Ráno mě pravidelně budívá rádio. A tak se jednoho červnového dne stalo, že jsem shodou náhod vstávala do práce s písní Daniela Landy Touha je zázrak. Jakkoli tenhle chlápek je jinak všechno, jen ne můj oblíbenec, dotyčná písnička mě nadchla. Tak moc, že mám do té doby tendenci ji poslouchat pořád dokolečka. Asi proto, že se v ní vidím.
Touha je žít,
zůstat a neodejít.
Touha je padnout a vstát
a rány nevnímat.
Všimla jsem si jedné věci. Že po každém dalším pádu, ať už je jakkoli bolestivý, se zvedám rychleji než po tom předchozím. V pekle Zlého roku jsem vězela patnáct měsíců. Na vyhrabání se z mého posledního březnového držkopádu už mi stačil měsíc jeden.
Heslo „co tě nezabije, to tě posílí“, mi vždycky lezlo na nervy, ti, co se jím oháněli, pak ještě víc. S postupem let ale docházím k závěru, že na něm něco je. Pády člověka zocelí. Nešťastná už jsem byla dost. Tak nějak mě to přestalo bavit.
To neznamená, že mi občas není smutno, že občas nebulím jako želva. Jo, bulím a vždycky budu. A víte co, byla bych spíš nervózní, kdyby to tak nebylo. Protože, do háje, jsem člověk – a člověk má už ze své podstaty emoce, ať už pozitivní, nebo negativní. Nějak netoužím po tom poustevničit někde v jeskyni a hledat absolutní vyrovnanost. Chci se smát i brečet – a blbnout.
Je to něco jak dech,
jak přání na křídlech.
Je to nemožnej cíl,
kterej jsi vymyslil.
Je spousta malých cílů, které si v poslední době plním. Asi proto, že zatím nevím, jak na ty velké, nemožné. A tak si dělám radost. Maličkostmi.
Jako třeba přespat venku v lese ve spacáku a pak ráno vítat Slunovrat se svíčkou u rybníka. V půl pátý, prokřehlá s nohama od rosy a pocitem, že jsem něco mezi magorem a čarodějnicí. Zapaluju svíčku a prosím Toho nahoře za všechny mý veliký, zdánlivě nemožný cíle. A za něj, samozřejmě. A pak běžím domů, zcivilizuju se, odhodím svou podobu divoženky a jdu do práce, jako by nic. Ať už vše dopadne jakkoli, zážitek to byl parádní.
Nebo courání po rybnících naší periferie. Taneční pro dospělé. Rekvalifikace, na které jsem potkala fajn lidi. Nová ložnice, která už je vybraná a bude na svém místě do konce července. Nebo cesta do Itálie, která mě čeká potom. Psaní povídky, která je sice možná zoufale pubertální, ale která mě baví. Psaní tohohle blogu.
Letos v březnu, když mi bylo hodně, hodně ouvej, jsem si vzpomněla na výrok jakéhosi klasika, jehož jméno jsem dávno zapomněla. „Když procházíš peklem, nezastavuj se.“
Zařídila jsem se podle toho. Teď už je peklo dávno za mnou, ale zastavovat se mi pořád jaksi nechce.
Je to jak sen,
co ráno rozpustil den.
Nic není dost velkej cíl,
aby ses nepokusil!
Volej k nebi přání
a všechno bude k mání
A jo, chtěla bych, aby byl u toho všeho. Chtěla bych to všechno společně s ním. Zažívat fajn věci sama je prima, ale zažívat je s milovnou bytostí má úplně jiný rozměr.
Chtěla bych s ním žít.
A nemá cenu lhát, taky se toho bojím. On není jediný, kdo má strach. Bojím se své vlastní povahy, ještě jsem se tak docela nesžila s její divokostí. Vím, že žít s druhým člověkem je něco, co zatím prostě neumím. Jsem ze své podstaty samotářka a těžká individualistka. Z představy skutečného soužití s něčím větším, než je moje kočka, se mi klepou kolena. Jenže – je tu touha. Větší než strach.
Chtěla bych rodinu. S ním.
A toho se taky bojím. Bojím se, že nebudu moct otěhotnět, protože můj cyklus je na tom s pravidelností hůř jak jízdní řády českých drah. Bojím se porodu, respektive porodnice, protože jsem vyslechla tisíc a jednu historku o neschopnosti nemocničního personálu a jejích tragických následcích. Ze všeho nejvíc se bojím, že budu mizerná matka.
