Šla jsem skrze skály – kapitola 1

Po velmi dlouhé době se opět pokouším psát. Básně? Morbidní příběh? Ne. Něco mezi pověstí a pohádkou. Příběh z jiného světa, přesto však částečně inspirovaný skutečnými místy a lidmi.

Proč? Pro vás – ale hlavně pro sebe. Potřebuju na chvíli utéct před realitou, před příliš banální a někdy příliš beznadějnou skutečností.

Ale hlavně, chci psát proto, abych cosi probudila sama v sobě. Tu, o které budu psát. Silnou ženu. Ženu, která se nebojí. Ženu, která dovede věřit v nemožné a proměnit ho ve skutečnost, třeba i projít skálou, pokud je to nutné.

Protože vím, že ji v sobě mám. A objevit ji znamená objevit to, co potřebuji, aby se můj život dostal ven z chaosu.

Máte-li rádi dobrodružství, vydejte se na tu cestu se mnou. Na cestu do čehosi na způsob pohádky, která je ale přesně o tom, o čem pohádky obvykle bývají. O lásce a o odvaze. O překonávání překážek.

Nehledejte v tom realitu, příběh se odehrává ve světe, který vytvořila má fantazie – ačkoli nepopírám, že byl inspirován skutečností. Ve světě s vlastními mýty, náboženstvím, zákony… Nicméně s lidmi, kteří dovedou být velmi podobní mně nebo vám.

Vydejte se za mnou do snu, který píšu pro svou útěchu, do písně pro mou Statečnou ženu, která ji má probudit.

Ne, nebude to intelektuální. A ano, místy se vám to možná bude zdát sentimentální a patetické. Protože zápletka je romatická. Přiznávám to beze studu. Berte nebo nechte být. Já vím jedno – tenhle příběh potřebuji.

Chcete-li, pokračujte se mnou dál. Do světa za zrcadlem.

Kapitola 1

Město se ještě ani pořádně nestihlo vzpamatovat z kocoviny po novoročních oslavách – a on už nechal jeho hradby za sebou. Kupci, v jejichž společnosti na samém sklonku podzimu překročil hory, jen nechápavě vrtěli hlavami. Sami byli rozhodnuti vydat se dál až na jaře. Každý přece ví, že v zimě jsou cesty nesjízdné. Nedbal jejich slov a opatřil si saně.

Nyní už putoval dál na jihovýchod, docela sám, jen se svým koněm a s nákladem zboží. Věděl, že lesy jsou plné lapků. Nebál se však. Proč také? Nemohl ztratit víc než svůj život – a na něm nikdy přehnaně nelpěl. Byl sám a nikam nepatřil. Byl svobodný, natolik svobodný, že si mohl dovolit hazardovat.

„Neblázni, Bartoloměji, zůstaň tu s námi,“ přemlouval ho jeden z jeho druhů. „Ve Felidě je dobrý život. Dobrý život, spousta jídla a pěkný holky,“ zasmál se a přitiskl k sobě Lenchen, plavovlásku s objemnými ňadry.

Potkal ji před pár dny na ulici, kde spolu s tolika jinými felskými děvčaty nabízela své tělo putujícím obchodníkům – a nejen jim. Rád zaplatil za její půvaby, rád jí házel do klína zlato, které vydělal cestou na sever.

Než roztaje v horách sníh, bude dost možná bez peněz. Nevadí. Vydá se tedy znovu na cestu. Aby to, co pracně získá, opět utratil s Lenchen, Gretou, Marikou… O prodejná děvčata nebyla ve Felidě nikdy nouze.

A nebylo divu – kdo by se nechtěl před namáhavou cestou přes hory trochu povyrazit? Nebo naopak oslavit skutečnost, že se po dlouhém putování vrací zpět do zdejšího kraje? A sám nechce oslavovat nikdo.

Bartoloměj rázně zavrtěl hlavou. I on si za své těžce získané peníze občas kupoval děvčata. Byl ostatně muž a měl své potřeby. Nehodlal však s nimi ztratit víc času, než bylo nezbytně nutné.

