Včerejšek a jeho prosluněná obloha. Skoro patnáct kilometrů v nohách, prošlapání cest dosud neprošlapaných. Na stromě u rybníka ke mně přiletěla báseň. O čem, proč, nač? Netuším. Vím jen jedno – bylo krásný zas jednou psát a absolutně nepřemýšlet. Bylo krásný zas jednou nechat verše, aby se psaly samy, aby jen tak vytryskly z mého zírání do vody.
Něco ve mně se probouzí. Něco, co se skrylo pod špatně zahojené jizvy. Něco, co se musí dostat na světlo, aby mé štěstí bylo úplné.
Něco, co se dostává ven právě teď, v těchto dnech.
A světlo utíká po vodní hladině
A světlo utíká jak ruce mé i Tvé
Zastav se na chvíli chci vidět obrazy
Co vítr nakreslil co vlny provází
Však světlo utíká to světlo nezná klid
Světlo jak okamžik nedá se zastavit
Ruka jak okamžik se světlem utíká
Utíká po kůži, čeho se dotýká?
Tam někde v hlubinách v žabinci v rákosí
Tam někde v hlubinách i v krvi cosi spí
Tam někde v hlubinách cosi se probudí
Tam někde v hlubinách kde tma víc nestudí
Tam někde v hlubinách chci tomu jméno dát
Slova však nesvedou dost rychle utíkat
Má slova nestačí i kdyby pot lil z nich
Utíkat za světlem za světlem v rukách Tvých