Jedna krátká báseň z mé nejnovější tvorby. Možná trochu těžkopádná, pomalu se rozepisuju po velmi dlouhé pauze – a to není vždycky snadné. Napsala jsem ji pro svého milého – ale pak jsem neměla odvahu mu ji dát, připadala mi až příliš patetická.
Napsala jsem tedy honem jinou, kde se držím o něco víc zpátky – a věnovala mu tu. Nicméně tu původní je mi líto schovávat na dně šuplíku, a tak ji dávám alespoň sem na blog.
Někdy si říkám, co to s námi je. Jako by se člověk bál lásky mnohem víc než čehokoli jiného. Sama mezi ty vyklepané jedince patřím taky – kdo ostatně alespoň trochu ne? Je to zvláštní. Je velice snadné říct někomu „Ty jsi ale kus idiota“. To dokáže každý průměrný zbabělec.
Dobře, asi ne v situaci, kdy takto chcete počastovat rozzuřeného chlápka s mačetou v ruce, nicméně v takovém případě nejsou vaše nadávky znakem odvahy, ale spíš nebetyčného nedostatku zdravého rozumu. Být odvážný a jednat jako pitomec není jedno a totéž.
Nicméně říct „Miluju tě“ a myslet to doopravdy, ze srdce, to už chce kuráž. Koňskou dávku kuráže. A co si budeme povídat, ta se nesbírá snadno.
Tak rok a půl nazpátek mě napadlo, že jednou z početných definic odvahy je mít v sobě víc lásky, než strachu. Učím se být odvážná. Ne vždycky mi to jde, jak je nejspíš vidět z prvního odstavce.
Někdy jsem hrozná bábovka. Přímo nadívaná, jak tuším zaznělo v jednom filmu. Ale nevzpomínám si, že by mi kdy kdo tvrdil, že život bude snadný. Snadný není – ale to neznamená, že není báječný. I se všemi těmi karamboly.
Dost už mých úvah, tady je ta báseň:
Mám ráda máj, když kvetou šeříky
Čichám k nim, nevnímám čas, který letí
Čas s ničím nedělá pražádné cavyky
Však cosi vždy se klene přes staletí
Mám v máji ráda vůni šeříků
Však pro Tebe víc moje srdce bije
Lásku a šeříky míchám jen ze zvyku
Neboť tak káže zákon poezie
Když jsem Tě poznala, nekvetly šeříky
Proč nyní do veršů mých se mi pletou?
Jaké to máme my básníci zlozvyky!
Ještě že věci jsou, co nikdy neodkvetou
I kdyby odkvetly, znovu se zrodí v čase
Života mocný kruh navždy se otáčí
A láska pokaždé nás dva si najde zase
Ani ta staletí zničit ji nestačí
25. května 2016
Napsat báseň milému a dát mu jí přečíst, to chce odvahu, jsi úžasná.
AP by mi řekl, že je to ztráta času, který tomu psaní věnuju…, takže jsem ráda, že je tak upřímný!
Nějak nevím, proč se tvému milému nelíbí patetická básnička?
Nezdá se mi patetická, naopak taková silná, upřímná – a to se cení 🙂
Nádherná báseň, je z ní cítí velký kus pravdy, působí na mě krásně lehce, znovuzrozeně, přesně jako jarní období. 🙂