Vždyť byly jedna jako druhá, tyhle prodejné holky z měst na obchodních trasách, jedna jako druhá nudné a šedivé. Zato hory a řeky a lesy a města, která dosud neviděl, zboží, které dosud neprodal… Ne, to nemohlo počkat.

***

Nevěděl, kolik dnů přesně uplynulo, než se dostal do té vesnice. Nelišila se ostatně nijak od těch, kde nocoval předtím. Byla malá, utopená v dolíku kolem řeky – a život v ní plynul pomalu a jaksi polomrtvě.

Návštěva kupce zde byla událost stejně významná jako svatba či smrt. Málokdo zavítal do zdejšího kraje teď, vprostřed zimy. Málokdy lidé z kotliny kolem řeky opouštěli svůj domov. Málokdy se jejich myšlenky žijící věčně ponořené v mlze probouzely k životu.

Dnes však vyskočí ze své lhostejnosti. Bartoloměj věděl přesně, co je třeba udělat. Jen se posadit v hospodě a čekat. Ti lidé nejsou hloupí. Jen mají hladové duše. Hladová duše přesně ví, kde hledat potravu.

Poznají kupce – a za chvíli mu zaplatí dobrou večeři a pak medovinu, hodně medoviny, pohár za pohárem – jen aby vyprávěl, jen aby je svými příběhy z míst, která oni nejspíš nikdy nespatří, vytrhl z věčné strnulosti.

Vyprávět dovedl, vycvičil se za dlouhé roky osamělého putování v tom umění, které mu přinášelo potlesk, obdiv – a hlavně zisk. Sám už ani nevěděl, které z jeho příběhů jsou pravdivé a které si přibarvil natolik, že jejich reálné jádro téměř nešlo rozpoznat.

Nevadilo to však. Oni nikdy neuvidí města ani hory, o nichž bude mluvit. A pak, neplatí mu za pravdu, ale za zábavu.

Dnes se ho zeptali na Pusté hory. Usmál se pod vousy. O Pustých horách vyprávěl rád. Ten příběh byl strašidelný. Lidé se při něm báli – a čím více se báli, tím více pili. Čím více pili, tím byli štědřejší. Ano, byl to dobrý příběh.

„A vy opravdu putujete až do Pustých hor? Jak dlouho taková cesta trvá?“

„Dva měsíce, když je dobré počasí a cesty jsou schůdné. Teď v zimě nejméně tři. Nejdu ale do hor, tam by se vydal jen blázen. Prodám a nakupuji v kraji pod nimi.“

„Vy se bojíte přejít hory? Takže je to pravda? Žijí tam čarodějnice?“

Jedna věta – a dříve nemluvní vesničané se rázem překřikovali jako o život.

„Prosím tě, čarodějnice! Žádné čarodějnice neexistují!“

„Ale jistěže existují! Neznám ves, kde by nebydlela alespoň jedna baba kořenářka…“

„Baba kořenářka! Kdo by se bál baby kořenářky! Ale o Pustých horách se říká, že tam žijí skutečné čarodějnice, takové, které umí poručit počasí, proměnit se ve vlky…“

„Ve vlky! To bych chtěl vidět! No řekněte, znáte snad někoho, kdo něco takového spatřil na vlastní oči?“

Kupec se na hodnou chvíli odmlčel. „Ne,“ pravil pak. „Málokdo z těch, kdo se vydali do hor, se odtamtud vrátil. Už ani nejúctyhodnější starci z vesnic v podhůří si na nikoho takového nevzpomenou. Vypráví se však příběhy. Jestli chcete, povím vám ten o původu čarodějnic.“

Jistěže chtěli – a hned před ním stála další medovina.

„Před mnoha staletími prý žila na pobřeží čarodějka jménem Adriana. Nikdo už dnes netuší, jak přišla ke svému umění, všichni se však shodují, že měla obrovskou moc. Dle starých letopisů jednou, když se na město chystala zaútočit obrovská nepřátelská armáda, přivolala ta žena bouři, která potopila všechny jejich lodě.

