Rozběhla jsem se parkem a nohy mi čvachtaly v blátě. Měla jsem k tomu důvod, troufám si říct, že naprosto zásadní. Hned před domovními dveřmi mi totiž vyrazil dech nádherný západ slunce – takový, který je pro fotografa hřích nevyfotit. Úkol tedy zněl jasně – dostat se co nejrychleji na kopec, odkud je výhled do kraje. A jelikož slunce nepočká, pokusila se nesportovní Julča trhnout rekord v běhu, bláto ne-bláto.
Někde na té rozmáčené cestě jsem minula maminku s malých, tak tří nebo čtyřletým chlapečkem. Prcek se na mě podíval a došel ke zdánlivě logickému závěru, že když může paní běžet bahnem a skákat do louží, on může taky. A tak se rozběhl spolu se mnou.
Asi tušíte, jak to dopadlo. O pár vteřin později se ozval řev zděšené maminky, která dítě neprodleně zpacifikovala.
A já, jelikož mi táhne na třicet, jsem vesele běžela dál. „Počkej pár let, prcku, až budeš velký, budeš si moct běhat, kam budeš chtít,“ zamumlala jsem směrem k mrňouskovi.
A po celý zbytek cesty na kopec jsem děkovala, že jsem dospělá. Že můžu běhat kam chci a umazat se, jak uznám za vhodné.
Možná jsem trochu divná. Mám kolem sebe spoustu lidí, kteří nostalgicky vzpomínají na dětství. Já už jako dítě soudila, že být dítětem je opruz – a těšila jsem se na dospělost. Musím konstatovat, že výsledek nezklamal.
Osobně myslím, že hlavní výhody dospělosti lze shrnout do tří bodů:
Mám právo si zvolit, kde, s kým a jak budu trávit čas.
Pokud na vás v dospělosti bude hrubý kamarád při setkání s partou v hospodě, máte plné právo mu vynadat a následně se sebrat a odejít. Pokud vám ale totéž udělali spolužáci ve škole, školce či družině, museli jste v jejich společnosti zůstat, bez ohledu na to, jak moc nepříjemná pro vás byla. (A každý, kdo kdy zažil šikanu, ví, že nepříjemná je fakt eufemismus…)
Stejně tak když vás vaše práce ničí a ubíjí, máte jako dospělý člověk právo dát výpověď – tedy pokud nepracujete pro mafii či jinou pochybnou organizaci, která vám v případě odchodu hrozí kulkou. Jistě, někdy je těžké najít si jinou práci – a pokud máte hluboko do kapsy, odchází se těžko. Obvykle vás ale nikdo nemůže držet násilím. Jako dítě naopak ze školy odejít nemůžete, dokud si neodsedíte těch devět let. (Samozřejmě, i dospělí si občas musí něco „odsedět“, pokud ale nebudete krást a vraždit, máte slušnou šanci se tomu vyhnout.)
A konečně, pokud jako dospělý nějakou činnost nesnášíte, máte většinou možnost ji buď nedělat, nebo delegovat na někoho jiného – nebo odejít z místa, kde ji po vás chtějí. Pokud je vám například z duše protivné luxování, můžete se na něj vykašlat (obzvlášť pokud žijete sami, pak bude špína vadit jen vám – a nebo vám vadit nebude) – nebo ukecat partnera, aby to dělal místo vás, případně začít vydělávat víc peněz a najmout si uklízečku. S písemkou z přírodopisu se výše uvedené dělá o dost složitěji – a pokud ji přeci jen na někoho delegujete, hrozí malér, když se na to přijde.
Jenže… svět je plný lidí, kteří na výše uvedené zapomněli – nebo si to ani nikdy neuvědomili. Připomínají pak zvíře, které bylo celý život zavřené v kleci – a když mu po letech někdo klec otevřel, ono nevylezlo, protože… protože ho to ani nenapadlo? Protože si nedokáže připustit, že by to vůbec bylo možné? Protože se zkrátka bojí?
A tak zapomínáme na naši možnost odejít a zůstáváme v práci, která nás ničí. Možná si dokonce někdo odškrtává dny do dovolené, jako jsem si já kdysi odškrtávala dny do prázdnin.
Zapomínáme, že si můžeme vybrat, s kým trávit čas – a ztrácíme ho s lidmi, kteří nám pijí krev.
Zapomínáme, že si můžeme vybrat, čemu se věnovat – a skřípeme zuby u činností, které bychom mohli delegovat, nebo se na ně prostě vykašlat.
Zapomínáme, že jsme dospělí.
Když ona má svoboda tu (ne)pěknou vlastnost, že přichází ruku v ruce s odpovědností – a tu není vůbec snadné ovládnout. Obzvlášť když naše dětství a dospívání je tak svázané, jak je, a když trh práce vypadá tak, jak vypadá. Někdy mám pocit, že naše společnost není připravená na to, aby se ze všech stali opravdu dospělí lidé se vším všudy (což mi připadá strašně, strašně smutné), a že kdyby se tak nakrásně nějakým zázrakem ze dne na den stalo, způsobilo by to nejdřív pořádný kolaps.
Máš naprostou pravdu, tohle jsem zapomněla zdůraznit. Svoboda a zodpovědnost jsou nakonec tou nejlepší definicí dospělosti. Osobně si myslím, že jediný způsob, jak si zodpovědnost osvojit, je prostě se chovat svobodně – a několikrát si nabít hubu. Nikdo se ještě nikdy nenaučil zodpovědnosti ve vězení nebo v kleci. A samozřejmě, čím později s tím člověk začne, tím víc to často bolí. Ale… lepší pozdě, než nikdy.
A jo, kolaps by to určitě způsobilo – asi jako kdyby někdo vypustil všechna zvířata ze ZOO:-D A spousta firem by dost možná zkrachovala, protože by tam neměl kdo pracovat… Možná by se nadřeli i rozvodoví právníci:-D Ale nakonec by z toho vyšel mnohem lepší svět:-)
Ano, to si taky myslím, že by výsledný svět byl mnohem příjemnější místo k životu 🙂 Nezbývá než směle vykročit, doufat, že nešlápnem do prázdna, a vzít co nejvíc lidí s sebou 🙂
Pravda pravdoucíí. Hoooodně mi taky pomohlo, uvědomit si vzácnost životního času;)