aneb malá báseň v próze velmi volně inspirovaná Halasovým Já se tam vrátím. To g ve slovním spojení „cigánský děcka“ píšu schválně, vymyslel to tak můj drahý. A berte to jako vyjádření sympatie, i když poněkud zvláštní.
Až se jednou probudím ze smrti…
Až se jednou probudím ze smrti, zavýsknu a poběžím domů, jako malá holka, co se těší na máminy koláče. Jenže to nebude za mámou, bude to za Tebou, protože mý doma je vedle Tebe.
Až se jednou probudím ze smrti, zazpívám v autobuse Ódu na radost a stevardce, co mě přijde okřiknout, budu vyprávět o stým umírání a stým prvým znovuzrození. A ona nepochopí vůbec nic, nebude vědět, že jsem jak krajina, kterou projíždíme, ta, ze které lidi rvaly kusy masa velký jak katedrály a nikdy neřekli promiň, ale zem mlčí a stejně žije dál.
I ze mě rvali kusy duše, smrt se zabydlela v mých důlních jamách, bude tam vždycky, holka jedna zubatá, ale co na tom, když mi život zas zpívá v plicích a v očích, co na tom, když ty dva jsou jako brácha a ségra.
Až se jednou probudím ze smrti, poběžím k Tobě na sídliště, vím, že dnes už tomu tam neříkáš doma, ale co na tom, ta, co se probudila ze smrti, žije v jinejch světech. Poběžím ulicema a cestou někde poztrácím šaty, budu řvát svou Ódu na radost, na život a na smrt a lidi řeknou, podívejte se na ni, nějak v tom hrobě zdivočela, je teď jak cigánský děcka odsud, co flákají školu a jedou bůhví na čem, je stejně rozeřvaná jako oni a taky kašle na všechno.
Až se jednou probudím ze smrti, nepůjdu objímat stromy, ale kusy starýho betonu, řeknu mu, taky jsi umřel a stejně tě tu nechali, smrt a život patřej k sobě a nejde před tím uhnout.
Až se jednou probudím ze smrti, půjdu pozdravit lavičky a autobusák a trolejbusy, skřivánky, ty ne, moc málo mi zpívali, to spíš ty cigánský děcka, co kašlou na všechno, protože nic nemaj. A stejně je tak ráda uvidím.
Až se jednou probudím ze smrti, chci vidět to obyčejný a všední a šedivý, z toho vznešenýho pak jen hory, jen ty vysoký hory, ty hory tam nad panelákama, protože až budu umírat příště, chci, aby to bylo právě v jejich klíně, u jezera a s vytím vlků v zádech. Protože tam bude smrt veliká, ne ubohá.
Až se jednou probudím ze smrti, uvaříš mi kafe a budeš mluvit o obyčejných věcech a já si všechna tajemství zásvětí nechám pro sebe, stejně jsou zbytečný, stačí jen jediný – vrátila jsem se, protože je mi s Tebou dobře.
Až se jednou probudím ze smrti, otevřu Ti svůj klín a budu křičet rozkoší, protože můj orgasmus bude ten nejlepší způsob, jak poděkovat Bohu za život.
Až se jednou probudím ze smrti, nikdy na ni nezapomenu, jako jsem v ní nikdy nezapomněla na život.
A nikdy nezapomenu na Tebe, ať už v životě či ve smrti, nebo někde mezi nimi.
Myslím na Tebe a sním
.Až se jednou probudím ze smrti…
Poslední dny jsou víc než zlý, přišlo období v životě, které dokud člověk nezažije, nedokáže si ho představit, období, kdy sám už nemůže a nejbližší jeho potřebuje pomoct. Je to očistec.
Jsi šťastná žena, že máš po boku muže, který tě podrží, zatím ve chvilkách, které nejsou ještě jedny z nejhorších v životě.
[1]: To je mi moc líto, Sugr… Psát, že bude líp, by bylo pitomý, snad jen, že každé období v životě jednou skončí. A… bohužel věci nejsou tak, jak sis je na základě článku vyložila. Bylo by to krásné, kdyby byly, ale nejsou.
[2]: Bohužel je období v životě kdy se říká, že bude už jen hůř, ale to se tebe netýká ještě nejméně… 50let! 🙂
[3]: Tak si kladu dvě otázky: kolik je asi tobě a kolik si myslíš, že je mně 😀 A ono těžko říct, kdy se to koho týká, znala jsem lidi, co byli totálně zničení, i když jim nebylo ještě ani sedmdesát, ne-li o dost dřív – a jiné, co byli fit po devadesátce.
[4]: Kolik komu je na to tom v životě nesejde jak píšeš, jsou životní etapy, kterými si projde každý, pokud nezažiješ něco na vlastní kůži máš jen "představu" a to je dobře. Opotřebení organismu starých lidí nad 60, nezastaví ani být "fit" po devadesátce. Takových hrdinů, co se stavělo do 80 za "fit", jsem taky znala pár. Fit byli jen před lidmi, přírodu nelze oklamat, ale toto téma není vhodné rozebírat. Musí se prožít, pak lze si vyměňovat zkušenosti se stářím nejen rodičů, prarodičů atd., kteří žijí s tebou či ty s nimi. U této generace se už neříká, že bude líp…, bohužel.
[5]: Já neříkám, že přírodu lze oklamat, jen, že to opotřebení organismu postupuje u různých lidí různou rychlostí. Věř mi, že šedesátníků a starších mám kolem sebe opravdu dost – a liší se to případ od případu. A to "líp už nebude" taky neplatí vždycky, znám i starší lidi, co se dostali z nějaké nemoci a pak ještě deset, dvacet let žili vcelku slušně. A zároveň jsem znala i takové, pro které to "bude líp", na které se těšili, byl konec. Což asi není to, co člověk chce od svého blízkého slyšet, ale zpětně se jim nedivím.
Nevím, kým je pro Tebe ten, koho ztrácíš (pokud jsem si tedy to, co píšeš, nevyložila špatně), ale odchod blízkého člověka je hrozný vždycky a přiznám se na rovinu, že v podobných situacích jsem nikdy nevěděla, co lidem říct…