Protože právě na ně se měří čas. Který neplyne stále rychleji a rychleji, plyne pořád stejně a na nás záleží, jak s ním naložíme. Jsou chvíle, které se vám uloží do paměti. Okamžiky věčnosti. Ty, během nichž zapomenete, že něco jako čas existuje. Chvíle, které neumírají. Nikdy.
Nezáleží, kolik času uplyne. Záleží na tom, co přetrvá. Nač se za něčím honit? Namlouvat si, že nemáme čas. Máme jen přítomnou chvíli. A na nás záleží, jestli z ní uděláme něco nesmrtelného. Něco, co si v sobě poneseme už napořád.
Okamžik věčnosti
Snad znovu uvidím Tě až za spoustu let
Tvá krása bude jen prach historie
Budeš si vůbec ještě podoben?
Já prosit budu o tmu, co vše skryje
Nesnesu vidět zpráchnivělý sen
Svůj sen v Tvé tváři dávno bez půvabu
Však stokrát může být
Svět prost vší radosti
Okamžik v sobě mám
Útržek věčnosti
Snad znovu uvidím Tě v jiném století
S jménem i tělem jiným v jiném čase
Budu si myslet, že jsem šílená
Stopy nebude po Tvé dnešní kráse
A oči nepochopí, proč Tě duše zná
Poběžím za obrazem, který nikdo neuvidí
Však stokrát může být
Světu to ke zlosti
Okamžik v sobě mám
Útržek věčnosti
Zajímavý dasign! 🙂
Je to skvělá báseň, ale zároveň smutná. Ne že by mi nějak zkazila náladu, ale celkem mě dojímá. Je těžké ztratit blízkou osobu a chápu vše z té básně. Dá se říct, že bych se do toho mohla vžít. 🙂
Sice máme jen přítomnou chvíli, ale právě, že nikdy nevíš, kolik těch chvil ještě zbývá… Proto se někdy za něčím honíme. 🙂 Abychom stihli, co stihnout chceme.
A krásná báseň.
Jako vždycky krásné a ta báseň mě dojala, nutí člověka přemýšlet, ostatně to všechny tvoje články a básničky.
Mám chuť připsat i něco víc, ale zároveň cítím, že bych nedokázala přesně vystihnout to, co momentálně cítím.
Tak druhá strofa hovoří za vše.Myslím, že to, o čem v ní hovoříš, musel zažít snad každý. Jo, čas je i krutý, na druhou stranu ale umí i pomoci!
Krásný příspěvek. Připomněl mi film Atlas mraků. 🙂