Poslední dva měsíce se mi daří líp, než kdykoli předtím – a sama mám tak trochu problém tomu uvěřit. Podařilo se mi to, v co jsem doufala, když jsem psala článek A co když je to vážně jen o pocitu?
Přepnula jsem nastavení. Z „permanentní ohrožení“ na „vše je, jak má být“.
A svět se tak nějak urovnal. Věci, které bych ještě před pár měsíci považovala za sci-fi, jsou dnes mou běžnou realitou.
Nějak se mi podařilo sjet z té mé „highway to hell“ a najet na jinou dálnici. Nevím tak úplně, kam vede, ale je mi na ní moc fajn.
Většina zdánlivě neřešitelných problémů mezi mnou a drahým se nějakým těžko pochopitelným způsobem vyřešila – nebo k tomu právě mílovými kroky směřuje.
A já vůbec netuším, jak jsme to udělali. Co jsme udělali. Jestli jsme vůbec něco udělali. Pořád nevím přesně, jak tenhle Přepínač vlastně funguje. Kdybych to věděla,věřte mi, že bych si to nenechala pro sebe.
Jen… mám pocit, že se mi prostě děje zázrak.
Stručně řečeno, před dvěma měsíci jsem absolvovala ženský víkend na Vysočině. Pracovaly jsme s energiemi, objímaly stromy, meditovaly… S drahým jsme si dělali srandu, že jsem si s sebou měla vzít létací koště.
Neměla jsem pocit, že by se tam stalo něco zvláštního. Nezažila jsem bombastickou katarzi jako tenkrát před třemi lety. Jen… jsem se pak vrátila domů a vše bylo jinak. Přepínač se otočil do té správné polohy. A dík Bohu se v ní drží.
Časem o tom určitě napíšu víc, už jen proto, abych poděkovala všem těm úžasným lidem, se kterými jsem se tam setkala.
Teď postačí říct, že můj pocit „něco není v pořádku a za chvíli se stane něco příšerného“, ve kterém jsem žila mnoho měsíců, ne-li let, prostě zmizel. A s ním nějak záhadně zmizela i drtivá většina vnějších okolností, které mě v něm utvrzovaly. Jasně, problémy pořád existují, ale dostaly nálepku zvladatelné. Už je neberu fatálně.
Vzpomínám si na holčinu, která mi tam vyložila karty. „Lepší v tom balíčku snad ani nejsou,“ řekla mi. Nechtělo se mi tomu věřit. Přišlo mi to ujeté. Jenže… následující události vše potvrdily.
To vše mi připomnělo jednu větu z Harryho Pottera. Jo, jsem jeho velká fanynka, i mnohaletá autorka fanfictions, jak si možná někdo všiml díky odkazu pod menu blogu.
„V Bradavicích se dostane pomoci každému, kdo o ni požádá,“ řekl myslím ve druhém díle (mém oblíbeném) ředitel Brumbál.
A víte, já myslím, že to neplatí jen v knížce a v kouzelnické škole. Ale tady, na Zemi. Vždycky a pro všechny.
Když člověk požádá o pomoc, v nějaké podobě k němu přijde.
Nemyslím to tak, že když zajdete za tetou Bětkou a požádáte ji o pomoc se zaplacením dluhů, dotyčná hned vytáhne sto tisíc zpod matrace. Pomoc často přijde z míst, odkud byste ji nečekali. Mě například párkrát v situacích, kdy mě i blízcí přátelé hodili přes palubu, vytáhli z bryndy úplně cizí lidé.
Jedno vím ale jistě – vždycky, když jsem padala na hubu a modlila se: „Pane Bože, prosím, pomoz mi,“ nějaká odpověď dřív nebo později dorazila.
Snad i to mé přepnuté tlačítko bylo a je podobnou odpovědí.
Snad je tohle jeden z klíčů k přehození výhybky.
Každopádně, poprosit nic nestojí a nikomu neublíží. Tak proč to nezkusit?
Určitě o tom všem brzy napíšu víc, tenhle blog mi začíná docela chybět – a je toho tolik, o co bych se s vámi chtěla podělit.
Zatím se mějte! Krásné léto vám všem!
Nemůžu se dočkat, až napíšeš více! Vše to zní až étericky, přesto zcela zahaleno tajemstvím. Zrovna se nacházím na takovém mrtvém bodě – rozcestí – zda-li se to tak dá pojmenovat. Zvláštní je, že cítím napětí, jako by něco mělo přijít. Něco, co momentálně hledám…