Dovedla prý také uzdravovat všemožné nemoci, zařídit, aby chromí opět chodili, slepí viděli… Ani ona však nebyla všemocná. Jednoho dne ji opustil muž, kterého milovala. Tu kdysi tak silnou ženu to zdrtilo natolik, že všeho nechala a utekla do hor daleko na východě.

Bolest však natolik rozvrátila její duši, že síly, které kdysi ovládala, se obrátily proti ní. Adriana se prý proměnila ve vlčici. Krátce poté přivedla na svět své dcery, trojčata, dívky, které mohly volně přecházet mezi vlčí a lidskou podobou. První čarodějnice.“

Bartoloměj se rozhlédl po svých posluchačích. Tenhle příběh měl pro svou romantickou a tragickou zápletku obvykle náramný úspěch, především u žen. Nebylo jediné, které by se neorosily oči, kterou by nedojal osud nešťastné Adriany. Jenže dnes-

„To je mi ale blbina,“ pravila korpulentní dívka v šátku. „Kdo to kdy slyšel, aby tak mocná čarodějka takhle hrozně skončila kvůli chlapovi! A vůbec, nevykládejte mi, že nešťastná láska může s někým až tak zamávat!“

Bartoloměj se už chtěl ohradit, kdo si to dovoluje zpochybňovat pravdivost jeho vyprávění, jiná z místních žen ho však předběhla. „Ale to víš, že může, jak by nemohla! Když mi nevěříš, koukni se na Skočdopolovu dceru, jak ta vypadá! Lidé říkají, že příští zimu už nepřežije.“

„Prosím tě, buď zticha!“ okřikl ji vzápětí kdosi a mávl rukou směrem kamsi do kouta. Všichni se otočili – a zvědavý Bartoloměj s nimi. Seděla tam dívka, bezpochyby zmiňovaná Skočdopolova dcera. A dobře rozhodně nevypadala. Byla bledá, vyhublá a působila nemocně.

Na okamžik mu blesklo hlavou, že už ji někde viděl, hned však tu myšlenku zavrhl. Podobných zoufale zubožených děvčat potkával na svých cestách mnoho.

A tahle nepůsobila nijak výjimečně. Pochyboval, že kdy byla hezká či jakkoli zajímavá. Odvrátil od ní zrak – a honem hleděl prolomit trapné ticho, které zavládlo.

Bylo mu dívky líto. Nevypadala ani na dvacet let. A slyšet, že vás vaši sousedé považují za budoucího nebožtíka, není příjemné nikomu, natož pak člověku, který by správně měl mít celý život před sebou.

„Mohu vám vyprávět ještě jiný příběh. O muži, který se vydal k čarodějnicím.“ A jestli je tohle nedojme k slzám, pak je v téhle vesnici patrně zkažená voda či co! pomyslel si. Je to jejich poslední šance, pokud nechtějí, abych odešel znechucený s tím, že jsem plýtval svým uměním na bandu natvrdlých cyniků.

Chtěli, jistě že chtěli, i když snad jen proto, že měli z předchozí trapné situace špatný pocit a přáli si na ni rychle zapomenout.

Bartoloměj nasadil tajemný tón. To obvykle zabíralo. I tentokrát. Viseli mu na rtech – a objednali medovinu.

„Říká se, že v kraji pod horami žil kdysi jeden muž. Byl chudý, ale měl krásnou manželku, kterou velmi miloval. Nedlouho po svatbě však jeho žena onemocněla. Muž prodal to málo, co měl, jen aby jí zaplatil lékaře.

Nebylo to však nic platné. Lékaři jen pokývali hlavou a shodli se, že ženě není pomoci a že brzy zemře. Muž tedy odešel k posvátným kamenů a do chrámů prosit bohy a bohyně o pomoc. Ani bohové však nepomohli. Ženě bylo stále hůř a hůř. Ztrácela se před očima.

