Další díl poněkud bláznivého příběhu paličaté mladé ženy Apoleny a realisticky založeného kupce Bartoloměje konečně spatřil světlo světa.
Pojďte tedy se mnou, vy všichni, kdo se nebojíte snít, kdo máte rádi pohádky – a to nejen o Vánocích – kterým nevadí trocha romantiky – a kteří se ztotožňujete s následujícím výrokem Alberta Einsteina: „Logika vás dostane z bodu A do bodu B. Představivost vás dostane kamkoli.“
A kam dostane Apolenu a Bartoloměje? O tom vám mnohé napoví následující kapitola.
Kapitola 4.
Cesta mu ubíhala příjemně, poklidná, zcela normální cesta bez podivných řečí bytosti, jejíž způsob uvažování naprosto neodpovídal ničemu z toho, co Bartoloměj kdy poznal – a že za ty roky putování poznal mnohé! Místy ho lehce zamrzelo, že se od ní nedozvěděl víc.
Například co že to měl její Emil vlastně za podivnou nemoc, která mu bránila sdílet život se ženou, proč od Apoleny odešel – a proč tu skutečnost právě ona snášela tak špatně, když se – alespoň pokud bylo Bartolomějovi známo – všechny jeho ostatní bývalé milenky těšily výbornému zdraví.
Kdyby mi převyprávěla celý svůj příběh, zapamatoval bych si ho – a mohl s ním sklízet úspěchy po hospodách, uvažoval Bartoloměj. Lidé milují tragická vyprávění o lásce, právě za ně platí nejlépe. Dokazují jim, že není třeba závidět těm, kteří prožili mnohem víc než oni – protože za velké city se platí strašlivá cena.
Apolena je přesně ten typ hrdinky, která by mi vydělala na přímo opulentní večeři… Ale což, teď už se nedá nic dělat. Znám dobrých příběhů dost.
Zatímco takto přemýšlel, slunce vystoupalo na obloze, jak nejvýš se mu v oné bledé, ponuré zimě mohlo podařit – a Bartoloměj usoudil, že by si mohl dovolit zastavit se na oběd. Znal cestu a věděl, že každou chvíli musí narazit na zájezdní hostinec. Nemýlil se. Ano, tady to je! Teplá polévka, pivo, dobrá, tučná pečeně…
„Být vámi si tady žádné maso nedávám,“ ozvalo se od vedlejšího stolu. Bartoloměj se otočil a spatřil zamračeného mužíčka s malýma očima a rezavými vousy. „Ne, tady opravdu ne, spokojte se se zelím, s bramborami a s pivem jako já. Říká se, že zdejší hostinský připravuje místo zajíců kočky.“
„Ať si vaří třeba krysy, já mám hlad a sním cokoli, jen když to bude pořádný kus masa,“ odsekl Bartoloměj a chystal se poručit si pečínku. Jeho soused se však nedal odbýt.
„Cožpak nevíte, že kočka je posvátné zvíře felské Bohyně? Pokud ji sníte, stihne vás strašné neštěstí.“
Bartoloměj protočil oči v sloup. Zase jeden pobožnůstkářský hlupák – a navíc, co se mu má co plést do oběda! „Hej, hostinský, přines mi pečeného zajíce,“ zvolal co možná nejhlasitěji.
Zrzek obrátil oči k nebi. „To od vás není moudré, pane, věru ne! Bohyně je laskavá, ale ty, kdo se protiví jejím zákonům, trestá strašlivě. Kdybyste jen věděl, co postihlo kováře od západní brány! Nebo soukeníka z Dlážděné ulice za chrámem. Nebo básnířku Apolenu. Nebo…“
„Básnířku Apolenu?“ Bartoloměj zbystřil. Mohl si stokrát říkat, jak rád se jí zbavil a že o ní nechce do nejdelší smrti ani slyšet, ta žena probudila jeho zvědavost. A když teď náhodou zaslechl její jméno, nemohl si nechat ujít podrobnosti.
