Šla jsem skrze skály – kapitola 2

Kdo že je vlastně Skočdopolova dcera, s níž jsme se setkali v minulé kapitole? Proč chce cestovat k čarodějnicích? A vezme ji Bartoloměj s sebou?

Kdo chce, nechť se mnou pokračuje dál… Do jiného světa. Za bláznivým dobrodružstvím psaným pro potěšení mé duše. Snad potěší i tu vaši.

Kapitola 2

Ne, nešokovala ho. Spíš v duchu zaklel a dodal: ‚Už zase?!‘ Nebyla první – a asi ani poslední. Na svých cestách potkal mnoho žen. Mnoho žen, které s ním chtěly utéct, všeho nechat a následovat ho při jeho putování.

Nebyl hezký. Ani zvlášť okouzlující. Věděl, že je nepřitahuje on, ale jeho způsob života. Dálky. Nepoznané kraje. A hlavně svoboda!

Svoboda pro ně měla nepopsatelné kouzlo, pro ty středostavovské paničky nudící se ve svých domácnostech s uřvanými dětmi a průměrnými manželi, pro ty mladé dívenky, jejichž rodiče nemysleli na nic jiného, než jak je výhodně provdat. Pro ty ženy, jimž život protékal mezi prsty – a ony se zoufale snažily ho zachytit.

A pak přišel on, Bartoloměj – a ony se na něj slétly jako můry ke světlu. Zkoušely ho svádět, nabízely se mu, některé po něm snad skutečně toužily, většina však toužila hlavně utéct.

Ty ošklivé posílal bez milosti zpět domů. S těmi krásnými se vyspal – a odehnal je až potom. Odehnal všechny. Jeho mínění bylo jasné – žena nepatří na cesty.

Která z nich by byla schopna snášet jeho náročný způsob života, všechen ten prach a špínu a nepohodlí? Po týdnu by fňukaly a chtěly domů. A i kdyby ne – Bartoloměj o ženy zkrátka nestál. Snad jen o jejich těla – a i o ta jen na krátké okamžiky.

Po pravdě řečeno nestál o nikoho. Samotnému mu bylo dobře. A žena se touží k někomu připoutat, říkal si pokaždé. Připoutání nenáviděl.

Změřil si Skočdopolovu dceru pohledem. Nebyla hezká. Ani trochu. Krom toho nevypadala, že by měla v úmyslu ho svádět. Bude to tedy velmi rychlé.

„Nikam se mnou nepůjdete. Cestuji sám. Vraťte se domů a nechte mě spát, ráno je ještě daleko.“

Ani se nepohnula. „Děláte chybu. Když nepůjdu s vámi, půjdu sama. Cestu už najdu, teď, když vím, co hledat. Nicméně cestovat společně by mohlo být pro nás pro oba výhodné. Zvažte to!“

„Jděte si kam chcete, to už je vaše věc. Ale měla byste si to lépe promyslet. Cesta k Pustým horám je dlouhá. Při vašem zdravotním stavu nemáte sebemenší šanci ji zvládnout, natož teď v zimě.

Vzala jste si do hlavy, že vás čarodějnice uzdraví, jenže si laskavě uvědomte, že mnohem spíš padnete vyčerpáním, než k nim vůbec dorazíte!

A i kdybyste snad došla až do hor… Nezapomeňte, že až na jedinou výjimku se odtamtud nikdo nevrátil. Myslet si, že vy budete výjimka taky, je hloupá pošetilost. Vraťte se domů a sežeňte si nějakého dobrého doktora, to je to nejlepší, co vám můžu poradit.“

„S doktory mi jděte k čertu, znám je až příliš dobře! A domů se nevrátím. Půjdu. S vámi nebo bez vás. Raději bych ovšem šla s vámi.“

Začínal s ní ztrácet trpělivost. „Jste blázen! Jen se na sebe podívejte! Nestačila byste mi! Jste až příliš nemocná na to, abyste vydržela jen jediný den pořádného pochodu!“

„Nesmysl!“ odsekla. „Neměl jste ty pitomce u nás ve vsi poslouchat. Vůbec nejsem nemocná. Jen mám trochu pocuchané nervy a proto vypadám, jak vypadám, to je celé. Jinak mi vůbec nic není.“

„No výborně! Pokud jste tedy tak úžasně zdravá, jak tvrdíte, proč sakra chcete jít k čarodějnicím? Lék přece nepotřebujete!“

„A kdo tady tvrdil, že chci ten lék pro sebe?“

Nechápavě na ni zíral. Ta žena, která se podle všeho sotva drží na nohou, chce putovat měsíce do hor, aby někomu jinému přinesla lék. I kdyby byla opravdu zdravá fyzicky, tohle byl jednoznačný důkaz toho, že duševně rozhodně zdravá není. Lépe řečeno, že je úplný blázen. A navíc blázen neuvěřitelně neodbytný. Příšerná kombinace!

