Přiznání vyděšené ženy

Ano, mám strach. Protože jak se zdá, Zkouška přišla. Však víte, ta ťafka, co se dostaví vždycky, aby vás vyzkoušela, jestli to s tím novým začátkem myslíte fakt vážně.

Jako když dostanete chřipku, zrovna když se snažíte posílit si imunitu, jako když vás vyhodí z práce, zrovna když jste chtěli máknout na své kariéře…

Tak nějak jsem počítala s tím, že to přijde. Ale stejně jsem vyplašená. Proto píšu tenhle článek. Tentokrát nečekejte žádný motivační ani umělecký text. Potřebuju se jen vypsat. Proč na blog? Protože mi to dává pocit, že to vše někomu sděluju. Jinak totiž nemám komu.

Stručně řečeno, zdá se, že jsem udělala chybu. Ještě se mi nepodařilo přesně zjistit jakou, vypadá to ovšem, že se dostaví trest. Tvrdý. Tresty za chyby v jisté oblasti mého života bývají vždycky tvrdé.

A až se trest dostaví a až mě to bude zas příšerně bolet, budu mít na výběr. Buď zůstat ležet na zemi a lízat si rány – anebo sebrat všechny síly a vyškrábat se zas na nohy. Pokud zvolím možnost a, výsledek se dá předpokládat – spadnu zpět do té hrůzy, v níž jsem živořila patnáct měsíců.

Z pouhé myšlenky na to se mi zvedá žaludek. Cokoli, cokoli, cokoli – jen ne zpátky tam!!!

Můžu to zvládnout? Cíl, který jsem si stanovila, je obtížný. Velmi obtížný. Není nikdo, kdo by věřil, že to dokážu. Pokud skončím zpět v Trýznivém městě, v mém soukromém Pekle, nikoho to nepřekvapí. „My ti to říkali,“ zarecitují všichni sborem. To, co jsem si předsevzala, považují za nemožné.

Před nedávnem jsem prohlásila – čert ví, odkud tu myšlenku mám – že na to, aby se člověk dokázal zvednout ze dna, potřebuje jednoho jediného člověka, který by v něj věřil. Snažím se být tím člověkem pro druhé. Mám takového i já? Ano. Sebe.

Někdy je těžké být na víru sama. Nejspíš je to tak ale lepší. Není nakonec tou největší chybou někoho potřebovat? Dnes jsem si to plně uvědomila – je zde totiž jistý člověk a já se nemohu zbavit pocitu, že ho potřebuji. Možná tohle je ta Chyba, které jsem se dopustila, ta, za kterou mám teď zaplatit.

Kdysi – už to budou tak dva roky – jsem dělala jistou meditaci. Na jejího autora se bohužel nepamatuji, ani na knihu, ze které jsem ji vyčetla. Šlo o to, že si představujete, že stoupáte po schodech do nebe. Abyste tam však mohli vstoupit, musíte se na každém schodu něčeho vzdát. Až vám nakonec nezbude vůbec nic. Pak budete vpuštěni dovnitř.

Smyslem je, aby člověk na ničem a na nikom nelpěl. Stoupala jsem po těch schodech a celkem bez potíží odkládala vše materiální, pak jsem se rozloučila s přáteli, s rodinou…

Jenže pak přišel poslední schod, na kterém jsem měla nechat svého drahého – a já se zastavila. Dál to prostě nešlo. Respektive, nechtěla jsem. Zamumlala jsem něco o tom, ať si ten ráj strčí za klobouk, že za tuhle cenu tam nechci – a ukončila meditaci.

Od té doby jsem to už nikdy nezkusila. Vím, že bych na těch schodech dopadla pokaždé stejně.

Tak. A je to venku. Právě jsem se přiznala ke své největší slabosti. Můžu si stokrát přečíst v milionu chytrých knih, že mé štěstí záleží jen na mně a že nijak nesouvisí s vnější realitou, můžu si to opakovat do aleluja – ale když dojde na lámání chleba…

Stručně řečeno, jsem člověk velmi nemoudrý a k osvícení mám daleko asi jako hlemýžď z Prahy do Tibetu.

Nebo jsem prostě jen úplně normální zamilovaná ženská?

Jestli je tam nahoře Bůh, musí ze mě mít náramnou legraci. Něco mi ovšem říká, že tu má patrně z většiny lidí. Být Bohem musí být náramně zábavné…

Být v Situaci už tak zábavné není. Vím, že bych měla být láskyplná od rána do večera a od večera do rána, ale prohlašuju otevřeně, že Situace je pěkně hnusná děvka. A proto tuhle-bitvu-prostě-nevyhraje!!!

Já, Provazochodkyně, Tanečnice nad propastí, jsem se po patnácti měsících vydrápala zpět na své lano. Zlámané kosti mi srostly, byť ještě pobolívají. Lano není pevnější, než bylo tenkrát, lépe řečeno – dnes se ještě ke všemu houpe ve větru.

Když spadnu, nikdo mě nechytí. Když spadnu, zlámu si zas všechny kosti. A víte co? Ono to vlastně nevadí. Protože každá, i ta seberozbitější kost v lidské duši nakonec zas sroste. Někdy to trvá celé věky. Ale nakonec to vždycky přijde. Když si člověk vybral život na vysutém laně, musí s pády a zlomeninami počítat.

Blížím se ke konci. Napsala jsem článek. Promáčela tři kapesníky. A je mi o hodně líp. Jsem odhodlaná tentokrát Zkoušku zvládnout.

Milí čtenáři, pokud jste došli až sem – a pokud se náhodou snažíte o něco, co všem okolo vás přijde zhola nemožné a pokud jste na to úplně, ale úplně sami, vězte, že ve skutečnosti zas tak sami nejste.

Za těmito písmenky se totiž skrývá někdo, kdo se cítí stejně jako vy. Kdo se právě přiznal ke slabosti, i když má téměř v popisu práce být silný čtyřiadvacet hodin denně, sedm dní v týdnu a tak dále. Jenže, nakonec se oklepeme, nakonec se dokážeme oklepat.

Don Quijote sebral veškerou svou kuráž, nemá sice už žádnou Rosinantu, na kterou by usedl – a Dulcinea skončila čert ví kde – přesto však zvedá meč, pevně odhodlaný tentokrát nakopat tomu zatracenému větrnému mlýnu zadek.

Protože přesně to nám říkají. Že bojujeme s větrnými mlýny. My ale víme svoje. Že vyhrajeme. A pokud jsme třeba jediní na světě, kdo to vědí – i to je dost.