Další báseň. Psala jsem ji na konci dubna. Tehdy to nebylo dobré. Prožila jsem si ošklivý měsíc – tak moc, že jsem se bála, že Zlý rok je zpátky. Nebyl. Dokázala jsem se z toho dostat. Tak mi držte palce, ať to dokážu i tentokrát!!
To, co nás dělí, moje srdce mrazí
A ničí ve mně jakýkoli cit
To, co nás dělí, stalo se mi hrází
Co Života běh svede zastavit
To, co nás dělí, moje tělo svírá
Bolestí trhá moje útroby
To, co nás dělí, je zabitá víra
V ní umírání svět si podrobí
To, co nás dělí, moji duši trhá
Neví už, kam by před tím utekla
To, co nás dělí, v propast duši vrhá
A s anděly ji žene do pekla
To, co nás dělí, to mi sílu bere
Nevím, co počít, toužím však být Tvá
To, co nás dělí, je trápení steré
Mně zbyla nyní už jen modlitba
27. dubna 2016
Ohledně spoléhání na druhé, jsem se už několikrát pěkně spálila.
Někdy si říkám, jestli mám alespoň špetku víry v sebe sama, občas se mi zdá, že tam přece jen něco je, jindy si připadám naprosto "rozviklaná", ničím "nepodepřená"…
Básen dokonale vyjadřuje tvoje rozpoložení, až je mi z ní těžko – to mě bývá často, když mají slova velkou váhu.