Všechna moje jména… a stručné dějiny mého blogování

Chcete vědět, jak se doopravdy jmenuje autorka tohohle blogu a proč se podepisuje Julie B.? Zajímá vás, kde jsem blogovala dříve a proč jsem se rozhodla přestěhovat na tenhle web? To a mnohem víc se dozvíte v následujícím článku. Připraveni na můj comming out?

Ahoj, já jsem Julie, tady na blogu tedy Julie B., v občance mám jméno Alena K. a osm let jsem blogovala pod pseudonymem Miriam M.

Milý čtenáři, dost možná jsi právě získal dojem, že autorka těchto řádků je totální cvok. Ráda bych tě uklidnila – tvůj dojem je zcela správný. Respektive, nikdy jsem se nikomu nesnažila tvrdit, že jsem normální – a nebudu to namlouvat ani tobě.

Pokud jsi i přesto – nebo právě proto? – zvědavý, jak že se to má s těmi mými jmény, směle pokračuj ve čtení, vysvětlení už na tebe čeká – v podobě rozhovoru s potenciálním čtenářem – tedy třeba právě s tebou. Pokud bys mi rád položil úplně jiné otázky, pusť se do toho v komentářích.

Tak hele, proč se podepisuješ Julie B., když jsi vlastně Alena K.?

Nejspíš proto, že Julie B. jsem. Jestli ke mně nějaké jméno sedí, je to právě tohle. Jméno, které jsem si sama vybrala. Nosím ho víc jak půlku života a tak nějak doufám, že to spolu slavně doklepeme až k jeho napsání na můj náhrobek – tedy mezitím bych ráda, aby se stihlo objevit ještě na obálce několika knih.

Ok, a proč Julie? Jak jsi přišla zrovna k Julii?

Ve třinácti jsem se zbláznila do Francie, začala se učit francouzsky a a pevně se rozhodla, že tahle země bude má vlast, že se tam jednou natrvalo odstěhuju. A jelikož jsem chtěla být co nejfrancouzštější Francouzka a řádně se asimilovat, napadlo mě, že by se mi hodilo i francouzské jméno.

Jenže ouha, s fráninou jsem byla teprve na začátku, nikdo u nás doma ji neovládal a já skoro žádná francouzská jména neznala. Tehdy zrovna běžel v televizi seriál Julie Lescaut – a já si řekla, „hele, to nezní špatně.“ A bylo to. Kdo mohl tušit, že se mnou ten rádoby pubertální rozmar vydrží tak dlouho…

Původně jsem své jméno samozřejmě vyslovovala francouzsky, /žüli/, což dávalo okolí docela zabrat. Ono se to nezdá, ale pro češtině uvyklá ústa je tohle jméno docela jazykolam…

A jakou výslovnost upřednostňuješ teď?

Českou, což mě samotnou někdy překvapuje, ale je to tak. Když mi na gymplu někteří kamarádi říkávali Julča, pěkně mě to štvalo. Jenže roky plynuly a z mého plánu stát se Francouzkou sešlo – zamilovala jsem se totiž do českého kluka, navíc českého vlastence s nulovou znalostí francouzštiny.

Postupně jsem dospěla k závěru, že když už jsem se rozhodla žít právě s ním a právě tady, česky vyslovované jméno mi poslouží líp.

Dobře, a kde se vzalo to B.? Proč nejsi Julie K.?

Když jsem si tenkrát ve třinácti vybírala jméno, zvolila jsem si k němu i příjmení – Bonnard. A jelikož jsem nebyla žádná troškařka, i druhé křestní jméno – se vším všudy jsem byla Julie Françoise Bonnard. To příjmení mi sedlo natolik, že jsem si na něj založila i mail, který dodnes používám – a taky se pod ním vyskytuju na ksichtknížce.

A navíc, B. neznamená jen Bonnard – je to i první písmeno příjmení mého milého. Takže pokud si mě můj drahý někdy vezme, budu Julie B. zcela oficiálně a papírově – a od všech těch zmatků, kvůli kterým píšu tenhle článek, budu mít jednou provždy pokoj.

A co ta Miriam? Proč jsi tolik let blogovala právě pod tímhle jménem?

Kvůli zachování anonymity. Blog byl od začátku myšlen jako dost osobní a já tenkrát nechtěla, aby ho objevili mí spolužáci, známí… a dokonce ani blízcí přátelé. Miriam mi přišla jako jméno, které nikoho nenapadne si se mnou spojit.

A jak jsem si ho vybrala? Tenkrát mě fascinovalo židovství a židovská kultura a zrovna jsem četla skvělou knihu Gustava Meyrinka Golem. V ní jsem narazila na postavu rabínovy dcery jménem Miriam. A jméno bylo na světě.

Proč jsi z původního blogu odešla a přestěhovala se sem?

Těch důvodů bylo víc. Zaprvé prostá potřeba utéct z blog.cz, než dotyčná platforma zmizí z povrchu internetového. To, že to byl dobrý nápad, dokazuje mimo jiné skutečnost, že během mého dlouhého a úporného stěhování spadl na blog.cz server tolikrát, že jsem to přestala počítat.

U spousty textů, které na původním blogu vznikly, by mi bylo opravdu líto, kdyby měly skončit v propadlišti dějin. Přestěhovat je pro mě byl způsob, jak je zachránit.

A pak… když jsem si procházela jistými životními peripetiemi, mnohokrát jsem si posteskla: „Kdybych tak věděla alespoň o jednom člověku, který řešil něco podobného a dokázal si s tím poradit!“ Nikoho takového jsem ale nenašla a tak jsem si svou cestu musela prošlapat sama – často na místech, kde, jak ostatní tvrdili, nikdy žádná cesta vést prostě nemohla.

Teď si říkám, že kdyby internetem náhodou brouzdal někdo s podobnými problémy, mohla by mu má sdílení dodat trochu naděje a vlít sílu do žil.

A nakonec, mám do tvorby tohoto webu obrovskou chuť – a to je samo o sobě důvod D. Původní blog byl roky mým nejlepším přítelem do nepohody. Ať se jím stane i tenhle blog – a ať je navíc a v první řadě i přítelem do pohody!