Nejsem rasista, ale..?! – o jedné pokrytecké větě

Nechtěla jsem se rozčilovat. Ne, opravdu ne, pořád jsem si opakovala, že tohle je blog jedné lyrické básnířky a podobný článek sem nezapadne. Ale nemohu si pomoct. Protože jsem v úvodu slíbila, že budu psát pravdivě a bez cenzury. Protože nenávidím pokrytectví.

Stejně tak jsem se nechtěla probírat články na téma týdne, protože jsem tušila, jak to dopadne. Ale věta „nejsem rasista“ následovaná výčtem, proč má dotyčná osoba problém zrovna s Romy, mě skutečně zvedla ze židle. Jak úžasný rozpor mezi touto větou a zbytkem textu! Ano, ve škole nás všechny naučili, že rasismus je něco špatného. Jenže asi většině z nás zapomněli vysvětlit, že nebýt rasistou není totéž, jako to o sobě pouze prohlašovat. Naučili nás odsuzovat slovo, nikoli jeho význam.

Vzpomínám si na pár příkladů, které jsem za svůj život zaslechla:

Otec k dceři: „Já nejsem rasista, ALE černocha mi domů nevoď!“

Babička k vnučce (poté, co se dotyčná jen tak mezi řečí zmínila, že předkové kluka, do kterého se bláznivě zamilovala, byli pravděpodobně Židé odněkud z východní Evropy): „Víš, já nejsem žádná antisemitka, ALE…“ (Předcházelo i následovalo lomení rukama.)

Větu „Já nejsem žádný antisemita, ALE“ použil i jistý pán, který mi předtím sáhodlouze vykládal o jakémsi šíleně tajném, zapeklitém a celá staletí trvajícím židovském spiknutí majícím za cíl ovládnutí této planety a nejspíš i přilehlých galaxií. Použil ji tehdy, když už jsem ho měla opravdu dost – a začala se hádat.

Na základě výše zmíněných zkušeností ve mně věta „nejsem rasista, ale“ vzbuzuje značné podezření. Podezření, že se jí dotyčná osoba jen snaží ospravedlnit, než se pustí do ukázkově rasistického monologu.

Ne, nechci se tady stavět do role odbornice na romskou problematiku. Tou totiž nejsem a nemám potřebu předstírat opak (na rozdíl od mnoha jiných, chce se mi dodat). Mnoho Romů jsem v životě osobně nepoznala, i když žiju ve čtvrti, kde jich je docela dost. (Jenže já obecně vzato nemám skoro žádné přátele v sousedství.)

Vzpomínám si matně na dva, holčinu, se kterou jsem si hrávala jako dítě – a kluka, který se mnou chodil na základní škole do třídy. Neříkám, že se ke mně choval vyloženě hezky. Ovšem ve srovnání s tím, co mi prováděli jiní spolužáci, se tomu rozhodně nedalo říkat šikana.

Ti, kvůli kterým jsem z dotyčné školy nakonec raději odešla, byli bílí. Pokud bych měla uplatňovat princip kolektivní viny, musela bych tehdy nevyhnutelně dojít k závěru, že typickým rysem bílých kluků je zvyk nedopřát ani chvilku klidu komukoli, kdo má tu smůlu, že dokáže psát bez chyb a jde mu matematika.

Zní to absurdně, že? Jenže – následující věta stojí na úplně stejném principu jako tvrzení „Romové zneužívají sociální dávky“. Stále jde o totéž – soudíte skupinu. Lidi, které neznáte. A to v lepším případě na základě zkušenosti s určitým konkrétním příslušníkem dané skupiny – v horším na základě informací z televize či typu „jedna paní povídala“.

Nebo různých hromadných mailů se zaručeně pravdivými informacemi, kolik že ti Romové ze státu ždímají. Lidé jako by zapomněli, že k některým zdrojům zpráv je potřeba přistupovat s mimořádnou opatrností. Alespoň minimální opatrnost je pak na místě vždy, když přejímáme nějaké informace.

Ne, nechci tvrdit, že všichni Romové jsou vzorní. Chci ale říct, že je absurdní přisuzovat někomu nějaké povahové vlastnosti na základě toho, že je Rom. Jak se cítíte, když přijedete do západní Evropy – a tam se na vás dívají jako na potenciálního zloděje, protože jste Čech? Dnes už podobný přístup naštěstí není tak častý, ale svého času…

Přisuzovat určitým etnikům vlastnosti, které jsou pro ně údajně typické, může na první pohled vypadat celkem nevinně. Někdy je to legrační. „Češi pijí nejraději pivo.“ Jenže já jsem Češka – a pivo opravdu mít nemusím, zdá se mi příliš hořké. Raději se napiji vína. Nejsem tedy spíš Francouzka nebo Italka…? „Korsičané jsou líní.“ „Romové zneužívají sociální dávky.“ A pak postupně končí legrace, zvlášť ve chvíli, kdy se dostaneme k Dělnické straně – a následně k Hitlerovi.

Ne, tady nejde jen o Romy. Jde o nás o všechny. Jde o princip. O to nepřistupovat k lidem ve stylu: „Aha, on(a) je (např. Rom(ka)), z jehož vyplývá, že (např. zneužívá sociální dávky, krade atd.)

O to, aby se věta „nejsem rasista“ nestala pouhou pokryteckou frází.