohle všechno velmi dobře ví. A která by mi odpověděla na cokoli, kdybych jí dokázala naslouchat. Musím přijít na to, jak se k ní dostat.

Možná si říkáte, proč sem vlastně tohle všechno píšu. Zkrátka nemám s kým o tom mluvit. A tak peru to špinavé prádlo ve vodách internetu.