Varhany, vina a… normální život?

Někdy si říkám, kde se to v člověku bere. Ta drzost a kuráž, když víte, že vaše situace je strašlivá – a vy na všechnu tu hrůzu stejně prostě vypláznete jazyk a cítíte se dobře. Jednoduše za tím příšerným zabouchnete dveře a hupnete do světa, kde vaše běsy neexistují. A tečka. Něco podobného se mi podařilo tento týden. A mohlo za to kouzlo jménem varhany.

Mám pro tenhle hudební nástroj slabost, jakkoli nejsem praktikující katolička a na mše jsem nikdy nechodila. Ale ty momenty, kdy píšťaly rozezní starodávný kostel, v sobě mají něco posvátného. Ten večer na koncertě se mě hudba prostě chopila, vytáhla mě z toho bahna, ve kterém se plácám, a ukázala mi docela jiný svět.

Vidím sebe samotnou a své sny… Vidím se v náručí svého drahého… Vidím se, jak tančím až do padnutí… Vidím se v bílých šatech na své vlastní svatbě… Vidím se, jak křičím do oblak, na celý svět: „Bože, děkujuuuu!“ Nade mnou létají ptáci a já si připadám jako jeden z nich, svobodná, volná, nezlomená. Ptáci s křídly andělů. Andělé podobající se ptákům.

Vycházím z kostela a ten opojný pocit svobody a naděje přetrvává. Až mě děsí, kolik v sobě stále mám chuti do života. Mé vystrašené já mi říká, že to bych přece neměla, neměla bych se smát, když jsem si vlastním přičiněním zničila celou existenci, neměla bych myslet na svatbu, když mám o dost blíž k pohřbu. Buďme realisté, že ano.

Jenže na realitu já kašlu. Zvuky z varhan pustily mou duši z vězení. Pár dnů se cítím svobodná až k zbláznění. Tak na půl čekám, že se shůry ozve hlas Boží a řekne něco o tom, že můj trest skončil, že jsem opravdu propuštěna.

Jenže… kdo je tím, kdo mě právě teď trestá? Je to opravdu Bůh? Nebo jsem to jen já sama, já sama si působím další a další bolest svou neschopností si odpustit? Mnohokrát jsem už napsala, že se snažím pocitu viny zbavit. Jenže pokaždé, když ho vyhodím dveřmi, vleze zpátky oknem. Říkám si – jak si mám odpustit, když pořád trpím následky svých činů? Ale co když je to naopak? Co když dostávám facku za fackou právě proto, že si nedovedu odpustit?

Je to zvláštní… Ve Zlém roce jsem měla vztek na kdekoho, dokonce i na milého. Říkala jsem si, jak mi to mohl udělat, a zuřila jsem. Od konce května, kdy vězím v tomhle nepopsatelném průseru, mě vůbec nenapadlo se na někoho hněvat, na něj už vůbec ne.

Tedy, až na jednu drobnou výjimku. Na osobu, kterou vídám každý den v zrcadle.

Protože vím, že to, co se stalo, je má vina. Za bezesných nocí se mi vracejí všechny ty chvíle, kdy jsem totálně selhala. Kdy jsem byla sobecká, vzteklá, žárlivá, hysterická, rozmazlená. Prostě mizerná partnerka a pro nemocného člověka mizerná partnerka tuplem. Kdy jsem nebrala ohledy na jeho zdravotní stav. Kdy jsem mu nevěřila. Kdy jsem na něj křičela. Kdy jsem ho nedovedla ocenit.

Samozřejmě jsem se omluvila a samozřejmě se zařekla, že už to víckrát neudělám, že se budu snažit být lepší. Jak že to řekl Ježíš té hříšnici, kterou chtěli kamenovat? „Jdi a nehřeš více.“

Jenže já jsem recidivistka. Ty šutry po mně lítají už podruhé. Takže fakt nevím, co by si Ježíš se mnou počal…

A kdo mi uvěří, že to s tím „nehřešit více“ myslím vážně? Že si opravdu uvědomuju, co všechno jsem dělala špatně, a že jsem rozhodnutá už to neopakovat?

Jenže… co když je to ve skutečnosti jinak? Co když mi není odpuštěno proto, že já nedokážu odpustit… sobě? Co když je na mě život tak tvrdý, protože já jsem tvrdá na sebe? Co když jsem já tím, kdo drží klíče od mého vězení a co když je odpuštění tím, co je dovede odemknout? Co když stačí přestat vnímat sama sebe jako zločince, který za to, co provedl, musí pykat až do konce svých dnů? Jen odpuštění – a pak svoboda, skutečná svoboda, jaká se mi ukázala při zvucích varhan?

Věřím, že každý člověk si zaslouží šťastný život. A když každý, tak i já. Jakkoli to se mi dost těžko přijímá.

Mám pocit, jako bych ten den na konci května hodila na svůj svět atomovou pumu. Jenže… i město Hirošima dnes zase stojí.

V poslední době jsem si mnohokrát opakovala větu: „Chci zase žít normálně, prosím, moc prosím, chci zase žít normálně.“ Pak mi ale došlo, že to není dobrá formulace. Protože to, co chci, by asi slovem normální nazval málokdo. Normální, to není pro mě, v tom bych se unudila k smrti.

Takže raději: „Chci zase žít ŠŤASTNĚ!“

Vím, co je pro to nutné. Odpuštění. A nevím, kudy k němu. Nevadí, přijdu na to. Protože já to tady fakt ještě zabalit nehodlám.

V mých ňadrech tušení plá silou tajemnou.
Ó darmo vězení se řítí nade mnou,
mne křídly naděj skrývá:
tak slavík ze sítí krutého ptáčníka
čilejší, šťastnější v říš nebes uniká,
a vznáší se a zpívá!

Ty verše napsal André Chénier, jeden francouzský básník, dle legendy v noc před svou popravou. A přesto jsou tak plné naděje, že u nich bulím jak želva. Protože naděje je to, co mě ráno vytáhne z postele, dokope do práce, přiměje se najíst, přiměje fungovat a žít. Dokud dýchám, doufám. Respektive spíš Dokud doufám, dýchám.

Protože něco ve mně ví, že existuje cesta ven a že tohle všechno není na pořád. Něco ve mně ví, že se z té klece dostanu a zas si budu létat, jako loni touhle dobou. Něco ve mně ví, že člověk, který je schopen představit si šťastný život, není nikdy odepsaný.