Tehdy se muž rozhodl. Vydá se do hor k čarodějnicím a vyprosí si od nich lék. Všichni ho od té cesty zrazovali. ‚Nechoď,‘ říkali, ,nikdo, kdo se tam vydal, se nikdy nevrátil. ‚Ona stejně zemře – a takhle zemřeš i ty. Zbytečně.‘ Všechny je poslal k čertu a vydal se na cestu.

Uplynulo mnoho času. Všichni si mysleli, že už je dávno mrtvý. Jeho žena však věřila, že se vrátí – a nejspíš jen ta víra ji držela při životě. A on se opravdu vrátil. Vrátil se a podal jí cosi, co jí vrátilo zdraví. Nemoc zmizela a oni spolu žili šťastně ještě mnoho a mnoho let.

Nikdo se nikdy nedozvěděl, o jaký lék šlo – ani co muž v horách prožil. Nikdy o tom nemluvil, dokonce ani se svou ženou. Je ovšem pravda, že ty, kdo zkusili štěstí po něm a vydali se do hor, už nikdy nikdo neuviděl.“

Tentokrát se v hospodě rozhostilo ticho. Muži si v duchu říkali, že i oni by zajisté dovedli projevit podobné hrdinství – a ženy zase přemýšlely, zda by jejich muži pro ně byli ochotní tolik riskovat. Přirozeně se snažily samy sebe přesvědčit, že ano.

Bartoloměj zas myslel na starce, který mu ve vsi pod horami kdysi příběh vyprávěl – a na to, jak málo ho on bral vážně. No řekněte, riskovat střet s čarodějnicemi kvůli ženské! Když žen je všude tolik…

Věděl však, že lidé podobné příběhy milují, snad právě proto, jak málo mají společného s realitou. Kdyby vaše ženy onemocněly, hleděli byste si honem hledat jiné, mladé, krásné a zdravé, pomyslel si s pohrdáním o vesničanech, kteří se právě chvástali, kterak by určitě jednali jako muž v příběhu. 

A vy, ženy, byste udělaly totéž, kdyby onemocněl váš muž. Ne, Bartoloměj nevěřil příběhům o lásce, nejspíš právě proto, že je tak často vyprávěl.

Nicméně večer se mu vyplatil. Najedl i napil se královsky – a nejspíš by se i královsky vyspal – kdyby ho v noci neprobudily podivné zvuky. Vyskočil z postele – a spatřil tmavý stín, jak se škrábe oknem do pokoje.

Popadl svůj lovecký nůž a chystal se na dotyčného vrhnout a zneškodnit ho, dřív než s ním totéž provede on, když vtom stín promluvil. Ženským hlasem.

„Zadržte, já vám nechci ublížit. Jen s vámi mluvit.“

„A proč sem sakra lezete v noci oknem?“

„Dveřmi to nešlo.“

Bartoloměj nahmatal křesadlo a svíčku. Když zapálil knot, zalapal po dechu. Před ním stála Skočdopolova dcera, to vyhublé stvoření, co prý nepřežije příští zimu, v cestovních šatech a s tlumokem v ruce.

„Zbláznila jste se? Myslel jsem si, že jste lupič. Mohl jsem vás zabít!“

„Vzhledem k tomu, že si celá vesnice šušká, kdy už konečně natáhnu bačkory, zas tak moc by to neznamenalo,“ ušklíbla se.

„Ale co ode mě chcete?“

Upřeně se mu zahleděla do očí. Měl co dělat, aby její pohled vydržel. „Řekněte mi, je ten příběh o čarodějnicích pravdivý? Nebo jste si ho vymyslel?“

„Nevymyslel jsem si nic, slyšel jsem ho mnohokrát vyprávět ve vsích pod horami. Ale jestli je pravdivý, to nevím, nikdy jsem žádnou čarodějnici nepotkal. A vůbec, to jste sem vlezla oknem uprostřed noci jen proto, abyste se mě zeptala na tohle? Nemohlo to počkat do rána?“

„Nemohlo. Protože ráno už musíme být daleko odsud.“

„Musíme? Co to-„

„Půjdu s vámi. Ukážete mi cestu do Pustých hor.“