Mít srdce na pravém místě v praxi znamená ochotu pomáhat druhým. Což zní krásně – ale jak dojde na praxi, vyvstane řada otázek. Jako třeba – jak pomáhat – a nenadělat víc škody, než užitku? Protože jak známo, cesta do pekel bývá dlážděna těmi nejlepšími úmysly. A říkám rovnou, že to, kterak se po oné cestě do pekel nepustit, zatím s jistotou nevím, respektive jsem ve fázi intenzivního hledání – metodou pokus-omyl. Pár postřehů bych už ale měla.
Dejme tomu, že za vámi přijde někdo s problémem. Někdy jsou věci jednoduché. „Nemám se z čeho učit na státnice.“ „Ok, tady jsou moje staré poznámky.“ A věc je vyřízená. Jenže častěji to bývá složitější. O dost častěji. Co dělat v takových případech? Především se vyhnout dvěma extrémům, které oba vedou do maléru.
1) Postoj „empatie level absolutní nula“
Vsadím se, že podobné lidi znáte taky. Když se jim ke své smůle s něčím svěříte, obvykle se dozvíte, že: váš problém vlastně není problém a pokud přece, můžete si za něj sami, protože jste pořádný kus idiota. Něco ve stylu rodičů, kteří brečícímu dítěti vlepí pár pohlavků, aby „teda mělo proč řvát“.
2) Postoj „ty jsi ale chudáček!“
Druhý extrém je ve výsledku úplně stejně škodlivý. Začnete druhého litovat. Výsledek? Dotyčný uvěří, že je ubohá oběť osudu a že se s jeho problémy nedá nic dělat. Protože „já jsem chudák a svět je zlej“. Litováním berete dotyčnému sílu něco změnit – a v neposlední řadě i jeho důstojnost. A podporujete ho v tom, aby se začal litovat sám – což už je opravdu zatraceně spolehlivá cesta do pekel. Něco ve stylu rodičů, kteří své dítě rozmazlují – a pak se diví, že ho mají na krku ještě ve čtyřiceti.
Často mám pocit, že snaha účinně pomoct druhému je vlastně kličkováním někde uprostřed, mezi těmito dvěma extrémy. Tj. projevit empatii, soucítit – ale nelitovat.
Upozornit, když se druhý žene do neštěstí – ale nenadávat mu. Nebrat druhého jako „pitomce, co si za všechno může sám“, ani jako „chudáčka, kterému svět tak moc ubližuje“.
A jestli tohle umím? No… ehm… snažím se, asi tak. A je to někdy těžké až hrůza. Snažím se být empatická – a někdy se přistihnu, že sklouznu do toho, že s druhým jednám trochu jako s malým dítětem. Snažím se nesoudit – ale někdy mi prostě bouchnou saze. Být oporou druhému člověku je jedna z nejtěžších věcí, jaké jsem se kdy učila. Místy to drhne až hrůza.
Jak odhadnout tu správnou míru? Kdy je potřeba pofoukat bolístku – a kdy prospěje spíš popadnout druhého za ramena, zatřást s ním a zařvat „tak už se konečně prober“? Co když si myslíme, že víme, jak pomoct – ale nechceme sklouznout do rad ve stylu „já vím všechno, co ty potřebuješ, tak to teď uděláš podle mě, protože sám jsi úplně mimo“? Jak moc smíme zasáhnout, když vidíme, kterak si někdo vlastnoručně pod sebou podřezává větev, ale nechceme zapomenout, že je to pořád svobodná bytost s vlastní vůlí?
Jistě, odpovědí je obvykle respekt, respekt k druhému jako k člověku. Jenže… i respekt je něco, čemu se člověk učí. A i to je zatraceně těžká a tvrdá škola.
Někdy si říkám, že je lepší naslouchat respektu, než lásce. Protože láska nám velí druhého prostě zachránit, i kdyby třeba nechtěl. Láska je to, co nás v jistý moment nutí opakovat na kolenou až do zblbnutí modlitbu: „Bože, vezmi si radši mě!“ Láska chce vzít bolest druhého raději na sebe, protože se na jeho utrpení prostě nemůže dívat.
Jenže… tohle v praxi prostě nefunguje. Už jen proto, že je nezbytné přimíchat do altruismu i trochu zdravého sobectví. Nebo pudu sebezáchovy, chcete-li. Protože – když se opora zhroutí pod tíhou svého břemene, kdo bude oporou pak? Věřte mi, tohle „přešvihnutí“ jsem si v praxi vyzkoušela. Neprospělo to vůbec nikomu – a uškodilo všem.
Momentálně hledám rovnováhu. Jak být oporou člověku, kterého miluju – a jak zároveň pečovat o vlastní štěstí. To druhé mi jde, v posledním měsíci doslova kvetu. Učím se brát si ze života to dobré – a musím říct, že je toho spousta! Co se opory týče, hledám svou rovnováhu mezi pohlazením a zatřesením, mezi sílou a jemností. A někdy to jde a někdy to skřípe až hrůza. Dobrá zpráva je, že už si tolik nevyčítám, když něco pokazím. Protože vím, že to, oč se snažím, není snadné. A že najít správnou cestu, správnou míru, není něco, co zvládnete jednou rukou, zatímco druhou vaříte.
Jinými slovy, jakékoli postřehy jak totéž zvládáte vy jsou vítané.
ÓÓ tak to bylo opravdu super. Chtěla jsem psát o podobném – jak sama vydržet nápor druhého, abych nakonec já sama z toho nechcípla. Popsala jsi velmi dobře svou zkušenost. Já jsem se naučila poslouchat¨dobře lidi a poskytnout "dobrou radu" snad až věkem. Až jsem druhým nedovolila nechat se vycucnout. No, asi o tom napíšu.
[1]: Děkuji moc – a určitě podobný článek napiš, ráda si ho přečtu! Jsem vděčná za jakoukoli zkušenost, jakýkoli typ, jak věci vybalancovat…
Tohle miří do výběru. Poradit – neškodit je tuze složitá věc. Já zažila vše od kamarádky, ktrá mi chtěla radit až moc, přes kamaráda, co chtěl poradit až moc, přes lidi, co si nenechali poradit vůbec (a já se neubránila provařenému – já ti to říkala) až k lidem s empatií nula. Zvláštní, že všechno tohle podobně vyčerpává a zraňuje. Jen mě nikdo nikdy nelitoval. Nebo si toho nejsem vědoma, protože v danou chvíli jsem přesně to potřebovala slyšet? A víc než lítostivostí to na mě působilo konejšivě? Kdoví…
[3]: Děkuju moc za zařazení. Já mám zkušenost s tímhle vším – a to z obou stran barikády, jako aktér i jako příjemce. Aneb všechny uvedené chyby už jsem stihla za svůj život párkrát napáchat. O to víc se snažím je už neopakovat, ale ne vždy se zadaří. A kdo ví, možná tě nelitovali, možná spíš soucítili a byli empatičtí, to je pak ok. A možná máme taky každý v tomhle směru jinou míru tolerance…
Je to dost těžký být oporou hlavně sobě. Napsala jsi to fakt dobře. Přesně to co popisuješ, tak cítím i já. Prostě fakt s tebou se vším souhlasím. 🙂
[5]: Děkuji moc 🙂