Pro lidskou důstojnost

Věřím, že každý člověk má svou hodnotu už jen proto, že je člověkem. Že lidství je cenné samo o sobě. Věřím tomu už dlouho – respektive dlouho jsem tomu věřila u všech, s výjimkou sebe samotné.

Minulý článek jsem psala plná vzteku a hořkosti. Ten však po právě uplynulém víkendu naplněném zážitky docela zmizel. Nejspíš poprvé v životě jsem si uvědomila svou vlastní lidskou důstojnost, nejspíš poprvé neodvozenou od toho, jakou cenu mi připisují nebo nepřipisují druzí.

Bylo to dojemné, neskonale dojemné – a právě proto píšu, píšu, abych ty pocity zaznamenala pro chvíle, kdy zas podlehnu pokušení litovat, že jsem se vůbec narodila.

Vždycky jsem si říkala, že tenhle pocit přijde, až něco velkého dokážu. Až se něco změní. Až se dostanu z toho šíleného cosi, v čem vězím už měsíc. Až se můj milý uzdraví. Až se vdám, jednou provždy pohřbím příjmení, které se mi nezamlouvá – a budu oslovována oním vznešeným slovíčkem Paní. Až porodím dítě. Až mi vyjde kniha. Až…

Jenže já nevím, co bude. Jestli nějaké až nastane. Logika mi říká, že pravděpodobnost, že se dostanu ven z toho, co se mi teď děje, je malá – tedy samozřejmě pokud se jako „dostat se ven“ nepočítá i únik nohama napřed a v dřevěné bedně. Jelikož se mi tato perspektiva nelíbí, na logiku kašlu.

Protože já VÍM, že cesta ven existuje – a že vše dobře dopadne. Dokud dýchám, doufám. A nutno říct, že po intenzivních meditacích dýchám o sto šest.

Proto jsem koupila to nové povlečení. A lístky do divadla na červen. Je to starý trik. Jak v sobě podpořit víru, že máte budoucnost.

Jo, spousta věcí se jeví mírně řečeno hrozně. Ale zažila jsem už horší věci. A dokázala jsem z nich uniknout, jakkoli s jizvami. Jakkoli něco pořád bolí. Ale teď už konečně vím jednu věc:

Nic z toho se nestalo proto, že bych byla špatná. Ani proto, že by byli špatní ti druzí. Prostě se to stalo.

Nevím, co bude za hodinu, nedej Bože zítra. Jenže – to neví nikdo z nás, jen mnozí žijí v iluzi, že budoucnost je jistota, o kterou se mohou opřít. Není. Ani být nemůže.

Vím jediné – že jsem ta, která dokázala uniknout z osobního pekla a přivolat déšť. Mimo jiné. Můžu to dokázat znovu. Nehledě na to, že pro zatím jsem díky Bohu jen v očistci. Je to zlé, ale mohla by to být mnohem horší. A taky lepší.

Zažila jsem v životě dost – a poznala výjimečného muže, kterého si vážím a pořád ho mám ráda, bez ohledu na tu příšernou smršť, co s námi mává poslední měsíc. Ať se stane cokoli, stačilo to. Ať se stane cokoli, životy nás obou, životy kohokoli na zemi, mají cenu. I kdyby měly skončit třeba za pět minut.

Tím neříkám, že chci umřít. To nechci ani trochu. Jen, že mě to neděsí.

Znám příběhy lidí, co se uzdravili z rakoviny v posledním stadiu. A mé vlastní babičce bylo něco málo přes dvacet, když jí doktoři dávali deset let života. Nakonec umřela v nedožitých osmdesáti. Slavná medicína se sekla skoro o půl století. Tak ať mi někdo říká, že zázraky se nedějí!

Věřím, že zázrak čeká i na nás. A že Bůh slyší mé modlitby, které jsem zašeptala dnes u oltáře.

V tuhle chvíli můžu říct, možná poprvé v životě upřímně – zasloužím si to dobré. A věřit, že si to k nám najde cestu.