Kde to rodiče zvorali…?!

…aneb pár úvah na téma současná psychologie a především psychoterapie. Předesílám, že sama nejsem terapeutka, ale mám dlouholeté zkušenosti s pozorováním svých blízkých-pacientů. A některé věci mě za ty roky solidně zvedají ze židle.

Pokud přijdete k psychologovi, dotyčný obvykle začne pátrat po příčinách vašich problémů. To je samozřejmě logický krok a je to naprosto v pořádku. Často na to, abychom něco mohli řešit, prostě musíme vědět, odkud se to vzalo, lidově řečeno, kde je zakopaný pes.

Tak tedy, jdeme spolu s terapeutem psa vykopat. A kde ho najdeme? V našem dětství, samozřejmě. A kdo ho tam zakopal? Naši rodiče, obvykle.

Názor, že naše psychické potíže mají kořeny v dětství a ve výchově, kterou jsme prošli, se v psychologii táhne, pokud je mi známo, přinejmenším od dob Sigmunda Freuda. V zásadě mu nelze mnoho vytknout. Obvykle bývá pravdivý. Ano, nejspíš jste zakřiknutí kvůli vašemu otci, co na vás pořád řval, úzkostliví kvůli úzkostlivé matce, perfekcionisti kvůli rodičům, pro které dvojka nebyla známka. Takový poznatek pro vás může být přirozeně užitečný. Je tu však jedno velké ALE. A sice:

co s tím dál?

Zdravý selský rozum – a rovněž životní zkušenost – mi říkají, že samotné odhalení „viníka“ k vyřešení potíží nestačí. Problém je, že spousta terapeutů a pacientů se v tomto bodě zasekne. Našli příčinu problému. No hurá. Jenže – v tenhle moment mají na výběr ze dvou možných přístupů:

1) Ok, tak vím, kde se stala chyba. To je prima. Jak to můžu napravit? Co můžu udělat proto, aby mi bylo dobře?

2) Ok, tak vím, kde se stala chyba. To je hrůza! Poběžím s tím pěkně za tepla za rodiči, zevrubně jim popíšu, jak mi zničili život, následně o tom povím všem ostatním svým blízkým a po zbytek život budu bědovat nad svým osudem, se kterým stejně nemůžu nic udělat.

Samozřejmě, popis verze 2 je přehnaný a je nutno ho brát se značnou nadsázkou. To ale nemění nic na tom, že v praxi se děje – a není nic pěkného to pozorovat.

Protože – z následujících cest je jen jedna, která vám může pomoct. Ta první. Ta druhá, pokud je mi známo, ještě nikoho z potíží nevytáhla. Právě naopak, dovede lidi stáhnout ještě hlouběji do močálu jejich neštěstí. Kdo se po ní vydá, může se spolehnout na jediné – z malého problému bude za chvíli větší, z velkého obrovský průser.

Co je potřeba si uvědomit, pokud ten průser zažít nechcete?

1) Vaši rodiče vám to neudělali schválně. Samozřejmě, existují určitě i rodiče-sadisti, kteří své děti úmyslně týrají – a takoví nepatří jinam než za katr. Většina chyb ve výchově je však spáchána proto, že to dotyční zkrátka jinak nedovedou. Vychovávají vás, jak nejlépe umí – to znamená nejspíš tak, jak byli sami vychováváni.

Oni si opravdu myslí, že nadávky vám prospějí (protože pak nebudete nafoukaní) a že bez výprasku by z vás nic pořádného nevyrostlo. Váš otec je možná rapl – ale podívejte se na dědečka – a možná vám to začne dávat větší smysl. Tím nechci snižovat to, že vám patrně ublížili. Ale upřímně, když jim to budete vyčítat, komu to pomůže? Vám rozhodně ne.

2) Ok, tenkrát jste byli malí a bezmocní. Teď jste dospělí a máte život ve svých rukou. Takže, otázka nezní, kdo a proč mi ublížil, ale především – co s tím můžu udělat? S traumaty se dá pracovat, různě je překonávat. Je jen potřeba se rozhodnout – chcete být celý život ubohá oběť svých rodičů?

Nebo chcete vzít raději život do vlastních rukou? Dětství skončilo. Teď už to není na mámě a na tátovi. Teď je to na vás. Jo, vím, že za tyhle věty mě asi nemáte rádi a máte chuť na mě řvát, že si to představuju jako Hurvínek válku. Jasně, netvrdím, že to, co popisuju, je jednoduché. Tvrdím ale, že stojí za to se do toho pustit. Ono to, co stojí za to, totiž často jednoduché nebývá.

3) Kecat o věcech je fajn, ale bez činů je to houby platné. Tj. pokud budete neustále každému, kdo je ochoten to poslouchat, vykládat o svých traumatech z dětství, vaše traumata tím nezmizí. Spíš naopak – budete se totiž utvrzovat v tom, že jsou vaší nedílnou součástí, něčím, bez čeho si svůj život prostě nedokážete představit. Klidně si postěžujte, proč ne – ale pak se zvedněte a jděte něco dělat.

Jak to může vypadat v praxi? Zkusme jeden příklad ze života. A jelikož každý zná nejlépe sebe, vezmu jeden osobní. Můj táta byl dost kritický a navíc cholerik. V důsledku čehož jsem měla problém mluvit před lidmi. A to do té míry, že když jsem někdy ve čtvrté nebo v páté třídě měla přednést referát o knížce, nedokázala jsem před třídou otevřít pusu. Jako vůbec. I když jsem knížku přečetla a moc se mi líbila. Jenže ta tréma byla silnější než já.

Jako puberťačka jsem pak podstoupila psychoterapii, kromě ní jsem ale dělala ještě další věci. Začala jsem chodit na hodiny konverzace do jazykové školy. Přihlásila jsem se do dramatického kroužku. A tak se stalo, že ta desetiletá holčička, co tenkrát nedovedla před třídou třiceti děcek otevřít pusu, hrála v sedmnácti hlavní roli.

A jestli jsem se klepala? No jasně. Ale rok od roku je ta tréma menší. Navíc se mi vždycky klepaly spíš nohy, což je míň vidět, než u rukou. Svého času jsem to řešila dlouhou sukní. Dneska už jsem v klidu. V drtivé většině případů. A jen tak mimochodem, ta pusa, co jsem jí kdysi nemohla otevřít, mě živí.

Co z toho plyne? Pokud se něčeho bojíte, prostě to dělejte. Zjistíte, že to není tak hrozný – a strach časem zmizí.

Slovo na závěr – pokud máte terapeuta, který s vámi podrobně rozebere, kterak vám rodiče zničili život, ale nesnaží se vám pomoct nalézt způsoby, jak svůj život změnit, dejte mu sbohem – a čím dřív, tím líp. Najděte si takového, kterého nezajímá jen to, proč máte potíže, které máte, ale hlavně – co se s nimi dá dělat. Ale i tak si pamatujte, že žádný psycholog není kouzelník, který mávne hůlkou a vaše trable budou pryč. Ten dobrý vám ukáže, kudy na ně. Ale ve výsledku to stejně bude hlavně a hlavně na vás.