Až na konec bolesti

Po cestě, kterou vyznačí kapky naší krve. Je to tak dobré. Víme, že jsme naživu.

Z lana Provazochodkyně se stala čepel nože. Smekla jsem se po ní a padala. Umírala jsem a znovu se rodila v šíleném sledu, už jsem nevěděla, kde se nachází život a kde smrt. Nemělo to však význam. Byli jedním.

Pak přišla a podala mi ruce. Smrt a já jsme se na sebe dívaly – a věděly, že si rozumíme. Nezúčastněně jsem hleděla na sebe samu – dokud mi Život svou intenzitou přívalového deště div neprorazil cévy.

Ležela jsem na zemi a dýchala jejím dechem. Stejně jako dechem lásky. Neležela jsem však sama a tak můj dech mohl promluvit, aniž by jeho slova vzápětí upadla do nicoty.

Ležela jsem k zbláznění živá a věděla. To jsem neumřela já. Jen můj strach. Můj strach je mrtvý a není víc možné ho vzkřísit.

Ať nyní řekneš cokoli, nebudu se už bát. Rozptýlila jsem popel svého strachu a své bolesti po cestách.

Zbývá jediné. Modlit se, aby zemřel i Tvůj strach, i Tvá bolest.
Nebo je rovnou zabít. Pomalu, ale jistě. Věřit, že jednou rozptýlíme jejich popel na cestách, kam se už nikdy nevrátíme.

***

Psáno 24. dubna tohoto roku. Pod vlivem zážitku, který mě téměř rozmáčkl svou silou. Pokoušela jsem se ten pocit popsat, pochybuji ale, že slova mohou stačit.

Vybrala jsem si svou cestu. Cestu všechno, jen ne snadnou. Jsem vděčná za to, že po ní můžu jít. Protože tenhle rok mi přinesl víc, než v co bych se kdy vůbec odvažovala doufat.

Nejsem na té cestě sama.

Edit: Je červen 2020. V letech 2014 – 2018 jsem si tím, co výše popisuju, prošla ještě mockrát. A myslím, že dnes už vím, co to znamená dojít na konec bolesti. Je to pochopení, že nám ukázala vše, co měla – a že dál trpět už není nutné.