„Ano, přesně tu, cožpak jste neslyšel o neštěstí, které ji potkalo?“
„Ale ano, slyšel.“ A na rozdíl od tebe přímo z první ruky, dodal v duchu. „Slyšel jsem, co se jí stalo, ale neslyšel jsem nic o tom, že by ta ubožačka jedla kočky.“
„Nevím, jestli jedla kočky, vím ale jistě, že ji Bohyně zatratila. To ví celá Felis, ostatně se to stalo o Dni svící, v chrámu a všem na očích.“
Bartoloměj se zamračil. Věděl moc dobře, co je to Den svící. Konal se vždy první úplněk po letních Slavnostech slunovratu a byl svátkem všech felských nevěst. Každá dívka, která se měla provdat, si toho dne oblékla své nejlepší šaty a kráčela spolu s ostatními k hlavnímu chrámovému oltáři, zapálenou svíčku v ruce. Tu pak odevzdala Bohyni a pomodlila se za požehnání pro své budoucí manželství – a za to, aby bylo uzavřeno do příštího svátku.
Vše to vypadalo velmi vznešeně, dívky oblečené obvykle v bílém procházely uličkou mezi tísnící se felskou honorací, chrámové panny k tomu zpívaly posvátné písně – a množství svící na oltáři bývalo věru impozantní, ten den se do Felidy na obřad pokaždé sjely nevěsty ze širokého dalekého okolí.
Bartoloměj neměl Den svící rád. Tedy vlastně ano, ale jen jeho druhou část, kdy dívky odešly z chrámu – a jejich snoubenci se pak dlouho do noci opíjeli po hospodách. V ten moment se rád přidával.
Obřad samotný se mu však protivil. Bylo mu těch děvčat líto. Zvlášť těch z dobrých rodin, byly často velmi mladé – někdy i o desítky let mladší než muži, které si měly brát. Netřeba zdůraznit, že málokterá vybírala sama – jejich svatby se odehrávaly stejně jako obchody na koňském trhu. Nevěstu kupoval ten, kdo dal víc. A jí samotné se mnohdy neptali o nic víc, než právě koně.
„Podle mnohých tam tenkrát Apolena neměla co dělat. Její rodina se na toho jejího archiváře tvářila všelijak – a on… tedy, já neslyšel nic o tom, že by jí sliboval, že si ji kdy vezme… Ta drzá holka si ale stejně nakráčela do chrámu se svíčkou v ruce, nesla se jak královna, úspěch ze Slavností slunovratu jí pořádně stoupl do hlavy.
Ale Bohyně nemá ráda pýchu, to věru ne – a už vůbec ne u takové přivandrovalkyně, která má sotva na šaty. Uprostřed cesty k oltáři se najednou zvednul vítr – a sfoukl jí svíci! Jen jí, jen jí jediné z celého průvodu, všechny ostatní zůstaly hořet.
Bylo to jasné znamení – Bohyně odmítla jejímu svazku požehnat. Kdyby měla Apolena kouska rozumu, uteče z chrámu, pak i od toho mužského – a prosí Bohyni o odpuštění. Ale ne, kdepak! Víte, co ta drzá holka udělala? Půjčila si svíci od děvčete, co stálo vedle, znovu s ní zapálila tu svou – a došla s ostatními k oltáři, jako by se nechumelilo!
Ale Bohyně všechno vidí – a nesnáší, když se někdo protiví její vůli. O pár měsíců později jí ten její Emil utekl, ona z toho přišla o rozum – a dnes už je nejspíš dávno mrtvá. A jak by nebyla, Bohyně ji zatratila!“
Bartoloměj by přirozeně mohl poznamenat, že Apolena je ve skutečnosti naživu, i když to s ní vypadá všelijak – to ho ovšem v dané chvíli trápilo ze všeho nejméně.