„Pro sebe nebo pro jiného, to už není můj problém. Řekl jsem vám ne. Běžte pryč.“

Pořád se nehýbala. „Mohla bych vám být užitečná. Jste vypravěč. Já studovala staré příběhy a básně u bardů ve Felidě. Hodně znám – a dovedla jsem skládat i vlastní poezii. Mnohokrát jsem recitovala na tržištích a po hospodách – a měla jsem úspěchy, divil byste se jaké! Mohli bychom se jeden od druhého mnohé naučit.“

„Nesnažte se mi tady něco nalhat! Znám školu bardů ve Felidě, i když pravda, nikdy jsem se nezkoušel do ní dostat. A vím, že jediná žena, kterou mezi sebe v posledních letech pustili a která jejich umění ovládla skutečně skvěle, se jmenovala Apolena, byla milenkou jednoho náramně hezkého chlapíka, co pracoval ve felském městském archivu – a zatraceně špatně skončila.“

„Už vám někdo řekl, že používat sloveso „skončit“ v souvislosti s člověkem, který je ještě naživu, je víc než nezdvořilé? Zvlášť když s tím člověkem právě mluvíte.“

Bartoloměj div neupustil svíčku. Vzápětí se však vzpamatoval, popadl dívku za rameno – a posvítil jí do tváře. Vůbec poprvé si ji pořádně prohlédl… a ano… jistě…

Brzy tomu budou dva roky. Květen, nádherný květen, neobyčejně slunný, voňavý a barevný. Tedy až na den, kdy přišel do Felidy. Z ničeho nic se spustil příšerný liják – a on se rozhodl odebrat se do hostince a odpočinout si po namáhavé cestě. Ještě předtím ho však napadalo, že by si mohl na dnešní večer opatřit společnost. S ženou v náručí by jeho lože hned bylo příjemnějším místem.

Věděl, kde hledat. Oblíbeným stanovištěm felských prostitutek bylo náměstí před hlavním chrámem. Jakkoli abatyše kláštera se už po staletí snažily přesvědčit městskou radu, aby podobnému rouhání učinila přítrž. Jaký vliv může mít přítomnost tolika padlých žen na sbor ctnostných chrámových panen, které svůj život zasvětily službě Bohyni!

Rada však po staletí nehnula ani prstem. Říkalo se, že je to tak naschvál – někdo tvrdil, že konšelé věří, že blízkost Bohynina příbytku přivede ty prodavačky lásky k mravnosti – jiní zas říkali, že mají odstrašit dívky z chrámu, které takhle názorně viděly, jak by mohly dopadnout, kdyby utekly z kláštera a toulaly se krajem bez prostředků.

S jistotou lze říct jen jediné – děvčat tam bylo jako naseto a obchody jim kvetly. A nejspíš i proto měla Felis pověst jednoho z nejvykřičenějších měst široko daleko.

Dnes však nebyl dobrý den. Liják zahnal většinu prostitutek do okolních krčem – a ty, co zbyly, se schlíple krčily v podloubí – a působily všechno, jen ne přitažlivě. Bartoloměj se už chtěl jít poohlédnout jinde, když vtom jedna z dívek upoutala jeho pozornost. Ne, nebyla zdaleka nejhezčí z přítomných… ale…

Běžela přes náměstí, ukrytá pod obrovským deštníkem, přeskakovala kaluže – a zpívala si! Ne, ne, ten otrávený výraz a rezignovanost jako u ostatních, jen tvář a celá bytost plná jakési divoké radosti ze života, která se toužila projevit navzdory dešti. P

římo zářila a zpívala na celé kolo uprostřed přívalu vody a bláta, zpívala mizerně, neměla hezký hlas a ani nedovedla udržet notu, Bartoloměje však naprosto okouzlila svoboda, se kterou projevovala své nadšení z prosté skutečnosti, že je naživu. Bylo jí jedno, co si kdo pomyslí. Nechala svou radost vytrysknout ven bez sebemenších zábran.

