Čas zrání

Vzduch po bouři se pročistil. Samozřejmě, zůstalo pár zašedlých míst, jimž se nedaří vrátit barvu. Je možné s nimi hnout? Ne, chce se mi říct – a pak si vzpomenu, s čím vším jsem si už poradila a slovo „nemožné“ mi odumírá na rtech. Je ale nyní okamžik hnát se ztřeštěně dál, kupředu? Nemyslím. 

Jisté je jen jedno – že jen pouhých pár měsíců je vzdálená doba, kdy bych byla schopná bez váhání obětovat půl života za to, co mám teď. Právě teď.

Tak tedy? Neházet flintu do žita. Raději svůj pohled do obilí. Je čas zrání.

Zraju také? Nemyslím. V některých momentech jako by mi spíš záhadně ubývala léta. Jako by se můj svět nyní skládal jen z momentů v náručí mého milého a kroků naboso v polích či v potoce. Ostatní samozřejmě existuje. A dožaduje se pozornosti. Marně.

Pak vědomí, že můžu prohrát. Kdykoli. Cokoli. To, na čem mi záleží nejvíc. A život samozřejmě taky. Kdo nemůže? Je to jedno z obecně lidských pravidel, která si nechceme uvědomit. O důvod víc nenechat vteřiny jen tak protékat mezi prsty. Ale dotýkat se jich. Protože jejich počet neznáme.

Protože lidská duše je jako voda. Ale ne ta mělká, co se jí lze brouzdat. Hluboká, velmi hluboká. Ta, která ukrývá Ďábly z jezera. A je naivní si myslet, že někdy pochopíme. Můžeme jen odhadovat, cítit – a stejně odhalíme jen část pravdy, aniž bychom tušili, jak velká část to je.

Neznám ani své vlastní hlubiny. Jak bych mohla věřit, že dosáhnu až na dno někoho jiného? Je spousta otázek, na které zná odpověď jen Bůh. Některé z nich mě pálí. Až se s ním jednou setkám, určitě je položím. Na to je však – alespoň tedy doufám – ještě čas. V tuto chvíli zbývá jen věřit.

Věřím Tvým očím. Protože slova mohou lhát, téměř cokoli může lhát, jsou však jisté druhy pohledu, které nemohou být ničím jiným než nahou pravdou. Možná nemá řeč výrazy pro to, co obsahují. Přesto však rozumím. Oči, v nichž je světlo. Oči, které se lesknou, řekl by patrně někdo, kdo četl Coelhovu Bridu.

Zase jsem patetická. Zase mi slova proklouzávají mezi prsty. Protože se snažím zachytit nezachytitelné.

Krása. Krása je tím, co mě zajímá. Krása, kterou pojímám tak trochu podle Platóna. Krása a láska, láska a krása, obojí coby cesta k něčemu absolutnímu. Jenže ji nedovedu zaznamenat. Snažím se o to. Slovy, tahem tužky, fotografií. A nikdy to není dost. Uvidím cosi, co mi přijde krásné přímo dokonale – jenže na obraze se vždycky kus půvabu ztratí. Protože obraz lze vnímat jen zrakem, zatímco realitu všemi pěti smysly?

Fotka může být krásná. Jen ten, kdo ji vytvořil, však ví, že její předobraz byl ještě mnohem úchvatnější. Ano, slunce ve vodě má hodně do sebe. Není ale totéž dívat se na něj na obrázku – a v té vodě stát.

A jeho tvář je v reálu hezčí než na kterékoli mé fotce. Ten největší umělec je stejně nakonec Příroda. A my před ní můžeme tak maximálně smeknout. Ano, snažíme se ji napodobit. Ale překonat ji? To je nemožné. Vyrovnat se jí? Zrovna tak. Přestat se snažit? Proč? Je dokonalost nutná?

Nejsem dokonalá. Nikdy nebudu. Jako umělkyně-amatérka nejspíš nikdy nezachytím Dokonalou krásu. Nejspíš ani nikdy nenapíšu básně, které by se rovnaly dílům mých literárních vzorů.

A jako člověk? Nejspíš mu nikdy nebudu dokonalou ženou. Nikdy nebudu dokonalá kamarádka ani dokonalá dcera. A dost možná vždycky zůstanu tou naježenou kočkou, co seká drápkem, jakmile jí někdo jen trochu přišlápne ocas.

Dobrá zpráva je, že umím i příst v klíně.

Dobrá zpráva je, že mohu žít pro to, zač bych byla ochotná umřít. A jeden klasik kdysi napsal, že právě to je to největší štěstí člověka. Jsem ve svém štěstí naprosto zoufale nedokonalá. Ale… není to náhodou lidské?