„Táhněte k čertu i s vašimi pobožnůstkářskými žvásty,“ osopil se na svého společníka. „Žádný člověk, ani ten nejdrzejší a nejprotivnější, si nezaslouží umřít jen proto, že mu jednou průvan sfoukl svíčku!“
Načež popadl svůj talíř a přesedl si na druhý konec místnosti. A kdyby ten průvan měla nakrásně na svědomí ta tvá Bohyně, vypovídalo by to o ní pěkné věci! Nesfoukla svíci ani jedné z dívek, kterým otec zmaloval záda namodro, aby do chrámu vůbec šly, ani jedné z těch, které by se radši utopily, než by skončily s vybraným manželem, ne, místo toho si musela jako z udělání vylít vztek na jedné z mála, která se chtěla vdát z lásky. Na mou věru, takové počínání by moc božské nebylo!
Bylo mu jasné, co se asi ten den honilo hlavou počestným felským měšťanům. Říkali si zajisté: ‚Příliš se smála, příliš živě, příliš bezprostředně, příliš nahlas. Psala příliš dobré básně a žila s příliš krásným a milým mužem. Dostalo se jí příliš mnoha požehnání. Viděli jsme její vzestup, chceme vidět i její pád. Chceme ji vidět v blátě a na kolenou.‘
Ale nikdo, nikdo by neměl umírat kvůli pitomé sfouknuté svíčce!
Bartoloměj zatínal pěsti. Vzpomínal. Na jedinou ženu, která pro něj kdy skutečně něco znamenala. Na svou matku. Jako malého ho brávala k tůni. Prala v ní prádlo, koupávala se. Učila ho plavat. Lidem ve vsi kvůli tomu bývala trnem v oku.
‚Nechoď k tůni,‘ říkávali. ‚Rozzlobíš její bohy a oni tě potrestají.‘
Nic si z nich nedělala. Smála se a koupala se dál.
Pak onemocněla. Ztrácela se den za dnem. Otec přivolal lékaře. ‚Tvá žena rozhněvala bohy tůně. Obětuj jim, ať se usmíří a nechají ji naživu.‘
Vzal vše, co měl. Vše, co měl, kousek po kousku, den po dni, házel do vody. Marně. Matce bylo stále hůř. Bartoloměj se jednou schoval do křoví. Aby spatřil lékaře, kterak zlacené poháry, které obětovali bohům na usmířenou, vytahuje z bahna a odnáší si je.
Řekl vše otci. Příště se v křoví schovali společně. Otec měl svůj lovecký nůž. Podvodného lékaře toho dne zabil. Matce však už nebylo pomoci. Zemřela o pár dnů později. A celá vesnice opakovala jako jeden muž: zasloužila si to, zasloužila si smrt, protože rozhněvala bohy tůně.
Někdy v té době přestal Bartoloměj věřit. V jakékoli bohy. S bohy, kteří zabili jeho matku jen proto, že se koupala v tůni, nechtěl mít nic společného. Ani s těmi, kteří zničili Apolenu.
Ne, žádní bohové, opakoval si v duchu. Jen doktor šarlatán, jen obyčejný průvan, jen spousta hloupých, pověrčivých lidí.
Ale to už byl znovu na cestě. V hostinci se nezdržel dlouho, v takové společnosti nechtěl trávit víc času, než bylo nezbytně nutné. Daleko se však nedostal. Přes cestu ležel vyvrácený strom. Tak tak že stihl zastavit saně.
„Ten pitomec s hospody by určitě řekl, že je to trest Bohyně,“ ušklíbl se sám pro sebe poté, co si pořádně od plic zanadával. „Samotného by mě zajímalo, jestli za to, že jsem možná snědl kočku – nebo za to, že v bohy nevěřím.“
Nelamentoval dlouho. To neměl ve zvyku. Popadl pilu a sekeru a jal se překážku odstraňovat. Dřina to byla příšerná, ale on nepolevil, dokud se cesta neuvolnila. Až pak se posadil a řádně si zavdal z lahve pálenky.
Vtom zamrkal. To snad— Ne, to, není možné, určitě se moc napil…
Ale… Ano. Zpoza zatáčky se vynořila drobná, hubená postava. Omyl byl vyloučený.