Přistoupil k ní. „Jsi dnes večer volná, krásko? Jestli ano, pojď se mnou. Zaplatím ti královsky.“

Její tvář se ve vteřině proměnila. Zrudla vzteky – a vzápětí se rozmáchla a vlepila mu dvě pořádné facky. „Jak se opovažujete! Já jsem počestná žena! Nejsme na prodej, ani za všechny peníze světa ne!“ Na ta slova se otočila na podpatku – a zmizela v bráně chrámu.

Bartoloměj jen konsternovaně zíral, než zaslechl z podloubí vedlejšího domu hlasitý smích. „Ta má ale páru, viď, brachu!“ hýkal na něj jakýsi místní opilec. „Zatraceně ses spletl, tohle nebyla žádná prostitutka, ale naše vycházející básnická a vypravěčská hvězda, Apolena.

A ta si náramně zakládá na své počestnosti! Lidé dokonce říkají, že než se zbláznila do toho svého archiváře, prý se chtěla stát chrámovou pannou. Každopádně je zbožná až hanba, každou chvíli se chodí modlit. Kdyby ses s ní chtěl setkat, bude dnes večer recitovat v hospodě U bezhlavého kohouta. Ale říkám ti rovnou, že ji nedostaneš.“

Ke Kohoutovi toho večera šel. Ta drzá dívka, která se nebojí fackovat cizí muže – a navíc se živí poezií, což bylo ve zdejším kraji u ženy krajně neobvyklé, vzbudila jeho zájem.

Ale stačilo mu zachytit pár z pohledů, které vrhala na velmi hezkého mladíka, který ji doprovázel – a věděl, že nemá smysl se o nic snažit. Dobývat až příliš zamilovanou ženu je ztráta času. On čas ztrácel nerad. Zaplatil tedy raději vydatnou večeři kypré blondýnce, která se mu okatě nabízela – a na Apolenu zapomněl.

Teď tu stála před ním. Hubená, zbědovaná, beze stopy po dřívější radosti a energii ve tváři. Její oči už nebyly rozzářené. Zároveň ale ani netečné jako předešlého večera. Bylo v nich divoké, téměř šílené odhodlání.

„No jistě! Apolena z Felidy. Nepoznal jsem vás. Hodně jste se změnila.“

„Když člověk prožije takových třináct měsíců jako já, nezkrásní z toho. A my dva se známe? Nevzpomínám si na vás.“

„Už jsme se setkali. V květnu to budou dva roky. Před chrámem Bohyně ve Felidě. Vrazila jste mi dvě pořádné facky.“

„Jo to jste vy, ten drzoun, co mě měl za prostitutku! Ani já vás nepoznala, nemám paměť na obličeje. Vezmete mě tedy s sebou?“

Měl říct, ať táhne k čertu. Popadnout ji a násilím vystrčit ke dveří. Místo toho se zeptal: „A co vaše rodina? Počítám, že jste jim o tom svém bláznivém nápadu nevyprávěla…“

Odfrkla si. „Jistě že ne. Nejraději by mě pořád drželi v posteli a cpali do mě polévky. A až se uzdravím, chtějí mě provdat za sedláka Vocáska. Viděl jste ho? Je plešatý, tlustý a páchne! K čertu, jsem básnířka a mám estetické cítění! Tohle rozhodně nedovolím.“

„Takže utíkáte,“ konstatoval prostě.

„Jistě. Pomůžete mi?“

„Budou nás pronásledovat. Obviní mne, že jsem vás unesl.“

„Ne. Budou si myslet, že jsem utekla za Emilem do Felidy. Znají mě. Tohle je to první, co je napadne. Felis je přesně na opačnou stranu než Pusté hory. Než si uvědomí svůj omyl, budeme daleko.“

Měl ji vyhodit. Ještě teď ji měl vyhodit, nechat ji, ať se vrátí k polévkám a k sedlákovi Vocáskovi, nebo ať si uteče, ale sama, aniž by za to on nesl zodpovědnost. Měl to udělat a nejspíš tisíckrát zalituje, že místo toho řekl:

„Teď nikam nepůjdeme. Kdybych odjel předčasně, bylo by to podezřelé. Schovám vás na saních mezi svým zbožím. Nebude to pro vás pohodlné. Budete mít málo místa a bude vám zima.“

„To nevadí. Já už něco vydržím. A děkuji vám.“