Proč už nechci být feministka

aneb Lesk a bída ženské emancipace. Varování: tenhle článek vás možná naštve. Možná dokonce hodně. Ještě před pár měsíci by mě něco podobného naštvalo taky. Jenže…

Určitě je znáte taky. Mladé, krásné a úspěšné. Velmi emancipované, přitom ovšem rozhodně nevypadají jako feministky z karikatur. Mají vysokoškolské vzdělání, umí několik jazyků, v práci je všichni respektují, dokáží se postarat samy o sebe a vůbec mají vše, co potřebují.

Až na jedno. Nemají muže.

Výše uvedené platí o většině mých kamarádek. Pro ty nejbližší to pak platí bez výjimky. Samozřejmě, jistě mi namítnete, že být single není nic špatného. Odpovím vám, že není, pokud to člověku vyhovuje a pokud se tak cítí šťastný a naplněný. To bohužel o mých kamarádkách neplatí. Ten muž jim chybí.

A já? Já jsem případ velmi podobný. Stejně jako mé kamarádky mám v životě spoustu věcí, na které můžu být hrdá. Lze říct, že jsem inteligentní a schopná. Ale… ale právě teď je mi do pláče, jsem až po okraj plná smutku, protože…

…protože můj milý mi dal před pár dny sice diplomaticky, ale zato dost jasně najevo, že mě teď měsíc nechce vidět. Je mi to moc líto a hrozně se mi po něm stýská, chybí mi téměř hmatatelně.

Tak. A je to venku. Úspěšná feministka Julie B. právě brečí kvůli chlapovi.

Říkám si – proč? Proč jsou mé krásné a úspěšné kamarádky celé roky samy a proč přede mnou člověk, kterého miluju, pořád utíká?

A odpověď se nakonec našla – protože my samy se chováme jako muži. Myslíme jako oni, jednáme jako oni, plníme všechny mužské role, máme mužské vidění světa a mužskou energii… Pro dalšího muže vedle nás prostě není místo.

Jenže nejsme lesbičky a tak se trápíme.

Promítám si zpět svůj život. Co bylo správně pro tu malou holčičku? Být kurážná, silná a nebrečet. (Poslední zmiňované bylo tak důležité, že jsem v dospívání hodně trpěla tím, že plakat prostě nedokážu. Uzdravilo se to až v dospělosti. Když jsem se zamilovala do mého drahého.)

Být úspěšná, být nejlepší ve třídě. Podávat perfektní výkony. Umět se rvát. O všechno. Upřímně, až do minulého týdne jsem věřila, že život je nikdy nekončící bitva. Pokaždé, když jsem prohrála, říkala jsem si: „Nebylas dost silná.“

V pohádkách mi vždycky byli bližší hrdinové než hrdinky. Nudila mě představa, že jsem princezna, co zadává úkoly. Místo toho jsem si sebe představovala jako rytíře, co ony úkoly plní. Když pak nadešel čas poohlédnout se po partnerovi, odmítala jsem vytrvale všechny, kdo o mě projevili zájem – chlap přece nebude určovat, jestli s ním budu chodit!! – a místo toho jsem si sama vyhlédla svého krásného, milého a chytrého prince, u kterého bylo od začátku jasné, že bude obtížné si ho získat. A taky že bylo a je.

Byla jsem – stejně jako mnoho jiných dívek mé generace – vychována k tomu, abych si uměla poradit v mužském světě. Abych dokázala s muži bojovat a vyhrát. To bylo určitě správně a nepopírám, že podobné dovednosti dnešní žena potřebuje jako sůl. Jenže…

…jenže už mě nikdo nenaučil, jak se alespoň někdy chovat žensky.

Protože ve světě, který se ohání emancipací a rovnoprávností, je ženskost považována za cosi méněcenného. A velmi často poněkud paradoxně nejvíc samotnými feministkami. Samozřejmě netvrdím, že jsou takové všechny… ale o těch, co znám osobně, to platí – a věřte mi, že v prostředí, kde se pohybuju, není feministek zrovna málo.

Je to starý příběh. Zkuste si vzpomenout z hodin dějepisu, jak vypadala emancipovaná dívka v době bouřlivých společenských změn krátce po první světové válce. Krátké vlasy, rovně střižené šaty, které co nejvíc zakrývaly ženské křivky. Ideálem byla malá ňadra a úzké boky. Tj. emancipovaná dívka měla svým vzhledem působit jako chlapec. (Ne náhodou se tehdy objevilo slovo la garçonne – což lze volně přeložit jako klukanda.)

Přijde mi, že dnešní způsob uvažování o ženské emancipaci je v zásadě velmi podobný.

Jenže, dovolte mi logickou námitku – pokud je žena rovnocenná muži, proč by se měla snažit se mu podobat?

Logické je přece napodobovat někoho, kdo je lepší než já. Takže – pokud se snažím napodobit muže, neuznávám náhodou nakonec, že je mi nadřazený? Když se na to člověk podívá takhle, výsledek zrovna emancipovaně nezní, právě naopak.

A kdyby se to zastavilo jen u napodobování vzhledu… Někdy jsme schopny dojít až ad absurdum. Nedávno jsem slyšela, že jakási chytrá hlava vymyslela pro dámy cosi jako trychtýřky na močení, protože je přece tak nespravedlivé, že žena na rozdíl od muže nemůže vykonat potřebu vestoje. Bez komentáře.

Prosím, nechápejte mě špatně. Netvrdím, že bychom se všechny měly obléct do dlouhých šatů a zástěr a mazat domů k plotně. Jde spíš o to, že jsou problémy, které žena mužským způsobem nevyřeší. Mám na mysli především problémy ve vztazích.

I já se svou Situaci pokoušela řešit chlapsky. Vyhlásila jsem jí válku. Jako rytíř jsem vytáhla do boje. Chvíli to vždycky funguje. Chvíli. Jenže teď začínám chápat, že trvalého vítězství takhle nikdy dosáhnout nemůžu. Nikdy takhle nemůžu dojít k tomu, co v životě opravdu chci.

Pokud mám opravdu uspět, je třeba jít na věc žensky.

Což se lehko řekne, ale hůř udělá – protože… protože… ženský způsob řešení problémů je něco, co jsem se nikdy nenaučila. Není to tak dávno, co jsem jím dokonce pohrdala.

Ale – mám dvě možnosti – buď donekonečna brečet, že přede mnou muž, kterého miluju, utíká – anebo přiznat vlastní zodpovědnost a něco změnit. Mám jen matnou představu o tom jak. Přesto se o to pokusím. Půjdu po cestě, u níž znám sotva pár následujících kroků. A budu věřit, že postupně přijdu na to, co je třeba.

Protože to, co je v sázce, mi stojí za to učit se. I něco úplně nového. I něco velmi těžkého. On mi za to stojí.