„Apoleno!“ zvolal ohromeně. Nemohl tomu uvěřit. To slabé děvče, které se sotva drželo na nohou, urazilo podle všeho celou cestu až sem pěšky. Ve sněhu.
Neodpověděla mu, jen po něm střelila obzvlášť nenávistným pohledem. Šla dál. Jaksi mechanicky, jako by se bránila vyčerpání jen tím, že dočista přestala vnímat svět kolem a soustředila se jen na jednotvárné pohyby svého těla.
„Počkejte! Co tu u všech ďáblů děláte? Nemůžete jen tak chodit sama lesem, co když se objeví vlci?“
„Radši potkat vlky, než lidi jako jste vy,“ štěkla po něm.
„Počkejte přece! Zachoval jsem se jako hlupák! Pojďte, mám tady nějaké zbytky jídla. A pálenku. A vůbec, můžete jet dál se mnou, jestli chcete.“
Nevěděl, proč to říká. Kde se v něm ta slova berou. Teď stejně jako předchozí noci – a teď snad ještě víc – byl fascinován jejím odhodláním. Získala si ho, jakýmsi tajemným, nepochopitelným způsobem, aniž by se o to jakkoli snažila. Její neústupnost mu připomněla jeho vlastní. Podvědomě cítil, že tahle drobná žena je z náramně podobného těsta jako on. A už proto ji vlkům nenechá.
„To určitě! Za příští zatáčkou mě zase shodíte ze saní jako minule. Musela bych být padlá na hlavu, kdybych vám znovu uvěřila.“
„I kdybych to tak stokrát udělal, Apoleno, mohla byste se do té doby najíst a trochu si odpočinout. Protože k Pustým horám je daleko, hodně daleko.“
Její racionální já vědělo velmi dobře, že má pravdu. A tak zahodila svou uraženou hrdost a vlezla si k němu do saní. Jen se na něj dál tvářila navýsost nepřátelsky. Bylo nutné zachovat alespoň zbytek dekora. Jeho největší část však obětovala nutnosti. Apolena se dovedla při dosahování svých krajně nerozumných cílů chovat velmi rozumně.
Bohyně – mocná, přesto se jí postavila Apolena. Bohyně je něco jako Bůh v tvé povídce?
Stejně by mi zajímalo zda je vše vymyšlené jen v tvé hlavě, nebo čerpáš z nějaké předlohy, či z příběhu nějakého století, protože takové zvláštnosti, které používáš v textu – jsou velmi, velmi nevšední a krásné, zajímavé, zapadající do sebe, ale v jakém století se odehrává děj?
Hezky jsem si početla, děkuji…
Apropo, tehdy byla Bohyně a nyní je Apolena, je to tvoje kuráž, vzor, chtěla bych to taky umět.
[1]: Jestli myslíš jako křesťanský Bůh, tak ne tak docela, svět, ve kterém se příběh odehrává, je pohanský – každé město má svého boha nebo bohyni, které uctívá, lidi na venkově věří v božstva přírody – jako jsou třeba ti bohové tůně apod. Bohyně města Felis, o které tady byla řeč, je důležitá hlavně proto, že Felis je mocné město na významné obchodní trase.
Děj se neodehrává v žádném konkrétním století, ber to prostě jako pohádku. Je pravda, že mě při psaní asi ovlivňuje skutečnost, že se už spoustu let zajímám o historii a mytologii, nechtěla jsem ale příběh zasazovat do konkrétního prostředí, baví mě ta volnost, kterou mi umožňuje vymyšlený svět – můžu si ho tvořit zcela podle své fantazie. Občas si půjčím nějaký prvek ze středověku, jindy zas ze starověku nebo z pověstí a z pohádek – a do toho zamíchám příběhy zcela současné.
Každopádně jsem moc ráda, že se Ti to líbilo!
A takovou Apolenu máme v sobě všichni, jen ji najít a pojmenovat – ale to by s Tvou představivostí neměl být problém. Je to odpověď na otázku – co bych dělala, kdyby NIC nebylo nemožné?