Rozhodnutí? Kéž by bylo Tvoje…

Můj milý dospěl k závěru, že by se rád rozhodl, jak to s námi vlastně do budoucna bude. Současný stav věcí mu nevyhovuje. Mně sice prozatím vcelku ano, ale vím, že dlouhodobě bych v něm také fungovat nemohla. Tak tedy? Jsou dvě možnosti: rozhodnout se spolu doopravdy být – nebo spolu rovněž doopravdy nebýt.

Co se mě týče, mám ve věci jasno. Chci s tímhle mužem strávit zbytek života. Se vším, co to obnáší. Protože ho miluju a protože ho považuju za tu nejlepší volbu. K tomu není třeba cokoli dodávat. Vím to už několik let a jakkoli budoucnost je už ze své podstaty terra incognita, nemyslím, že je pravděpodobné, že svůj názor změním.

A víš, někdy už fakt nevím, jak Ti to říct, to, že Tě mám ráda i s tím vším, co mi na Tobě leze na nervy, to, že prostě chci být s Tebou. Mám pocit, že když Ti to říkám, stejně mě neslyšíš, ať křičím jakkoli nahlas. Stojím o Tebe. I když jsem někdy vzteklá až hrůza, i když se rozčiluju. Snažím se taková nebýt, ale je to pro mě těžký, mám dost výbušnou povahu. A na rovinu, tentokrát fakt doufám, že si ten článek přečteš…

V jeho případě je vše podstatně složitější. Protože do celé věci vstupuje ještě rozhodčího číslo tři – jeho nemoc. Která je špatný sluha – a ještě mnohem horší pán.

A mně je z toho smutno a bolí mě to a štve. Protože vidím jednoho z nejúžasnějších, nejtalentovanějších, nejmilejších, a vůbec nejbáječnějších lidí, co jsem kdy poznala, vidím člověka, který má obrovský potenciál, bystrý mozek a nádhernou duši – tělo taky, jen tak mimochodem – vidím, jak se nechává zotročovat čímsi, co nad ním získalo moc téměř absolutní – a co by ji přitom mít nemuselo. Stačilo by jediné – kdyby uvěřil, že o svém životě MŮŽE rozhodnout sám.

Vlastně to nikdy neochutnal. Ta potvora rozhoduje od chvíle, kdy dospěl, nahradila v tomto směru jeho rodiče. A rozhoduje o všem. O tom, kde bude bydlet, kde pracovat, s kým bude ve vztahu, jak bude trávit svůj čas. Rozhodovala vždy i o nás dvou.

A právě to mi přijde hrozné. A modlím se – ať se se mnou klidně zase rozejde, já to nějak vydýchám, jakkoli představa života bez něj mě trhá na kusy. Ale ať to udělá sám za sebe. Třeba proto, že by byl radši s jinou ženou. Nebo prostě proto, že si uvědomí, že mě nemiluje – a možná nikdy nemiloval. Nebo proto, že mu lezu na nervy, protože jsem cholerička.

Tohle všechno beru, tohle všechno dokážu pochopit. Ale ne to, že zase rozhodne ONA. Ona, ne on. Ta zkurvená nemoc. (Promiňte mi ten vulgarismus, ale tohle se prostě jinak říct nedá.) Že to zase bude: „chtěl bych, ale nemůžu.“ Protože to není on, kdo nemůže. Je to ta potvora, která převzala otěže jeho života – a která z něj bude systematicky dělat kůlničku na dříví, dokud si on dotyčné otěže nevezme zpět.

V tuhle chvíli už pro mě nestojí na prvním místě, abychom zůstali spolu, jakkoli bych si to moc a moc přála – ale aby on byl šťastný. A vím, že pokud nechá rozhodovat i nadále ji, šťastný nebude. Protože nebude žít svůj život, ale cosi vynuceného.

Tohle všechno jsem mu řekla. A chvílemi jsem měla pocit, že mě konečně poslouchá. Že jsem se konečně dokřičela až k jeho duši. Kéž by!

A snad proto to píšu sem. Jednak, abych to ze sebe dostala, protože ta tíha je obrovská a drtivá. A pak i proto, abych mu ta slova připomněla, pokud na ně zde narazí.

Protože Ty máš v sobě sílu, obrovskou sílu, slyšíš?! Nepochybuju o ní, viděla jsem ji v Tvých očích, viděla jsem ji ve Tvém srdci. A víš, jakkoli Tě miluju, jsem připravená ztratit Tě, jsem připravená ztratit náš vztah, jakkoli je to hned po životě to nejcennější pro mě. Ale nejsem připravená dál se dívat, jak Ty ztrácíš sám sebe. Na to nebudu připravená nikdy.

A Ty víš, že je jen jediná cesta k uzdravení – podívat se TOMU do očí a říct: „Tady šéfuju já a bude to tak, jak já chci, i kdyby ses třeba vztekla.“ Protože takhle a jedině takhle jí vezmeš sílu a dáš ji sobě. A pak je možné, aby se věci začaly měnit. Se mnou nebo beze mě, to už je Tvoje volba. Vlastně není zas tak důležité, jaká bude. Ale je zásadní, aby byla Tvoje. Tvoje, ne Tvé nemoci.

Prosím, i kdyby ses rozhodl zapomenout na mě, nezapomeň na to, co jsem Ti řekla, na to, co Ti právě teď píšu. Protože tohle je důležitější než náš vztah, než jakýkoli vztah, který jsi kdy měl. Tady jde o Tebe. Lidé přijdou a odejdou, ale sám sobě zůstaneš pořád.

Můžeš být šťastný. Ale je nutné, abys převzal život do svých rukou. Pokud ho necháš ovládat ji, dobře Ti nikdy nebude. Protože nechat se ovládat znamená být ve vězení. To víš sám moc dobře – a víš, jak mizerné to je.

A vím, že si říkáš, že teď jsi slabý a unavený a vyčerpaný a že nemáš sílu se tomu postavit a že snad příští rok… Nebo za dva. Jenže víš co, za dva roky budeš jen o dva roky vyčerpanější. Není nač čekat. Každý další den, kdy Tě ovládá, Tě vyčerpává.

Prosím, nezapomeň na tahle slova. A prosím, postav se jí. Ne zkus se jí postavit, teď už není čas cokoli zkoušet. Postav se jí. A bojuj. Třeba ne o mě, třeba ne o tu práci, ale bojuj o svůj život.

Uf, a je to. Myslím, že jsem napsala, co jsem mohla. Jak to vše skončí? Netuším. Respektive – ptala jsem se karet, co nám oběma přinese jeho ano – a co jeho ne. Z odpovědí jsem si lidově řečeno málem sedla na zadek. Pokud to funguje – a zatím to fungovalo vždycky – pak… Pak je pravda to, co intuitivně vím už několik let. Stačí tak málo. Tak málo pro cosi velkého. To málo ale nelze obejít.

Blíží se nejkratší noc v roce. Už vím, jak ji strávím. Budu se modlit. Za to málo, co stačí. A hlavně – aby se on konečně osvobodil. Se mnou či beze mě, to už je vedlejší. Jakkoli je jasné, která varianta je mi milejší. Protože by mi chyběl. Strašně moc. Chybí mi už teď.