…a na zemi se sotva sejdeme. Napsal jeden z mých nejoblíbenějších básníků František Gellner. Aneb ne vždy se vyplatí mít hlavu plnou veršů, vlastních i cizích. Tyto mně doslova rozdírají mozkové buňky. Zároveň si ale zachovávám dost ze svého já, abych jim nevěřila. Nepochybuji totiž, že cosi jako nebe existuje, i když si ho opravdu nedovedu představit jako místo s obláčky, kde poposedávají svatí s blahosklonným výrazem ve tváři. Nevadí. Vizí ráje bude nejspíš tolik, kolik je lidí, kteří o nich kdy přemýšleli
A peklo? Ne, na peklo nevěřím. Nevěřím, že by Vesmír/Vyšší moc či jak to nazvat, mohl být tak nevýslovně krutý a trestat někoho bez nároku na odvolání. Řeknu vám upřímně, mám o tom, co nás přesahuje, lepší mínění. Jediné peklo, které podle mého názoru existuje, je to, které si my sami někdy vytváříme na zemi. A z něj se rozhodně lze dostat ven. Takže žádné „Zanechte naděje, kdo vstupujete“ ve stylu Dantovy Božské komedie, s tím ať na mě nikdo nechodí.
A na zemi se sotva sejdeme…? No, jednou se sejdeme určitě. Bylo by krásné, kdyby to bylo ještě na zemi. Bylo by krásné, kdyby to bylo brzy. O kom to mluvím? O muži z mých snů. Či o muži mých snů? Pravdivá jsou obě vyjádření.
Proč on? Proč zrovna on? Ne proto, že by se mi podobal. Právě naopak, je tím, čím já nejsem. Či lépe řečeno, čím si nedovoluji být. Je stejný, jako potlačená stránka mé osobnosti, jako ta, kterou jsem v sobě téměř pohřbila za živa.
Mohl by mě někdy milovat? Netuším. Mohl by se někdy se mnou milovat? To už zní pravděpodobněji.
Myslím, že by mu mé výlevy přišly náramně legrační. Nebo ne? Znám ho poměrně málo. Tolik let jsme chodili kolem sebe, aniž bychom zahlédli obrys duše toho druhého. Co bych ale vlastně viděla?
Mám o něm pramálo iluzí. Jsem do něj zamilovaná. Bláznivě, zoufale, šíleně. Odmítla jsem tři jiné, kteří o mě projevili zájem. Snad ani ne tak kvůli němu, jako kvůli sobě. Odmítne on mě? Pokud ano, budu to respektovat. Ať se stane cokoli. Milovat ho je dar, bez ohledu na to, jestli někdy navážeme skutečný vztah.
Někdy? Někdy je velmi široký pojem. Někdy je nekonečné.
Na závěr jedno mé čtyřverší:
Však přese všechno chci být věrná kráse
Bez ní by zvadlo srdce mé
Dnes, zítra, za sto let v jiném čase
Jednoho dne se sejdeme
Já si zase hlavu nepřeplňuji citáty, ale písničkami… každý si hold najde něco svého 😀
Na peklo ani na nebe nevěřím, věřím jenom v to, že se člověku dostane to, co zasel 🙂
Ak existuje nebo, tak aj peklo a naopak, vsetko ma svoj protiklad 🙂 Teda podla mna, ale kedze neverim ani v jedno, ani druhe, tak je to vlastne uplne jedno 🙂
Nj ale, alespoň HO znáš… hmmm? Máš víc, než mnozí.
[1]: "Nebem" jsem myslela určité místo, kde duše odpočívají, než se zase převtělí, možná to není vhodný název, ale jiný mě zrovna nenapadl.
[2]: Pak je věc vyřešená
[3]: Znám, to ano. Nicméně v současné době se pravděpodobnost toho, že i ON ve mně někdy pozná svoji budoucí partnerku, povážlivě blíží nule… Přesto máš pravdu a já nelituju, že mi zkřížil cestu.