Kacířská otázka, kterou by si knihomol podle mnohých pokládat neměl. Patrně vám vyskočí nepříjemné asociace. Vzpomenete si na časy a místa, kde byla literatura využívána k propagandě, k vymývání mozků… A pak možná provoláte třikrát hurá l’art pour l’artismu, umění pro umění. Jenže – to, že svět stvořil spoustu pokřivených odpovědí, nám nebere právo ptát se dál. Takže – k čemu jsou knihy? A co vlastně znamená psát je?
Moje odpověď vám asi bude znít banálně. Věřím, že psát znamená dávat. Vždycky, ať už své texty vydáváme v renomovaných nakladatelstvích – anebo schováváme do šuplíku. V tom druhém případě totiž obdarováváme také, byť jen jedinou osobu – sebe.
Od tohoto tvrzení pak odvozuji veškeré své další úvahy o smyslu literatury. Protože – pokud už dáváme, měli bychom se zamyslet, co – a proč. Má smysl dávat někomu beznaděj? Zoufalství? Bludný kruh? Bolest bez východiska? Tunel bez světla na konci? Dali byste svým přátelům takový dárek? Pokud ano, měli by plné právo otlouct vám ho o hlavu. Přáli byste si ho dostat? Nemyslím. A pokud ne, proč tedy něco takového dávat čtenáři? Nebo sobě samotnému?
Ne, nesnažím se tady propagovat nějaký povinný, kýčovitý optimismus. Netvrdím ani, že do literatury nepatří bolest a utrpění. Netvrdím, že umělec nemá právo ničit, bořit. Ničení by však nemělo být jeho hlavním cílem. Ne ničení pro ničení. Pokud zničíme něco starého, pak bychom zároveň měli vzniklý prostor využít pro vytvoření něčeho nového. Protože tvořit je posláním umělce.
Tvořit a naplnit duši toho, koho obdarovává, i kdyby to byl jen on sám. Nikoli přivést příjemce do psychiatrické ordinace. To totiž neprospěje nikomu, snad až na výrobce antidepresiv. (A ruku na srdce, myslím, že ti o zákazníky nouzi nemají…)
Proto má v literatuře místo naděje. A dokonce i láska. Světe div se, i šťastná láska! Kritici, chytejte se za hlavu – také zázraky! Intelektuálové všech zemí, zděste se – šťastné konce!
Ne, nesnažím se tady propagovat červenou knihovnu. Nejsem nijak nadšena prvoplánovou sentimentalitou. Ale prohlašuji, že i takzvaný brak, který někomu dodá chuť do života, má nakonec stokrát větší hodnotu, než sebeintelektuálnější veledílo, po jehož přečtení cítí lidé neodolatelnou touhu odebrat se na Nuselák.
Že je to utilitářské? No prosím, asi je. Že je to nemístné? Možná. Nejsem literární teoretička ani kritička. Jsem jen obyčejná holka, která zbožňuje knihy – a jejíž nejbližší člověk se momentálně nachází ve velmi obtížné situaci – holka, která chce být oporou někomu, koho má ráda, a proto si musí zatraceně dobře hlídat, co si pustí do hlavy.
Protože literatura je tu od toho, aby krmila lidskou duši. A já říkám na rovinu, nechci tu svou přiotrávit!
Je to prostě zábava.
Krásne si to napísala a ja za seba samú tvrdím, že kniha je miestom pre moju fantáziu. Spolu s autorom si tak dokážem predstaviť niečo, čo vo svojom živote neprežijem a niekedy ani prežiť nechcem. S motivačnými slovami sa zblížim a skúsim v nich nájsť spojitosť medzi realitou čo žijem a tým, čo by som chcela žiť a skorigovať si to…. kniha ma učí, napĺňa a rozvíja tak schopnosť písania, ktoré by som nerada schovávala v šuplíku… 🙂 A ty ho neschovávaj tiež. Píš a veľa, pokiaľ môžeš…. 🙂 A v neposlednom rade – optimizmus je liek na všetky negatíva v našom živote. Len s ním sa dá naozaj "nezblázniť"…
Ahoj, chtěla bych tě pozvat na můj blog, kde právě probíhá přihláška do soutěže, byla bych velice ráda, kdyby ses zapojila i ty! 🙂 http://oh-no.blog.cz/1404/competition-epic-song-prihlaska
Knihy miluji a snažím se několikrát týdně si po nocích najít čas na čtení – teď čtu Nick Vujicic – Život bez hranic, předtím to byla Juliánova cesta aneb Putování s mnichem, který prodal své ferrari.
Nevím, možná jsem zvláštní, ale mnohem raději píši než čtu… Každopádně ano, kniha je povětšinou odrazem autorova srdce i duše. Obdarovává všechny okolo, kouskem vytrženého ze svého lůna, co nazýváme fantazií. A to je na tom to krásné. Ba dokonce jedinečné… a že se jedinečnosti v této době nedosahuje právě snadno 🙂