Na druhou stranu, neznám rodiče, který by něco nezvoral a alespoň trochu své dítě nezdeformoval. Takže kdyby všichni měli uvažovat jako já a chtít být dokonalí, lidstvo by už dávno vymřelo.
Chtěla bych někam patřit.
„Teď patříš ke mně,“ řekl mi před čtyřmi roky. Platí to ještě? Nevím. Doufám a děsím se zároveň. Patřit někam a k někomu, respektive patřit k němu, je moje největší životní touha – a zároveň největší strach. Protože to znamená obrovskou zranitelnost.
Upřímně, kdybyste znali dopodrobna mou životní situaci, asi byste mě považovali za cvoka. Úplného. A moje touhy za science fiction.
Jenže mně je dneska tak nějak fajn. Dost fajn na to, abych věřila, že…
Touha je zázrak, kámo, zázrak!
A ještě toho Landu komplet:
Neměla bys myslet na obavy. Jako každý má z něčeho strach, ale jak říká moje kamarádka: " to na co myslíš, to si k sobě přitáhneš".
Takže mysli na to po čem toužíš, a přitom buď opatrná. 😉
Jako v některých situacích co zde píšeš, mám také obavy. Mě přijde, že jsme v něčem na stejné vlně.
Takže nejlepší je si zpívat a přitom myslet na to, po čem toužím.
A teď si tu písničku budu zpívat snad celý týden. 😀
Pěkný článeček. 🙂 Máš pravdu, to s tím, jak pády člověka zocelují. Mohou být dost zlé a když jsi na dně, máš pocit, jako by to nikdy nemělo skončit, když jsi raněná nebo osamělá nebo prostě máš jen zlost na celý svět… ale z každého takového pádu se vždycky dostaneš snáz, protože už to znáš a už víš, jak se bojuje, znáš ta pravidla. Zrovna jsem se z jednoho dna zvedla a snažím se žít s tímhle vědomím a s novou silou, kterou jsem našla. Btw… Zlý rok? Taky si pojmenováváš temná období? :'D Já nerada vzpomínám na Temný prosinec. :'D
A co se týče druhé části článku – je přirozené, že máš strach ze žití s milovanou osobou, ale pokud po tom toužíš, je to jedině dobré znamení. Taky jsem měla hrozný strach, ale šlo to všechno hladce a jsem teď o tolik šťastnější, když se vracím domů k němu. Držím ti palce. 🙂
[1]: Děkuji moc. Vnímám to podobně – jen si myslím, že někdy je prostě potřeba ze sebe ty obavy někam vysypat, vypsat se z nich, vymluvit, vykřičet – jinak člověku hryžou v podvědomí a to je pak jen horší…
[2]: Děkuji a držím palce, ať si své zvednutí ze dna pořádně užiješ! Název Zlý rok byl takový trik – říkala jsem tomu období takhle od začátku, protože jsem tak chtěla trochu obelstít Osud – a přesvědčit sebe samu, že déle než rok to prostě trvat nemůže. Zabralo to – vše skončilo po patnácti měsících. Mimochodem, potom následovat Pohyblivý svátek – jedno z nejhezčích období, co jsem kdy zažila.
Koukám, že se s tebou shodnu opravdu na mnoho názorech, další téma a další článek, v němž se v průběhu četní vidím :)…Nerada bych zveličovala, kolik hrůzostrašných zážitků jsem během svého krátkého života zažila, ale můžu s jisototu podotknout, že toho bylo chvílemi přespříliš…tedy zejména v době, kdy jsem se dotkla dna.
Ale teď, když se na to období, takřka s ročním odstupem podívám – docházím najednou k tomu, že vlastně děkuju za vše, co se stalo…
Děkuju z hloubi duše za ty probrečený a opilý noci, kdy jsem si přála jediný – vytratit se.
Nevím, jestli se s dalším odstupem času tomu začnu někdy smát, ale zmenší se mi jizvy.
Vlastně ani nechci, aby se mi ty rány vytratily – připomínají mi totiž to, co už jsem všechno překonala.
[4]: Jizvy člověku nezmizí nikdy. Ale jak píšeš, není to od věci, ukazují, že nejsme žádná ořezávátka. A i s nima se dá žít a dobře žít. Jen… je to pak trošičku jiné. Ani lepší, ani horší, prostě jiné.